Když stěhování odhalí břemena, která v sobě celý život nosíme

Stěhování není jen o přenášení věcí z jednoho místa na druhé, ale také o neviditelných břemenech, která nosíme v sobě. Fyzické harampádí nám život komplikuje, ale jsou to naše vnitřní břemena, strachy a svědomí, která nás opravdu zatěžují. Jak se s nimi vypořádat? Možná nám pomůže někoho pustit k sobě, ačkoliv tíhu našeho bytí plně ulehčit nelze.

Když přijedou stěhováci, dojde vám, že lidský život je fakt těžký. Nemyslím tím v tuhle chvíli všechny potíže se zdravím a živobytím. Myslím tím ty tuny. Z auta vyskákali stěhováci. Konverzace začala otázkou na trojici mužů: „ To je třiapůltunka, že?“ zeptal jsem se s pokývnutím k autu. Tři muži přitakali. Byli tři, protože více se jich do kabiny nevejde. A snad byste ani více nezaplatili. Ti tři se pak vydali nanosit a poskládat naše bytí. A my si tiše říkali, že tři a půl tuny je snad jen ten prostor či nosnost, ne naše harampádí. 

Nevím, jak měli rozdělenou práci, ale nejblíž mi byl celý den ten Pavouk; pojmenoval jsem si jej podle velkého vytetovaného pavouka, který mu seděl v zátylku. A během toho dne jsem pochopil, proč jej tam nosí. Ptal se mne, zda kaplan v nemocnici především vypravuje nemocného na smrt a pak jej doprovází ke hrobu. „Ale i to! Jenže u nás v nemocnici expedujeme lidi zpátky do života! My je rehabilitujeme!“ odpovídal jsem mu a postupně jsem se přestával divit otázkám. Mladého muže zajímala smrt. Seděla mu jako pavouk v zátylku. Vyháněl tu hrůzu křtem, zavdal si totiž se smrtí jako její anděl. Tahle tetování se pak dělají v chládku. Teď se mimo hospody často dostavuje do toho anebo onoho kostela, podstupuje ten a onen obřad, ale ke zpovědi se ještě neodvážil. Ujistil jsem jej dýchavičně při dalším společném hekání u skříně, že u té zpovědi právě byl…

Co ty tuny harampádí, které provázejí naše životy! Ty o něm tak málo vypovídají a spíše tomu životu překážejí. Neplatí, že je lépe vyhořet či prožít povodeň, než se stěhovat. Ti, kdo vyhořeli či zažili velkou vodu, stejně zase svůj život zanesou tunami věcí a nepořádku. A pak jej opět vyhazují a stěhují s hekáním z místa na místo. 

Daleko více obtíží a váhy má to, co si člověk nosí v sobě. Těžké svědomí, které mají i mocní páni a dámy. To člověk stěhuje a tahá sebou, i kdyby nakonec bydlel jen pod mostem. Vzdychá a heká, protože všechny naše strachy a bolesti se vyhodit nedají. Dají se nést s někým, kdo ví, jak za to vzít. Kdo má sílu. Pro mne je to Ten nahoře a já mohu těm druhým jen přistrkovat vozíček či vázat pomocné popruhy. 

Každé stěhování znamená také balení a po stěhování zase vybalování. A toho obalového materiálu, co spotřebuje to naše živobytí! A kam pak s ním? Pokud někomu předáte krabice na jeho stěhování, tak prosím, ale smysluplně připravené krabice a kartóny z nových skříní už nikde nepoužijete. Pokud nemáte novou občanku, pak si za odložení krabic ve sběrném dvoře zaplatíte. A pak ta obalová hysterie člověku přijde zvláštní. Jak se balíme, oblékáme, chráníme a krášlíme! Pořád dokola. Nahý byl člověk v ráji a nestyděl se. Nešlo o sex. Šlo o lehkost. A tahle lehkost už nikdy a nikde nebude. Jdeme tam, kde lehkost vyjádří bílé roucho, které zatím fixlujeme rubášem či prostěradlem. Obojí je ale strašně těžké. Zvláště, když pod tím prostěradlem leží někdo z blízkých.

Pokud se stěhujete, vyklízíte po povodni či procházíte v slzách spáleniště, přeji vám hodně sil! To pozemské bytí se úplně vylehčit nedá.