Začátek poznávání toho, kdo je Bůh, se děje doma. Žádný kazatel, kněz, katecheta, ale rodič. Nejvíce však vedeme a vychováváme, když nevychováváme. Klíčové je, jak jsou naše vlastní rutinní záležitosti ovlivněny naší vírou.
Jeden z klíčových izraelských textů zní: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat“ (Deut 6, 4 – 6).
Vybraná pasáž je zajímavá nejen svým obsahem, ale i tím, že vrcholí poučením, že má být tento obsah předáván dětem. S tímto se v jiných náboženských nebo právních textech nesetkáváme. Dětem? Mládeži? Ty tomu přece nerozumí a pokud přece jen trochu ano, mají ještě čas, než se vybouří a zestárnou!
Uvedu čerstvou zkušenost. Během svátků souvisejících s 28. říjnem jsem mohl být na Brodfestu. Setkalo se tam zhruba tisíc mladých lidí. Mnoho let jsem tuto akci organizoval, nyní jsem zván jako řečník. Uteklo to jako voda, kdysi jsem na těchto akcích býval mezi nejmladšími, nyní tam jezdím ne snad jako kmet, ale už ani ne jako mládežník.
Letos jsem prožil jednak velký pocit vděčnosti, že jsem mnoho let života mohl věnovat mládeži. Zároveň jsem na základě řady rozhovorů i celkové atmosféry prožil to, co k mladým lidem patří. Energii, nadšení, ideály, vizi, touhu milovat, poznávat... Vy, kdo jste mladší, nenechte si to vzít. Skutečně můžete měnit svět, církev i svoje okolí. Nevzdávejte to.
Úkolem nás starších je nepohřbívat touhy mladých lidí svým cynismem, tzv. smyslem pro realitu, zklamáním, tím, že se nám možná v životě něco nevydařilo. Ale naopak jim předávat naději a vědomí, že úkoly, které před ně staví život - a věřím i Pán Bůh -, se s jeho pomocí dají zvládnout.
R. Rohr v knize Adamův návrat napsal: „Jsme sociálně nakažliví, především v dětství a adolescenci. Proto se židovská Bar Micva a iniciace u starých národů uskutečňovaly kolem 13 a 14 roku věku. Mladí lidé chtějí, očekávají a hledají velikost, význam, oslovující vizi pro život, výzvu. Děti a dospívající jsou od přírody neuvěřitelně plní naděje. Celý jejich život leží před nimi. Pokud jim není dán tento obraz široké perspektivy – stykem s inspirujícími lidmi, budou se mladí lidé snažit naplnit své očekávání jinými způsoby. Velké davy, pochodující armády, nereálné fantazie. Výsledkem bude pocit, že neexistují žádní velcí lidé, žádné vzory. Ničemu nebudu věřit, nechci být znovu zklamán.“
Jsme-li starší, dejme mladým zakusit tuto vizi, buďme inspirujícími lidmi. Jste-li mladí, nenechte se ovládnout pesimismem, naopak se nechte nakazit inspirativními lidmi. A všichni – ať staří či mladí, nechme se inspirovat Ježíšem.
Posuňme se nyní do Bible. Možná budeme překvapeni, jak moc se některé myšlenky Bible prolínají s tím, co jsem řekl. Přečtěme si ještě jednou následující text: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci“ (5 Mojžíšova 6,4 – 5).
Jedná se o vyznání, že Bůh je jen jeden, že neexistují jiní bohové. Zároveň se zde objevuje výzva k poslušnosti, která je propojena s láskou vycházející ze srdce, duše a síly. Přesně tento text citoval Ježíš, když se ho ptali, v čem je shrnuta celá Bible. Když je zde řečeno „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“, nejde o lekci z anatomie, ale o vyjádření, že vztah k Pánu Bohu se týká a vychází z celé mé bytosti.
Co bychom čekali dál… nějaké rozvedení, vysvětlení, podrobnější popis. Jedná se o klíčový dokument, o vyznání víry. Jenže místo toho dále čteme něco, s čím se v jiných podobných dokumentech, a to jak náboženských, tak právních nesetkáváme: „To, co jsi slyšel, budeš vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.“
To je ale omyl ne?! Nedorozumění! Kde se pracuje s náboženskými texty? Přece v teologických školách, kostelech, modlitebnách, skrze odborníky, teology a učitele náboženství. Ale zde čteme něco jiného, tak trochu šokujícího. Budeš tento zásadní text vštěpovat svým dětem. Tedy ne, že svoje děti pošleš za odborníky, ale ty osobně jim to vysvětlíš. Začátek poznávání toho, kdo je Bůh, se děje doma. Žádný kazatel, kněz, katecheta, ale rodič.
Předávání duchovních pravd nemají za rodiče vzít odborníci. Tím není řečeno, že to nemají vzít i odborníci, ale že základy víry se předávají doma. Ne nadarmo je zde užito slovo vštěpovat. Štěp je větvička, která je naroubovaná do kmene a bere od kmene životodárnou mízu. Stejné je to s dětmi. Berou životodárnou mízu od svých rodičů.
Jenže to má jeden předpoklad. Kmen musí být zdravý. Nemá smysl štěp naroubovat na suchý strom. Pokud mají mít rodiče co předat, musí být sami duchovně živí, tedy musí brát duchovní mízu od Pána Boha. V našem textu je dokonce popis, jak to máme dělat. Ve škole se výuka odehrává tak, že ať je sebelepší a sebeinteraktivnější, někde začíná a někde zase končí. Škola je „tam“.
Zde však stojí jiné pokyny. Budeš o Bohu rozmlouvat, když budeš doma, venku, když budeš uléhat, vstávat. Tedy víra bude prostupovat tvůj život, vaši domácnost, vaše všechno. Zároveň víra u vás doma nebude žádné tabu. Čteme slova „budeš o Bohu se svými dětmi rozmlouvat“. Já bych dodal – dokud mají zájem o duchovních věcech s vámi mluvit. Tento přístup ukazuje, že to není tak, že se žije normální život a pak se jde na náboženství nebo do kostela, a pak se zase žije normální život. Takový přístup vede spíše k pokrytectví.
Občas zabrousím do různých diskusí ohledně výchovy. Přístupů existuje celá řada, jenže něco se nemění. A to je naznačeno v tomto textu. Když je strom suchý, nelze na něj nic naroubovat. Když jsou rodiče prázdní, odráží se to na dětech, i kdyby chodily do těch nejlepších škol a církví. Tedy můžeme se rozhodnout pro ten či onen styl výchovy, někdo volí tresty, někdo domlouvá, někdo dává děti do školy, někdo je učí doma, můžeme používat skvělé interaktivní pomůcky, ale klíčové je, kdo jsme. To ostatní je důležité, ale nikoliv rozhodující.
To, co zde čteme, jen potvrzuje staré výchovné pravidlo, že nejvíce vychováváme, když nevychováváme. Jinými slovy to, kdo jsme, rozhodujícím způsobem určuje, co dětem předáváme. Proto první a zásadní krok ve výchově je vychovávat sami sebe. To pak ovlivní slovy našeho textu i to, jak rozmlouváme, sedíme, jdeme, uléháme a vstáváme. To jsou obyčejné, každodenní, rutinní věci, ale právě z těchto věcí se skládá život rodiny. Klíčové pro výchovu je, jak jsou naše rutinní záležitosti ovlivněny naší vírou.
Jenže jak se změnit? Mluvili jsme o tom, že rodiče mají dětem vštěpovat, kdo je Bůh. Na jednom místě Ježíš říká: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic“ (Jan 15, 5). Štěp se roubuje do kmene a na jednu stranu je fyzicky mimo kmen, ale je propojen mízou. Jako vychovatelé, rodiče, ale vlastně každý z nás potřebujeme být napojeni na Krista, brát od něj životodárnou mízu a sílu do života a tím se proměňovat. Nechat se proměňovat Kristem. Ani to není záruka na dokonalé děti, jenže ta neexistuje.
Otázkou je, co svým dětem předáme? Jaký odkaz? Nemůžeme jim předat živou víru, protože víra se nedědí. Nemůžeme jim odmetat cestu životem, protože tím je naopak zničíme. Možná se nakonec naše děti rozhodnou špatně a zkazí si život. Možná se rozhodnou dobře. Důležité ale je, zda jim ukážeme směr.
Až se jednou v životě otočíme, nebude rozhodující, jakou základku studovali, jaké didaktické pomůcky používali, kde jsme spolu s nimi cestovali, jaké výstavy jsme navštívili. To vše je nepochybně hezká třešnička na dortu. Má to svůj smysl, ale rozhodující je, jací jsme byli, když jsme slovy Bible vstávali, uléhali, chodili na cestách, chovali se k sobě navzájem, mluvili o druhých. A toto se nedá naučit. K tomu potřebujeme být proměněni tím pravým vinným kmen. Ježíšem Kristem. Kéž jsme do něj vštípeni, naroubováni, abychom pak mohli Boží principy vštěpovat svým dětem. Někdy vědomě a někdy i nevědomě.
Zároveň pokud jste mladí, neztrácejte ideály, jděte za svými sny, ty však konfrontujte s Božím slovem a Božími zákony. Pokud vám v tom budeme my starší moci být pomocí, bude to pro nás výsada. Nevím, zda mluvím za všechny, ale za sebe a mnohé ano. Ať nás Bůh mladé i starší vede a dává touhu zůstat při kmeni, kterým je Ježíš.