Jeden z největších problémů současného křesťanství spočívá v částečné, nebo úplné neznalosti toho, ke komu církev mluví a jakým způsobem člověk mimo církev žije. Symbolickým příkladem můžou být děti a dospívající, kteří žijí v různých podobách rodinných vztahů.
Požádal jsem své přátele učitele, aby mi poslali statistické údaje o tom, z jakého prostředí jejich žáci a studenti pocházejí. 75 % dětí, které učí, žije v rozvedených rodinách. V jedné třídě pochází z úplné, tj. nikdy nerozvedené rodiny, jedna jediná žákyně z celkového počtu 28 dětí.
Jednalo se půl napůl o státní a církevní základní a střední školy. Čísla, která mi poslali, překonávají statistický průměr rozvodů za rok 2025, který činí podle Českého statistického úřadu 40 %. Toto číslo ovšem nereflektuje počet těch, kteří v určité formě rozloučení (bez rozvodu) už žijí. V každém případě ale jde, a to nejen v Česku, o významný společenský fenomén.
Můžeme si vůbec stále dovolit to, co vždycky?
Téměř většina žáků se musí vyrovnávat s různými podobami střídavé péče a dost proměnlivým rodinným prostředím. Jde hlavně o nové partnery jejich biologických rodičů, o další děti, které s nimi do rodiny přicházejí, o střídající se místa bydlení a čím dál častěji také o vcelku široký okruh dalších lidí (nových prarodičů, strýců a tet), kteří se stávají součástí jejich života. S vysokým počtem dětí z rozloučených vztahů souvisí patrně i rostoucí míra psychických problémů, které zásadním způsobem ovlivňují svět dětí a dospívajících. Naše dětské prožitky, jak vidno např. z tohoto vyznání, nás ovlivňují ještě mnohem víc, než jsme si mysleli.
S fluidním prostředím, v němž se těžko hledá nějaká stálost, vstupuje do dětského života poznání neovlivnitelné křehkosti a nejistoty, s nimiž se děti těžce vyrovnávají. Asi si dokážeme představit, jak tohle všechno ovlivňuje dětské chápání lásky, přátelství a intimity. Nestálé rodinné vztahy představují problém i pro školy a učitele (kteří sami v podobných vztazích žijí) při vysvětlování těch nejzákladnějších fenoménů lidského života a okolního světa, ale také pro církve a jiné náboženské instituce, jejichž učení se opírá o více či méně neměnné teologické, antropologické a etické konstanty. Mluvit k někomu jazykem, jemuž nerozumí, a o věcech, které nepoznal ani v jejich formálně-profánní podobě, je neúctou, kterou by si teolog nebo farář dnes už neměl dovolit.
Co dětem vlastně říkají dnešní vzdělávací plány?
Jistě že jsme všichni lidé jedné planety. Někdy se ale zdá, že přece jen žijeme v jakýchsi paralelních světech. Tak například velké literární příběhy, romány, novely, básně a pohádky vycházejí stále z tradiční představy a zkušenosti světa, v níž hraje stálost rodinných vztahů klíčovou roli. Co ale tyto velké příběhy, s nimiž ve svých vzdělávacích plánech školy stále pracují, říkají dětem
a teenagerům? Mají – možná jinak kluci a jinak děvčata – ještě touhu po mezilidských poutech, která jsou pevná (i když se chvějí) a trvalá (i když je to těžké)? A jak vůbec by dnes měly církve předávat lidem biblické, a zvláště evangelní poselství, jehož teologie se týká právě určité stálosti, jistoty a jednoty? Lze to ještě?
Je pravda, že bychom v době, kdy v církvi ani ve společnosti neexistovaly rozvody, našly řadu manželství, v nichž manželé žili pospolu, ač byli vnitřně dávno rozvedeni. Zdá se mi ale, že dnešní proměnlivost rodiny a tekutost partnerských vztahů je na úplně jiné úrovni. Jsou určitě učitelé a vychovatelé, kteří se ještě dětí ptají na to, co je trápí. Pokud je jednou z jejich bolestí těžký vztah rodičů ústící do rozvodu a opakovaných vztahů, jak jim dnes může pomoci škola a církve, aby zůstaly věrni svému poslání? Úkol církve je být nablízku všem, kteří prožívají vážné otřesy života i rozpad jistot, mezi něž patří právě manželství.
