Kdo je můj bližní? Parťák na cestě

Nástraha v podobě otázky zněla: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Všimněte si toho oslovení. Ti, kteří jinde nazvali Ježíše přítelem hříšníků a milovníkem hodů a pitek, nebo ho dokonce považovali za posedlého, najednou vytáhli kartu respektu a ctihodnosti. Asi věděli, že to jinde a jindy zabírá, stejně jako to někde a někdy na někoho zabírá i dnes. Je úsměvné, jak to opakovaně zkoušeli a opakovaně odcházeli s nepořízenou.

Nevíme přesně, co tazatel čekal, možná byl připraven na nějakou delší disputaci. Vždyť jeho otázka zněla tak naléhavě a důležitě a byla zásadní. Farizejové a zákoníci na toto téma popsali spousty stránek a dodnes je to téma mnoha knih.

Otázka zazněla, ale tazatel se místo obsáhlého vysvětlení dočkal toho, co se dá nazvat svatou redukcí. Ježíš naprosto mistrně nechal tazatele, aby si na svou otázku odpověděl sám, a k jeho odpovědi přidal lakonické doporučení „to čin a budeš živ“. Možná to tazatele zatahalo za uši, vždyť zákoníci i farizejové hledali cestu k Bohu a věčnosti velmi usilovně, to jim nemůžeme upřít. Brali to vážně a ve svém hledání viděli cestu v dodržování stovek pravidel, příkazů a zákazů. To vše ještě pro jistotu doplnili přehledem zakázaných činností během sabatu. A najednou tohle. Pár slov a svatá redukce, ve které Ježíš tohle vše redukuje do vertikální a horizontální rovnováhy a spojuje do jednoho nerozdělitelného celku.

Jen tak na okraj by mě zajímalo, jestli a jakou roli v tomto rozhovoru sehrála pře- dešlá Ježíšova modlitba a vyznání k Otci. Podobná situace totiž předcházela dramatickému setkání Ježíše s cizoložnou ženou. Ježíš se před tímto setkáním vrátil z Olivové hory, kde se setkával s Otcem. Když k němu ženu přivedli, šlo jim také především o to, aby Ježíše mohli obžalovat, a proto připravili velmi rafinovanou léčku. Vraťme se ale k našemu příběhu. Umím si představit, že se tazatel zdánlivé jednoduchosti, hloubce a jasnosti odpovědi v jednom divil. Ježíš odpověděl s provokující lehkostí a stručností.

Podle reakce tazatele – zákoníka – se zdá, že měl tak nějak jasno v tom, jak je to se vztahem k Bohu. Ale tápal v oblasti vztahu k bližnímu. Zároveň se chtěl ospravedlnit a cítil, že se sám chytil na udičku. Položil tedy mazanou otázku: „A kdo je můj bližní?“ Jako mnohdy jindy i tady Ježíš používá svou oblíbenou metodu objasnění, totiž podobenství, a i my se u něj samozřejmě zastavíme.

Podobenství začíná slovy „jeden člověk“. Tím se hned v úvodu nabourává představa, že zachovat se k někomu jako k bližnímu se týká jen toho, ke komu máme z různých důvodů blízko – soused, přítel, soukmenovec, někdo z rodiny atd. O našem „jednom člověku“ nevíme nic kromě toho, že cestoval z Jeruzaléma do Jericha. Na cestě byl přepaden, zbit, okraden a v polomrtvém stavu zanechán někde u cesty.

Dovolte mi malou odbočku. I nám se může stát, že se ocitneme v nouzi a na cestách to platí dvakrát. Vůbec to nemusí být tak dramatické jako v našem podobenství. Stačí porucha auta na odlehlém místě bez signálu a rázem budeme pro projíždějící auta a řidiče „nějakým jedním člověkem – řidičem“. Když někdo zastaví, aby pomohl, budeme určitě rádi. Kdyby vás potkala porucha, přeji vám, abyste měli svého Samaritána co nejdříve u sebe.

Pokračujeme dál. Na scénu postupně vstupují tři aktéři. Kněz, levita a nakonec Samařan. Vybavuji si, jak jsem v minulosti slýchal u tohoto podobenství slova odsuzující jednání prvních dvou – kněz spěchal na bohoslužbu, levita pospíchal na chvály atp. Ano, můžeme považovat jejich jednání za neetické a problematické. Proč vlastně neprojevili soucit, byli namyšlení a přezíraví? Ježíš tuto otázku nechává bez odpovědi.

Ptám se: Byla možná nějaká další příčina? Co třeba tohle: Pokud onoho neznámého člověka pokládali za mrtvého, pak možná nechtěli riskovat kontakt s mrtvým tělem a sedmidenní nečistotu. Jak jsem řekl, Ježíš sám o jejich motivech nemluví a nehodnotí je. Místo toho staví vedle sebe jednání zmíněných aktérů a toho, kdo se ptal, nechává, aby si udělal názor.

Třetí muž z naší trojice je Samařan – Samaritán. Ani o něm nic bližšího nevíme. Jen to, že patřil k etniku, kterým Židé opovrhovali, a to přesto, že jak Židé, tak Samařané věřili ve stejného Boha. Tento muž uviděl pohozené a zbité tělo a byl pohnut soucitem. Všechny ostatní vjemy a pocity ustoupily do pozadí a právě soucit ho přiměl k akci. Vzpomeňte si na místa v evangeliích, kde Ježíš reagoval podobně. Pocítil soucit a navzdory únavě, potřebě samoty a odpočinku jednal soucitně a např. uzdravil slepce nebo nasytil zástupy.

Samařan pocítil soucit a v tu chvíli už před sebou neměl jen anonymní tělo. Soucit jej přiměl ošetřit a obvázat rány, naložit zraněného na mezka a odvést jej do hostince. V hostinci o něj pečovat a před odchodem tam nechat peníze na jeho další zotavení. Soucit se ukázal být rozhodujícím impulsem a uvedl do pohybu praktické jednání vedoucí k pomoci. Jak ukazuje podobenství, správně projevený soucit vede k dobrým věcem.

Kromě počínání Samařana vidím v podobenství další povzbudivou skutečnost a tou je nejspíš poctivý provozovatel hostince. Taková věc nebyla k zahození tehdy a není k zahození ani dnes.

Dostáváme se na konec našeho textu. Role se otáčí a je to Ježíš, který pokládá otázku zákoníkovi. „Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče“? Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (Dělej to stejně.)

Ten závěr se mi opravdu líbí. Zákoník se dozvídá, že bližní je ten, kdo pomůže v nouzi, a že víra se projevuje skutky a také soucitem. Ježíš mu to říká vlastně dvakrát. To by ještě nebylo tak zvláštní, ale to, co mě opravdu baví, je, že tuto teologicko-výchovnou lekci dostává zákoník prostřednictvím podobenství, jehož hlav- ním hrdinou je bezejmenný Samařan a že právě z něj si má vzít příklad.

Tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou. Jasná a výstižná ilustrace, jak Ježíšova slova chápat, a k tomu ještě lekce týkající se vzájemného přijetí a snášenlivosti vůči Samařanům.

Zmíním ještě jednu věc, kterou si také odnáším z Ježíšova podobenství. Na cestě víry můžeme čelit různým zklamáním z toho, že se můj bratr či sestra v Kristu nezachovali tak, jak měli nebo jak se očekává. To se může stát a stává se to.

Na Ježíši je mi sympatické, že dopodrobna nerozebírá chování kněze a levity, nezabývá se důvody (zřejmě) předpokládaného a nenaplněného očekávání, neupírá hlavní pozornost k jejich selhání. Daleko víc se zaměřuje na jednání, které se ukázalo jako dobré.

Na úplný závěr mi dovolte krátké shrnutí v několika bodech:

1) Je fascinující sledovat Ježíše v rozhovoru s jeho odpůrci nebo těmi, kdo ho chtějí nachytat.
2) Nechme pracovat a působit soucit a využijme ho k dobrým věcem.
3) Díky všem Samaritánům a Samaritánkám, kteří jsou ve správnou chvíli na správném místě.

Autor: Roman Kysela
Zdroj: Brána