Česká společnost se čím dál více dělí na dva nesmiřitelné tábory – jedni obviňují druhé z konspirací a podléhání propagandě, zatímco ti druzí neváhají označit své odpůrce za nebezpečné „dezoláty“.
Není to jen problém Česka, že se mezi našimi spoluobčany nacházejí lidé v trvalém a rostoucím odporu vůči politické reprezentaci, která je zrovna občany pověřena správou věcí veřejných. Není českou specialitou již nezanedbatelné množství konspirátorů, “dezolátů” a těch, kteří spojují síly ve svém odporu proti establishmentu, Evropské unii a dalším subjektům a institucím. Není specificky české ani to, že určitá část občanů sympatizuje s Ruskem a že by jim vlastně ani příliš nevadilo, kdyby do České republiky opět přijelo několik tisíc ruských „osvoboditelů“ jako v srpnu 1968.
Je smutné, že země, která ve 20. století vydala tolik významných osobností, obdařených mimořádnou erudicí, kritickým myšlením a odvážnými občanskými postoji, je i na úrovni církví částečně paralyzována konspiračními kulty a odporem k západnímu civilizačnímu společenství. Souhlasím, že bychom se na státní i církevní úrovni měli rozhodně vymezit proti postojům, které jsou nebezpečné a které vždy představují určitou formu násilí, odporu k dialogu a neochoty podílet se na společném budování našeho domova.
Boj s dezinformacemi na úrovni státu nějak probíhá, i když je podle odborníků spíše vlažný a přišel navíc pozdě. V církevním prostředí se však zdá, že jde o pole neorané. Neexistuje zde žádný konkrétní korektiv. Svoboda říkat cokoliv je v tomto ohledu opravdu bezbřehá. Od členů Božího lidu i od bratří a sester v duchovenské službě tak můžeme čas od času slyšet doslova převyprávěnou ruskou propagandu, která útočí na nejnižší lidské pudy a využívá vcelku nemalou míru náboženského, filosofického a kulturního analfabetismu – a to bez ohledu na dosažené vzdělání. Ti, kteří se cítí zasaženi kultem konspirací a antidemokratického smýšlení, nemají žádnou šanci se kamkoliv odvolat. Hlavní protagonisté protievropského smýšlení jsou u nás či na Slovensku až na výjimky v oblibě právě u těch, kteří by z titulu své hierarchické služby mohli jejich působení alespoň nějak korigovat.
Existuje však jedna věc, která poškozuje i tu část společnosti, která je proevropsky a vzdělanostně orientovaná. Jsou to čím dál hlasitější představitelé absolutní nulové tolerance vůči lidem, kteří jsou nazýváni dezoláty a kteří žijí v trvalém vnitřním i vnějším odporu vůči všemu a všem, kdo nesdílí jejich primitivní recepty na změnu společenských pořádků. Osobně mi nevadí tvrdá kritika představitelů konspiračního hnutí, obchodníků s lidskou beznadějí, hloupostí a naivitou. Jsem pro. Vadí mi však ultimativní postoje typu: „Jednou jsme je varovali a neposlechli, tak je necháme na pospas osudu.“ Podobné a ještě drastičtější návrhy se objevily v předchozích dnech i vůči těm, kteří se z mnoha důvodů nechtěli evakuovat z postižených oblastí, ač nakonec museli být evakuováni minutu po dvanácté, a to za mnohem nebezpečnějších okolností, než by tomu bylo před třemi dny. Dát jim podepsat reverz, podruhé je neevakuovat, nechat je zaplatit všechny náklady – nebo je zkrátka nechat utopit, protože příliš lpěli na tom, co tvoří jejich domov domovem…
Pro někoho jsou podobné věty intelektuálního myšlenkového tříbení líbivé na papíře, ale těžko se říkají těm, kdo jsou vaši přátelé, vaše rodina, rodiče, vaši drazí. Asi všichni toužíme být obklopeni lidmi, s nimiž si rozumíme, na které můžeme být hrdí a kteří jsou našimi vzory. Realita je však taková, že slabosti a chyby se u každého člověka v různé fázi života projevují jinak a v jiné míře. Někdo utopí svůj život, talent a schopnosti v iluzi konspirací, jiný v honbě za majetkem, další v alkoholu, další v nevázaném životním stylu či dovednosti hrát na city a manipulovat ve svůj prospěch. Již dnes plaveme ve vlnách internetových závislostí, kdy lidé tráví na sociálních sítích většinu svého bdělého času.
Nejsem si jistý, kdo bude potřebovat pomoc dřív a důslednější: zda konspirátoři všeho druhu a odpůrci demokracie, nebo ti, kteří už s nimi nemají trpělivost a nejraději by je poslali ve vlacích třeba do Ruska, třeba na Mars. Středověká teologie a spiritualita nám zanechala jednu z nejvzácnějších reflexí Kristova vykupitelského příběhu. Pomoc chudému, nemocnému, umírajícímu a postiženému není ani tak pomocí dobrého člověka člověku v nesnázích. Je to pomoc, kterou křesťan adresuje druhému, v němž nevidí jen obraz Ježíše, ale Ježíše jako takového. Láska k nepřátelům, křesťanská charita jdoucí na dřeň, péče o nemocné, při níž hrozí vlastní nákaza a smrt, ochota jít tam, kam už nikdo jiný nechodí, rozvaha, že je lepší zemřít při pomoci druhému ve jménu Kristově než sedět doma a dojímat se fotkami těch, jimž zrovna voda vzala střechu nad hlavou – to všechno tvoří srdce Kristova poselství.
Nemám návod na to, co udělat s lidmi, kteří úmyslně destruují systém, v němž žijeme, a který se někdy i kvůli nám otřásá v základech. Netuším, jak přesvědčit spoustu římskokatolických křesťanů, že vzdáme-li se tradice a hodnot naší Evropy, zůstaneme jen jedním z ocásků rusko-asijského společenství. Nemám ponětí, co mohou dělat děti se svými rodiči a naopak, aby je přesvědčili, že pravidelné vaření vody s octem nemá na klimatické poměry nad jejich chalupou žádný vliv. Nevím, jak přesvědčit lidi, že dobrovolně se vydat do náruče populistů a neofašistů je fatální sebevražda vlastní svobody a vlastní budoucnosti. Co ale vím a čemu věřím, je, že se na nikoho nemůžeme dívat jen jako na ekonomickou jednotku bez tisíců jemných vláken, jimiž je tvořen jeho život, jeho rodina a všechny jeho vztahy.
Pokud se někdo považuje za tak velkého a významného, že se cítí být oprávněn posuzovat všechny aspekty společnosti, v níž žije, ať navrhne řešení, které bude mít svůj zdroj v Kristově vykupitelském příběhu. I kdybychom totiž řekli, že hloupí, nevzdělaní a životem zničení lidé si za vše mohou sami (a jen dodávám: nemohou), vždycky po jejich boku potkáme Krista, jak jde spolu s nimi v hlubokých závějích. To, že jde spolu s námi po cestách jednodušších, ještě neznamená, že se i naše cesta nemůže za pár kilometrů začít klikatit a pokračovat do srázů, kde i my budeme volat o pomoc.
