Boží láska není bezpodmínečná v tom, jak si ji mnozí představují

Boží láska je často označována za „bezpodmínečnou“, ale co to skutečně znamená? Znamená to, že Bůh nikdy nikoho nepotrestá? Nebo že na nás neklade žádné požadavky? Bible jasně ukazuje, že Boží milost není levnou vstupenkou k hříchu. Pravá Boží láska je nejen darem, ale i výzvou k proměně a poslušnosti.

Často slýcháme kazatele, jak zdůrazňují, že Boží láska je „bezpodmínečná“. Obvykle tím chtějí povzbudit své posluchače. Tato myšlenka však může být snadno špatně pochopena. To, co bychom měli spíše zdůrazňovat, je skutečnost, že i když „Bůh je láska“, zároveň je také svatý a odmítá hřích. Pokud na tuto skutečnost zapomeneme, poselství o Boží lásce může být některými lidmi vnímáno jako licence k hříchu. Pokud je Boží láska „bezpodmínečná“ ve smyslu „Bůh mě nikdy neodsoudí a nepotrestá, ať dělám cokoli“, pak je to zásadní omyl.

Takové chápání Boží lásky nemá oporu v Bibli. Stačí se podívat na historii Izraele ve Starém zákoně – Bůh svůj lid miloval, ale přesto jej trestal za hříchy. I v Novém zákoně vidíme příklady Božího soudu: Jidáš, Ananiáš a Safira, smilník v Korintu nebo Hymenaios a Alexandr (Matouš 27,3–10; Skutky 5,1–10; 1. Korintským 5,1–5; 1. Timoteovi 1,19–20).

Potřeba pokání

Když nemluvíme o tom, že hřích má důsledky, selháváme ve své odpovědnosti vůči ostatním. Nestačí, že někdo kdysi pronesl „modlitbu hříšníka“ nebo pravidelně chodí ke zpovědi, pokud v jeho životě není opravdový záměr změny. Víra musí vést k proměně, odmítnutí hříšného způsobu života a viditelnému působení Ducha Svatého v životě jednotlivců i církve.

Skutečné pokání znamená nejen lítost nad hříchy, ale také aktivní úsilí o změnu. Zahrnuje důvěru v Boží moc, aby nám pomohla překonat hřích, obklopování se správnými lidmi, vyhýbání se pokušení a hledání odborné pomoci tam, kde je potřeba. Boží „bezpodmínečná“ láska neodstraňuje nutnost pokání (Římanům 2:4).

Boží láska a realita Božího soudu

Co bychom měli skutečně zdůraznit? I když Bůh miluje člověka, neznamená to, že ho nikdy nepotrestá. Ano, Bůh tak miloval „svět“, že dal svého Syna (Jan 3,16), což zahrnuje celé lidstvo. Ale hned v následujících verších (Jan 3,17–18) je jasně řečeno, že kdo nevěří, je již odsouzen. To znamená, že Boží láska neodstraňuje Boží spravedlnost.

Pokud tedy slyšíme kázání o lásce a ovoci Ducha (Galatským 5,22–23), měli bychom si přečíst i předchozí verše, které mluví o skutcích těla (Galatským 5,19–21). Tyto skutky zahrnují smilstvo, modloslužbu, sváry, žárlivost, výbuchy hněvu, opilství a další věci, před nimiž Pavel varuje: „Ti, kdo takové věci činí, neobdrží dědictví Božího království.“ Tato slova nebyla určena nevěřícím, ale křesťanům v Galacii.

Kristus sám varuje: „Kdokoli mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem“ (Matouš 10,33; Lukáš 12,9; 2. Timoteovi 2,12).

Hřích a milost: Římanům 6,1–2

Pavel v Římanům 6,1–2 klade otázku: „Máme tedy setrvávat v hříchu, aby se rozmnožila milost? Naprosto ne!“ Jinými slovy, „co vás to napadá?!“ Už v Pavlově době někteří chápali Boží milost jako důvod k bezstarostnému hřešení – jak by asi reagoval na dnešní myšlení?

Teolog Martin Franzmann popisuje tento způsob uvažování jako „chladnou, satanickou logiku“, která se snaží Boha zneužít – „využít Jeho milost k ospravedlnění vlastního vzdoru vůči Němu“ (Franzmann, Romans: A Commentary, 108). Pavel ale jasně říká, že křesťané mají být „mrtví hříchu“ a místo toho se stát otroky spravedlnosti (Římanům 6,11–20).

Boží milost je nezasloužená, ale ne bezpodmínečná

Pavel nikdy nehovoří o Boží milosti (χάρις) jako o daru, který nic neočekává. Tento mylný koncept pochází spíše z moderního západního myšlení než z biblické perspektivy. Boží milost je dar, ale zároveň zavazuje k vděčnosti a poslušnosti (Římanům 1,5; 8,12–13).

Teolog John Barclay shrnuje tento koncept slovy, že Boží milost je „nezasloužená, ale ne bezpodmínečná“ (Barclay, Paul and the Gift, 562). Bůh ji dává zdarma, bez předchozích podmínek, ale zároveň očekává odpověď – naši věrnost a poslušnost. Milost může být také přijata nadarmo (2. Korintským 6:1).

Pokud milujeme Boha, měli bychom se odvrátit od hříchu, který stojí proti Němu. Přijetí Kristova daru znamená závazek ke změně. Pravá Boží láska nás nemá udržovat v hříchu, ale vést k posvěcení.

Kdy je třeba varovat před zkresleným chápáním Boží lásky?

Pokud se kázání o Boží lásce stává výmluvou k ignorování Boží svatosti a spravedlnosti, je čas na korekci. Pokud Boží lásku vnímáme jako „Bůh mě nikdy nepotrestá“, musíme si připomenout, že Boží milost i láska přichází s očekáváním naší odpovědi – věrnosti a poslušnosti.

Teolog Dietrich Bonhoeffer výstižně varoval před „levnou milostí“:

„Levná milost je milost, která ospravedlňuje hřích, ale ne hříšníka, který se od hříchu odvrací… Levná milost je milost, kterou si udělujeme sami. Levná milost je kázání o odpuštění bez požadavku pokání… Levná milost je milost bez učednictví, milost bez kříže, milost bez Ježíše Krista, živého a vtěleného.“

Pravá Boží milost a láska nás nevedou k tomu, abychom v hříchu setrvávali, ale abychom byli proměněni. Boží láska není výmluvou pro nečinnost, ale silou k proměně života.

Autor: B.J. Oropeza
Zdroj: Patheos