Mnoho světových umělců bylo ve skutečnosti špatnými lidmi, kteří hřešili a ubližovali ostatním. Církev však nesmí stát na bolesti žádného člověka, jemuž bylo ublíženo. Může oželet klidně obrazy predátorů, které dosud byly v liturgickém prostředí, nesmí ale ztratit důvěru těch, kteří v sobě nesou bolest, píše v reakci na komentář Marka Orko Váchy o umění Marka Rupnika obviněného ze sexuálního zneužívání, Zdeněk A. Eminger.
S rozčarováním jsem si přečetl komentář Marka Orko Váchy o římskokatolickém knězi a umělci Marko I. Rupnikovi, jehož dílem je již několik desítek let poseto sakrální prostředí v Itálii i jinde po světě. O nešťastné instalaci jeho tapisérií v českobudějovické katedrále v době, kdy začala na povrch vyplouvat svědectví postižených žen, jimž se věnoval nad rámec své kněžské činnosti, a to například praktikami nazvanými „trinitární sex“ či „líbání ve jménu eucharistie“, jsem napsal před časem dva články a referování o jeho činech se nechci v tomto textu více věnovat.
Vácha jde ve svém uvažování ve zmíněném komentáři ve stopách jedné jediné linky: V dějinách najdeme umělce i duchovní, kteří obohatili myšlenkový a liturgický prostor uměleckými díly mimořádné kvality, ale zároveň se dopustili sexuálních nebo kriminálních deliktů. Kdo z vás je bez hříchu, hoď po nich kamenem. Čili jinak řečeno: oddělme jejich dílo a jejich činy, nechme jejich obrazy dál viset v kostelech a galeriích, čtěme jejich knihy a povzbuzujme jejich oběti k odvaze odpustit těm, kteří se na nich dopustili násilí.
V Rupnikově případě hovoří Vácha o „pohoršení žen“, ale v tomto i v jiných příkladech, které cituje, poletuje nad bolestí, utrpením a zkaženými životy obětí s lehkostí čmeláka, který se vydal na oběd na pole tulipánů. Když píše o Caravaggiovi, ukazuje, že je to čas a odstup od života umělce-hříšníka, který zahladil všechny stopy a bolesti obětí i případnou bolest viníkovu. Stahovat tedy Caravaggiovy obrazy do depozitářů není třeba, a není to třeba, čtu ve Váchových slovech, ani u Rupnika, spíš naopak.
Píše: „Schválně bych ta díla vystavil a nechal na očích všem s podrobnými popisky kauzy, jak ji známe z novin, ať všichni znají okolnosti vzniku jeho děl, aby se pro všechny diváky staly vykřičníkem a rozjímáním o sobě samých, rozjímáním o vlastní lidské slabosti, o hlubinách našich vlastních duší. Toto je člověk! Toto jsme my.“ Co by na to říkaly oběti, které by musely dál a dál číst o sobě samých, Vácha neříká.
Církev nesmí stát na utrpení obětí
„Moc se mi tady nenaparuj, soudruhu faráři, já jsem stejně dobrej jako ty,“ říkal jeden vyšetřoval Státní bezpečnosti knězi, kterého jen náhodou neumlátil k smrti. Všichni jsme hříšníci, všichni jsme v jistém ohledu viníci, všichni do určité míry někoho zneužíváme, a tak bychom, striktně vzato, vlastně neměli dělat nic a neměli být připuštěni třeba k práci s dětmi. Vácha však osudově pomíjí jednu důležitou věc. Ani jeden z Rupnikových nebo Caravaggiových obrazů nemá cenu milióntiny utrpení, které musela podstoupit jakákoliv oběť. Nic z toho, co tito lidé vytvořili, není pro život a dobro církve nezbytné či přímo klíčové. Všechno z toho, do posledního tahu štětcem, se dá oželet. Na ničem z toho církev nestojí. Nestojí na tom ani místní církve, jednotlivá společenství, řehole, život jednotlivců. Pokud by byl Rupnik uznán vinným, nebo se dokonce ke svým činům přiznal, nemělo by pro církev být sebemenším problémem jeho obrazy sundat a vrátit mu je, ať jimi obohacuje třeba soukromé sbírky nebo prostory krajně konzervativních komunit.
Co však církev nemůže a nesmí vyřešit tak jednoduše, jsou osudy obětí a jejich blízkých. Pozornost poutníků a návštěvníků bohoslužeb nemají zaujímat či přímo krást vystavené obrazy kohokoliv, ale osudy živých lidí, jimž se stalo takové příkoří, za něž se jim jménem církve omluvili jen nemnozí. Myslím, že přístup některých francouzských biskupů, kteří v dialogu s lidmi své diecéze uvažují o stažení Rupnikových děl, je správný.
Na věčnou památku tu nemají být strojově utkané tapiserie, jaké visí v českobudějovické katedrále. Na věčnou památku tu mají být osudy lidí a to, jak se jich jejich církev zastala a co všechno udělala pro to, aby jim pomohla uzdravit se. Co všechno učinila pro to, aby pomohla uzdravit své vlastní prostředí, v němž se stále někteří lidé chovají, jako by jim v něm všechno patřilo a jako by jim v něm patřily i duše nás, věřících křesťanů.
Zneužívání není krádež lízátek
Vrcholem jsou Váchova závěrečná slova, která – mám za to – nemohl napsat v příčetném stavu:
„Zároveň, špatní jsme všichni. Posuzování, jak moc musí být člověk špatný, aby jeho díla byla zničena, a kdo by to měl posuzovat, a jaké vlastnosti by měl mít ten, kdo bude posuzovat, a zda ten, kdo posuzuje by měl být sám bez hříchu, je druhá a velmi ošemetná věc.“
Zajímalo by mně, jak by tuto svoji myšlenku vysvětloval třeba dětem, jichž bylo v církevním prostředí zneužito nemálo. Jak by to říkal lidem, kteří se skutečně snaží žít svůj život v milosti Boží, což je čas od času přivede do zorného pohledu zločinců, kteří se na skutečně nevinných obětech obvykle vyřádí nejvíc. Jak by to říkal rodičům obětí, které se i mnoho let po tom, co zažily, oběsily, protože nemohly vydržet představu, že si po zbytek života v sobě ponesou takovou hrůzu a bezmoc. Zkusme si představit, že bychom se při bohoslužbách dívali na obrazy člověka, který roky znásilňoval a duchovně zneužíval ženu našeho srdce, naši vlastní sestru či naše dítě. Přes všechny velké řeči o smíření a odpuštění – dokázali bychom kontemplovat hloubku a krásu takového umělce?
Církev přece nechce stáhnout z kostela obrázky dětí, které v obchodě z hecu ukradly pár lízátek. Deštník skoro absolutní nedotknutelnosti, který byl po léta rozevřen nad Rupnikem, způsobil mimo jiné to, že skuteční umělci neměli šanci umístit svá díla do velkých liturgických prostorů, a to i v letech, kdy bylo v církevním prostředí pře-rupnikováno. Výpovědi obětí zneužívání všeho druhu nejsou povídačky o ukradených lízátkách. Můžeme klidně ztratit všechny obrazy, ale nesmíme ztratit ani jednoho člověka.
U církevních otců se požadovala souhra ortodoxie a ortopraxe, která jejich teologii činila hodnověrnou. Obraz je alternativou slova. Slovo je alternativou obrazu. Hrajme si klidně se slovy a komentáři a polemikami. Nikdy si ale nehrajme s osudy zneužitých lidí. Je to nespravedlivé a povzbuzuje to predátory, kteří se cítí být nedotknutelní. Pomáhá to omlouvat nemocné prostředí, jímž církev v některých ohledech může být.
Dovedeno ad absurdum: i Hitler byl malířem obrázků, plakátů a motivů obkreslených z pohlednic a chtěl se po vyhrané válce stáhnout do ústraní a tvořit. Trval na tom, že je umělec, a ne politik. Nic z toho, co namaloval a obkreslil, nemá pro tento svět žádnou hodnotu. Nekonečnou hodnotu mají však lidé, kteří kvůli němu přišli o své životy, domovy a blízké.
Možná se skrytě pan Vácha bojí, aby jeho “díla” následně nebyla “stažena”. Souhlasím s vyzněním článku a děkuji.
Pan Eminger používá argumentační fauly, např. “příčetný stav”. S těmi, se kterými nesouhlasí, stačí se vyrovnat argumentačně a pokud možno nevytrhávat jejich výroky z kontextu. Emocionálně spíš reagují ženy… Pokud vím, tak Vácha neschvaluje zneužívání, není třeba z něj dělat “nepříčetného”. Počkám si na jeho vyjádření, třeba bude reagovat (jestli mu to bude za to stát).
Mé přesvědčení je stejné. Žádné výtvarné či jiné dílo nemá cenu utrpení byť jedné oběti. I chytlavé písničky pro děti Jaromíra Nohavici zhořkly poté, co se nechal ocenit Putinem. Marek Vácha se mýlí, nejde o pohoršení žen, ale o ponížení a urážku obětí a všech žen ne Rupnikem, ale vedením katolické církve. Oběti ji odjakživa nezajímaly, ochraňovala pachatele.
Obrazy ať klidně zmizí. Jenže řešit se musí primárně uzdravení traumat. Toto může připomínat jakýkoli jiný obraz, příběh, jiné dílo a nelze vše ze světa vymazat. Citlivost vůči obětem lze projevit ať už sundáním obrazů, tak i uznáním, že se to stalo a veřejným prohlášením církve. Je však třeba počkat na výsledek šetření. Je-li už případ uzavřen, vyjádření a následné kroky jsou na pořadu dne. Ve světě budete mít vždycky něco, co ten druhý považuje za urážlivé nebo zraňující. Domnívám se, že to může být pro novodobého otroka neaktivismus ohledně křesťanského svržení otroctví přímo v bibli, zakladatel křesťanství Pavel jako předchozí masový vrah, král David, náš vzor, jako vrah a smilník, svaté války řízené Bohem atd. Již teď můžeme vidět snahy o přepis bible např. feministickou teologií, ač v biblických dobách byl jasný patriarchát. Snahy o přepis vznikají neporozuměním vykladačských pravidel, kde myšlení té doby bylo jiné než dnes. Nemůžeme vkládat do textu naše představy a musíme se co nejvěrněji přiblížit původní představě, aby byla správně aktualizovaná. Proto upozorňuji na argumentační faul pana Emingera, neboť polemika spočívá ve věcnosti, ne v podezírání oponenta, zda je ve stavu příčetném.
Všichni jsme hříšní. Je ale velký rozdíl mezi osobním hříchem a hříchem, který je brán jako závazný předpis, hájící “jméno církve”, či dokonce jako součást učení. Proto je nejhorší to, když jsou provinění proti lidem zlehčovány zametány nebo jsou oběti dehonestovány. Tak reagoval kardinál Duka se svým právnickým rádcem Němcem. Stává se, že utrpení obětí zlehčí i některé světské soudy, kdy je násilníkovi uložena pouhá podmínka.
Nemám vzory, a když ano, jsou to lidé, kteří jsou v očích mocných a “důležitých” “maličcí”, ale je v nich vidět Bůh. Nebudou církví nazváni svatými, ale jsou. Král David, Abrahám, který byl schopen obětovat své dítě aby si něco (prý lásku k Bohu) dokázal, ani Petr, který svolal prokletí na Ananiáše a Zafiru, to opravdu nejsou. Sebestřednost mne odpuzuje. A v Bibli jsou některé věci ironií, je zde i humor, ale to se černobílé logice nelíbí.
A komu přisuzujete černobílou logiku? Já to hodnotit nebudu, neboť věšteckou kouli nevlastním a nepoužívám :-).
Jedna židovská obec najímá nového rabína na základě písemného doporučení od jiné židovské obce, v němž stálo: “Rabbi Finkelstein je jako král Šalamoun, jako Mojžíš, jako Bůh sám.”
Za týden nato volá předseda obce předsedovi té bývalé rabínovy obce: “Vy prolhanci. Vy podvodníci. Jak jste mohli dát tomuhle parchantovi takové doporučení?”
“Jaképak lhaní,” odpovídá druhý předseda. “Šalamoun měl taky třista žen. Mojžíš taky koktal. A Bůh se taky nikdy v chrámu neukázal.
Proč by se ukazoval v chrámu, copak by se vládce nebes a země, všeho viditelného ho i neviditelného, všudypřítomný, vešel do nějaké budovy? Copak by jej mohlo obsáhnou lidské myšlení? A copak by jej mohlo uzavřít do definic a výkladů? Filosofie a následně i teologie byly doménou mužů, stály na logických zdůvodněních. Ženy mají zase vztahové myšlení, nedovedu se srovnat s tím, že by Bůh chtěl zmrzačit Izákovu duši tím, že jej vlastní otec bude chtít podříznout. Kde je v tomto příběhu matka? Nikde, Abrahám jí obešel, nebo obelhal. Zjednodušuji, ale nemám logicko – technické myšlení a jsem tomu ráda.
Na logicko technickém myšlení není nic špatného. Ani na vztahovém myšlení. Oba přístupy se mohou doplňovat. Vykladač biblického textu může být žena i muž a nejde zde o logiku nebo vztahy. Jde o zjištění, jak to chodilo v biblických dobách, o pozadí příběhu, a především o tom, co to znamenalo tehdy, tedy o fakta. Až pak aplikace. Taky přiznání, že mnohému nerozumíme a musíme se k nějaké rozumné interpretaci přiklonit. V dřívějších dobách se kladl důraz na pravověrnost, dnes na vztahy. Bible nezná ani dnešní hyperkoreknost. Příběh Abrahama již byl zpracován v mnoha verzích, kterými se můžeme inspirovat. Doporučuji knihu od Jana Hellera Obtížné oddíly knih Mojžíšových nebo tak nějak se to jmenuje, teď nevím z hlavy. O matce text nic neříká, říká však o víře Abrahamově. Asi se necítil nejlépe, možná věřil ve vzkříšení. Ježíš byl také drsný, on se předřazoval před rodinné vztahy a působil v rodinách “meč”. Ježíš nebyl úplně rodinný typ si myslím. Teologie je velmi široké téma, na které zde není prostor, ale zaslouží si jistě pozornost.
Vaše vzory nezkoumám a ani není nutné, abyste měla za vzory ty, které zmiňujete. Vkládáte však do nich své představy, které s výkladem biblických textů nemají mnoho společného. Nelze přenášet přístupy dnešní doby k tomu, jak to probíhalo v dobách biblických, natož pohnutky biblických osob. Mne odpuzuje snaha některých zdejších autorů dehonestovat své odpůrce. Váš názor na vedení církve nekomentuji.
Známe pohnutky biblických osob z textu a z výkladu.
Z pohledu ženy – kdyby mne nabídl Lot ke znásilnění a poté mne sexuálně zneužil a ještě to někdo vykládal v prvním případě jako pohostinnost, ve druhém, že jsem jej prý opila a chtěla mít dítě ne s kdekým, ale s “ctnostným” mužem své víry, utekla bych s prvním pohanem. Jak říkají Pastoral Brothers, Bible je plná prasáren. Dávat je za příklad namísto toho, aby pro nás byly poučením škodí. Myslíte si, že muž je schopen styku, když je opilý do němoty? A že přísný zákaz zneužívání otcem platí v Bibli jen pro některé? Takových ironií je v Bibli mnoho, židé na rozdíl od křesťanů si nelžou do kapsy.
Vyjádření o sebestřednosti Abrahama, Petra a Davida příliš nesvědčí o znalosti pohnutek. Biblický text často pohnutky ani neuvádí, proto se pak jedná o spekulaci. Někdy pohnutky uvádí, např. strach o to, že mne zabijí, když mám krásnou ženu, tak řeknu, že je to sestra, nebo nechám zabít čestného chlapa, protože toužím po jeho ženě. Příběh o Lotovi patří k obtížným oddílům bible, ale zatím neznám žádnou církev, která by tento příběh dávala za příklad pro dnešní dobu. Jestli se setkáváte s pastory, kteří tak činí, porušují učení církve. Pastoral brothers nepovažuji za dobrý křesťanský příklad z důvodu jejich arogance k jejich odpůrcům a jejich některým veřejným iniciativám. Pokud jsou židé čestnější než křesťané, nic by nemělo bránit k nim přejít a křesťanství dát vale. Oni ale konvertity k židovství odrazují, naopak křesťané je lákají. A ano, v bibli je mnoho věcí, které by se nám nelíbily nebo nelíbí. Jenže nás dělí 2000 let, a proto potřebujeme kvalitní exegezi, ne až tak dojmy. A jen proto, že do příběhu promítáme naše představy, nemělo by docházet k odmítání exegeze. Netuším, dle čeho mi přisuzujete způsob myšlení popsaný v otázkách.
Já jdu na to s empatií. S empatií k maličkým a zneužitým. Oficiální vysvětlení slyšíváme minimálně co 3 roky (opakování textů v církvi) a rozbolaví mne. Židé opravdu mají specifický humor, ironii a mnohé příběhy jsou poučením a dokladem, že neexistují jednoznačně kladní hrdinové. Ale my musíme vše brát doslovně, musí nám to “sedět” v naší mozaice.
Příklad:
Nyní čtu knihu salesiána Zdeňka Jančaříka Miláček Páně. Píše zde například že klasickou církevní tezí je, že Ježíš přišel, aby za nás položil život, ale Janův text je polemikou se satisfakční teorií, s představou, že Ježíšova smrt byla potřeba, aby usmířila (uspokojila) Otce.
Otec, tak miluje svět,, že posílá svého Syna, aby žádný kdo v něj věří, nezahynul. (Jan 3,15-18).
Já jsem přišel, aby ovce měly život a měly ho v hojnosti. (Jan 10,10)….
Pokud lze spekulovat o Božích úmyslech, vyznění Evangelia sv. Jana v tomto kontextu je, že ježíš přišel kvůli všem, ne aby zemřel, ale aby žil, jeho smrt byla důsledkem jeho nekompromisního života a jednání, byl zabit, nepřišel, aby “se zabil”.
Podobně toto vykládá i biblista a kněz Ladislav Heryán.
Co si z toho vzít? Nebojme se, že ztratíme “své jistoty”, že pochybnost se dotkne dalších souvislostí. Nebojme se, že jiný výklad zničí naše pracné stavby. Stejně je vše nedostatečné. Výklad dědičného hříchu, výklad čehokoli, vše je poznamenáno lidským myšlením a není to podstatné. Podstatné jsou vztahy a poučení z chyb svých i druhých, i těch v Bibli. Ježíš nedělal nic jiného, než že budoval vztahy namísto zákonictví.
Já poslouchám své nitro, logické výklady, pokud ignorují lidskost, jsou berlička pro udržení pořádku, zvláště pokud jsou bezcitné a ubližují. Jsme zvyklí mechanicky opakovat fráze. Tak dlouho jsme opakovali, např. “židé nám zabili Krista”, až se to stalo základem pro světovou katastrofu. Sv. Augustin a Monika (je dávána za vzor) jela po kariéře syna. Žena Augustina (jeho životní láska, měli spolu syna) byla na tlak matky zapuzena pro svůj neurozený původ. Vzor matky (pro některé). Nemám potřebu si lidi idealizovat, abych je mohla mít ráda, toto se mi líbí i na židech. Když vršíme jedno na druhé, ztrácíme podstatu, sebe a druhé. Další svatí, další zjevení, další imaginární nebezpečí a další ignorování skutečného nebezpečí a skutečného života.
Nevidíme dřívější ani současné oběti, ale tvoříme zeď kolem svých strachů.
Logika nevylučuje empatii. Má-li kdo logiku, neznamená, že je nutně neempatický člověk. I Zdeněk Jančařík přemýšlí logicky, ale nevylučuje empatii. Mám načtenou knihu o ženách v církvi a naposlouchané nějaké jeho videa. Jistě jsou i nějací tvrdí lidé v církvi, a i to je logické, neboť církev se skládá z hříšných lidí, ale zatím nezaznamenávám v biblických čteních roku A,B,C, co by mě mělo pohoršovat. Když se bere bible nefundamentalisticky, je užitečná pro život, jak píšete ohledně poučení. Vidím jako minimálně užitečné doplnit v homilii trochu dobového pozadí. Tam, kde jsem, se to daří. K církevnímu učení se nějak došlo, není to, že by někdo luskl prstem. Líbí se mi kanál Don Pietro, kde je to hezky vysvětlené, jak se k tomu došlo i jak se to časem měnilo. Křesťanské myšlení je také třeba brát v kontextu doby. V dřívějších dobách byli skoro všichni věřící, církev reagovala na to, co bylo tehdy. A byly to i věroučné formulace ohledně Trojice, Bohorodičky, význam ikon atd. V tehdejších dobách byla pravověrnost nejdůležitější otázkou. Pokud bychom žili v té době, reagovali bychom nejspíš stejně. Teď jsou to vztahy. Proto je pro jedny Ježíš samá láska, která netrestá a člověk si může dělat, co chce, a pro druhé je to trestající Bůh, od kterého nelze čekat milosrdenství. Pak je třetí a asi nejpočetnější skupina, která s Bohem udržuje nějaký vztah, jenže ta není tolik slyšet. Dnešní důraz na vztahy je založen na reakci, že konfesní války nikam nevedly. Křesťané jsou založeni na židovském dědictví. Ježíš byl židovského původu, nebyl to křesťan. Kolektivní vina je nesmysl. Církevní dějiny jsou předurčeny k tomu, že je stále potřeba je promýšlet, protože každá doba má své výzvy. A biblistika postupuje dál. Nevnímám, že má církev si vytváří nějaké imaginární strachy a je jaksi mimo život. Nějací takoví lidé tam vždy budou, ale spíš vnímám opravdu krásné lidi, kteří se nechlubí tím, co vše dělají. Dnešní martylogia jsou sepsána reálně, idealizace probíhala spíš v době barokní. Jak svaté interpretujete, je Vaše věc. Mne by takové interpretace vůbec nenapadly. V církvi budete mít kolem sebe lidi, kterým nebudete rozumět, to ale neznamená, že tito nemají nikdy zájem o maličké. Jedná se o úhel pohledu. Jsem pro kritiku, ale pro kritiku čestnou, ne pro tu, kterou zde provádějí někteří autoři, kdy kritizují to, co oponent neřekl nebo to vytrhnou z kontextu a pak polemizují s vlastní tezí. Ježíš byl také zajímavá osobnost, vztahy spíš bořil, kdy vytrhuje učedníky od svých rodin, bořením v chrámu si moc přátel neudělal a rozděluje matku a dceru. Rozumím Vám nicméně, alespoň myslím, jak to myslíte s těmi vztahy. Vede lidi k tomu nejlepšímu, co v nich má potenciál vyrůst. Ježíš je Pán a když alespoň hodinu denně zaměříme svůj zrak na něj, ubyde zdejších komentářů od všech -:). To bude církev!
Citace z textu:
“Jak by to říkal rodičům obětí, které se i mnoho let po tom, co zažily, oběsily, protože nemohly vydržet představu, že si po zbytek života v sobě ponesou takovou hrůzu a bezmoc.”
O to jde. Církevní předpisy a někdy i učení, které omlouvají násilníky tím, že jsme všichni hříšní, škodí stejně jako násilí a zneužívání.
Omlouváme biblické postavy i dnešní násilníky. Ježíš byl při obětech a nečinil rozdíly mezi váženými i společností odsuzovanými či nemocnými. Vnímám, že jsem samorost a možná právě proto si dovoluji pochybovat, pochybuj také o sobě, o svých motivech. A na komentáře se ( na jaké-koli) těším, protože po mši se o těchto věcech obvykle nebavíme. Zvláště když vidím co si myslí lidé, kteří nevěří jako my, ukazuje mi to v čem jsme překážkou pro hledající, každá zlost a frustrace v sobě skrývá touhu, po dobru a Bohu, která nemohla překročit překážky našeho učení.
Paní Ludmilo, každý opravdový křesťan prošel někdy v životě pochybnostmi. Někdy pochybnosti přicházejí častěji a není na tom nic špatného. Pochybovaly i biblické osobnosti, Elijáš, Petr, Job a mnohé další. Jak říká prof. Halík, co je bez chvění, není pevné.
Abrahamův příběh je příběhem o tom, že Bůh nechce lidské oběti. Bez vhledu do tehdejší doby nemůžeme pochopit jeho sdělení, protože si logicky říkáme, že co to je za Boha, který chce takovou oběť. V dnešní době jsou děti také trochy modly, křičí v kavárnách a rodiče je ani neokřiknou, v dřívějších dobách tak tomu nebylo. V příběhu jde o to, že starodávní bohové chtěli lidské oběti, a těmi si je lidé magicky naklonili k obrazu svému. Bůh ukazuje, že toto nechce. Mluvil k Abrahamovi v obrazu (obraz oběti), kterému tehdejší lidé rozuměli. Izák znamenal všechno, protože v něm bylo Boží zaslíbení o pokračování potomstva a Abraham měl ukázat, že na Boha plně spoléhá – nikoliv magicky. Dnes již tomu šanci rozumět nemáme, neboť oběti neprovozujeme, jen ty duchovní, když už. Příběh vůbec neřeší matku, protože je to teologická výpověď, nikoliv primárně výpověď o rodinných vztazích.
Lidé, kteří odmítají církev, mohou být jakýmsi indikátorem, co je třeba změnit, ale je třeba si uvědomit, že lidé vnímají církev hodně zkresleně z médií a většina z nich si informace neověřuje. Pokud lidé do církve nepřicházejí, tak je třeba sdílet víru jinak. Zase tak, jak tomu rozumí dnešní doba. Neuchyluji se k zevšeobecňování, že celá církev je špatná. Dle mého jsou špatně některé jevy, které je třeba konkrétně pojmenovat, zevšeobecňování nepomůže. Mnozí chtějí pro církev lepší reputaci např. tím, že se budou světit ženy. Církve v ČR, které toto mají, trvale o členy přicházejí víc než katolíci, takže tím to není. Čísla statistik sčítání lidu hovoří jasně.
Zevšeobecňování ohledně církve nemohu přijmout a ani nikde nevidím omlouvání násilníků tím, že jsme všichni hříšní (což jsme). Text pana Váchy polemizuje s otázkou, zda může špatný člověk tvořit dobré dílo. Na základě příkladů pan Vácha došel k odpovědi, že jednoznačně může, na čemž není nic divného. Člověk, který bije svou ženu, může pracovat v charitě. To je otázka, s kterou pan Vácha polemizuje.
Citace z jeho článku: “To nejsou omluvy, to v žádném případě nejsou omluvy, naopak, je třeba zlo nazvat zlem a hřích hříchem, nebanalizovat zlo, nezakopávat pod koberec ani se netvářit, že se nic nestalo. Král David není jen ten chrabrý princ z pohádek, má v sobě i ty temné hlubiny. V bibli i v našich životech mají hrdinové své chyby a zbabělci své ctnosti. Stalo se a stalo se toho v jeho životě hodně. Pozvali by dnes krále Davida, aby pohovořil na Charismatické konferenci v Brně?
Chápu pohoršení žen, které žádají stažení děl slovinského kněze Marka Rupnika a nevím, jak jeho kauza dopadne. Jezuita, o kterém řada řeholnic uvádí psychologické a sexuální zneužívání, vyšetřování probíhá, Rupnik byl propuštěn z řádu. Pro mě budou jeho věci tím víc křičící. Schválně bych ta díla vystavil a nechal na očích všem s podrobnými popisky kauzy, jak ji známe z novin, ať všichni znají okolnosti vzniku jeho děl, aby se pro všechny diváky staly vykřičníkem a rozjímáním o sobě samých, rozjímáním o vlastní lidské slabosti, o hlubinách našich vlastních duší. Toto je člověk! Toto jsme my. Pokud je z jeho děl nyní někomu na zvracení, nu ano, ať je. Dívejte se na geniální plátna Caravaggia, dívejte se na realizace Marko Rupnika, dívejte se na ně, a o sobě samých u toho rozjímejte. Toto jsme my, lidé!”
Vácha jednoznačně odsuzuje zlo. Vyjádření o obrazech není propagace Rupnika ani násilí. Je dobré zdržet se vyjádření, které bude vyvolávat silné emoce, protože může být pochopeno špatně, a v případě pana Zdeňka Emingera bude vést k podpásovce o stavu příčetném. Pan Vácha si přidělal na problémy sám, ale to, co mu připisuje pan Eminger, netvrdí, stačí si přečíst článek. Pan Eminger ani necituje celou citaci, zaměřil se jen na část, která bez té první části vyzní zcela jinak. Reakce pana Emingera by mi nevadila, kdyby neměnil to, co skutečně pan Vácha říká. Pana Váchu nemám důvod obhajovat, ani ho moc neznám. Nikdy se mi však nelíbil způsob vyrovnávání se s oponenty “ad hominem”. Myslím, že pan Eminger má na víc, i když s tím, co zde poslední dobou produkuje, spíše nesouzním. Bude zajímavé sledovat, jak se s tím pan Vácha vyrovná a doufám, že nebude odpovídat ve stejném duchu. Uvidíme.
S panem Emingerem se shodnu v tom, že oběti jsou důležitější než malby. Neshodnu se s ním však v jeho interpretaci pohnutek pana Váchy. Z mé strany je to vše.
Neprestanu dychat jen proto, ze vzdusna tornada znici kazdororocne tozsahle oblasti a znici spousty zivotu.