V životě jsem zažil období, kdy jsem intenzivně vnímal Boží přítomnost. Jindy jsem měl pocit, že mohu žít i bez víry, a Bůh, pokud nějaký je, můj život sleduje bez velkého zájmu jen zpovzdálí.
Úřední hodiny Boha
Dříve jsem se potýkal s pocitem, že je se mnou z hlediska víry něco špatně. Moje vnímání duchovna kolísá v průběhu života i roku a rozhodně nedopovídá liturgickému kalendáři. Vánoce a Velikonoce vnímám spíše jako rodinné či kulturní svátky. Zároveň rozlišuji potřebu víry (duchovna, spirituality) a potřebu účastnit se života v církevním společenství. Většina mých nejsilnějších duchovních zážitků se odehrála mimo církevní prostředí, často za velmi zvláštních okolností a s lidmi, kteří se sami jako věřící třeba ani neoznačovali.
Boží přítomnost proto nevnímám jako jev, který se dá zavřít mezi kostelní zdi, a Boha jako osobu, která má v neděli vyhrazené „úřední hodiny“, mimo něž jej nemáme svými problémy obtěžovat. Duchovní život a církev pro mě nejsou těmi samými množinami.
Dostupný kamarád
Díky přání své babičky jsem pokřtěný římský katolík. Ta mě jako jediná z rodiny později občas vzala do kostela, kde jsem mši (dle jejích pozdějších vzpomínek) jako dítě prospal. Moji rodiče do kostela nechodili, a tak tam neposílali ani mě. Ačkoliv mě samotného duchovní otázky zajímaly nejpozději od puberty, jednalo se vždy spíše o epizodní pocity, se kterými jsem si příliš nevěděl rady. Navíc málokdy dosáhly takové intenzity, abych jim přikládal větší význam a snažil se o jejich vědomé prohloubení.
Více jsem o víře (a také církvích) začal přemýšlet na vysoké škole, kde řada mých spolužaček a spolužáků byla aktivně věřící. Připadalo mi zajímavé, že navázali osobní vztah s Bohem, se kterým mohou mluvit a svěřovat se mu se svými starostmi, plány a touhami. Oproti mně měli navíc jednoho kamaráda, který tu pro ně byl pořád. Opatrně jsem s nimi proto při různých příležitostech (ve škole, v hospodě, na čundru) o víře mluvil a zmiňoval, že v Boha věřím, jen příliš nevím, co si s tím v běžném životě počít.
Vnuknutí v autobuse
Ve třiadvaceti jsem zažil svůj první větší životní pád, kdy jsem z různých důvodů opustil první vysokou školu, kterou jsem tři roky studoval. S tímto rozhodnutím se pro mě pojí silný duchovní prožitek. Když jsem seděl v autobuse do Brna a intenzivně přemýšlel, jestli mám na škole skončit. Právě tehdy jsem zažil vnuknutí, při kterém jsem silně pocítil, že to mám udělat – dokonce jsem měl dojem, že fyzicky slyším hlas, který mi říká: „Udělej to!“ Dodnes tuto zkušenost vnímám jako jeden z nejsilnějších okamžiků aktivní Boží přítomnosti ve svém životě, kdy se do něj Bůh bez optání vlomil a podpořil mě ve chvíli pochybností.
V následujících letech, kdy jsem se potýkal s důsledky této správné, ale těžké volby, jsem si často nevěděl rady, co se sebou, a prosil Boha, aby opět zasáhl. Prosil jsem o další vnuknutí. To už se neopakovalo, ale přišel jiný zvláštní pocit, kterému říkám Boží důvěra. To byly chvíle, kdy jsem v odpovědi na své prosby o pomoc cítil, že mi Bůh dává najevo, že sice může zasáhnout, ale je přesvědčený, že já si se svým životem poradím lépe a že důvěřuje mým rozhodnutím. V této době jsem se často cítil mizerně, ale – zpětně viděno – mě víra a spiritualita provázely silněji než předtím nebo potom.
Kurzy Alfa v Červeném
Během mého období hledání sebe sama jsem v Brně objevil možnost účastnit se Kurzů Alfa (kurzy základů křesťanské víry, pozn. aut.) pořádaných na faře v Opletalově ulici evangelickým sborem fungujícím při Červeném kostele. Při těchto setkáních, která zahrnují společné jídlo, zpěv, přednášku a rozpravu, jsem se mohl ptát na věci, které mě zajímaly, ale zejména si poupravit představu o tom, co znamená být věřícím člověkem, případně křesťanem. Zaujalo mě tehdy, že ty nejvšetečnější dotazy ohledně věrouky i církevní praxe měli samotní členové sboru, kteří se setkání účastnili.
Poté, co jsem kurz absolvoval, jsem přemýšlel, jestli mám podniknout nějaký další krok směrem k církvi a institucionálnímu vyjádření víry. Nebyl jsem si jistý, jestli bych měl podstoupit konfirmaci v evangelické církvi, nebo jakožto křtěný katolík biřmování v „rodné“ církvi římskokatolické. Váhal jsem tak dlouho, až jsem nakonec odjel studovat do Izraele, kde jsem se setkal s mnoha jinými způsoby pojímání spirituality, a mé křesťanské nadšení vyšumělo do ztracena. Byl jsem také čerstvě po rozchodu s přítelkyní, který jsem se snažil kompenzovat tím, že budu žít „naplno“ a užívat si. Víra a potřeba duchovních prožitků postupně ochladla.
Zaprášený dar
Dnes už vím, že ani v životních obdobích, kdy jsem se k víře nehlásil, nebo ji dokonce zapíral, jsem nikdy neztratil schopnost věřit a vidět věci, které se dějí za materiální hranou našeho světa. Tuto schopnost dnes beru jako dar, za který jsem rád, i když jsem ho někdy odložil do skříně a nechal na něj padat prach. Ten, kdo mě obdaroval, byl totiž vždy přítomen, a to i ve chvílích, kdy jsem se tvářil, že Bůh není, a žil jsem zdánlivě bez jeho přítomnosti. Někdy se dokonce sám ukázal a vzal při tom na sebe různou podobu – situací, které jsem zažil, nebo lidí a tvorů, které jsem potkal. Díky těmto „návštěvám“ vím, že Bůh mě bude mít vždycky rád a svou lásku nijak nepodmiňuje – modlitbou, návštěvou kostela, ani ničím jiným. Stejně jako moudrý rodič ví, že dospělé dítě potřebuje svůj prostor a někdy se od něj musí vzdálit, aby našlo samo sebe. K Bohu máme někdy blíže a někdy potřebujeme odstup.
Návštěva na prahu
Jak je na tom můj vztah k Bohu a spiritualitě nyní? Poslední rok jsem jej spíše zanedbával. Starosti spojené s prací, studiem, změnou bydliště, péčí o manželství a další jako by mě v tomto smyslu ochromily. Život mě zaměstnával natolik, že jsem Boha spíše ignoroval – podobně jako dobrého přítele nebo rodiče, kterého bychom sice potkat chtěli, ale do našeho nabitého programu se to nehodí.
V poslední době se mnou Bohu došla trpělivost a prostřednictvím několika setkání se mi přišel připomenout a trochu drze opět vlomit do života. A stejně jako když vás doma nečekaně navštíví onen dobrý přítel nebo rodič, tak nejdřív nervózně a trochu zaraženě přešlapujete na prahu, abyste jej poté přece jen pozvali dál. Co z takové návštěvy vzejde, nikdy není jisté. Nezbývá než se odevzdat a pozvat přítele dál.
Za vedení a organizaci Kurzů Alfa, které jsem absolvoval, děkuji římskokatolickému knězi Jindřichu Šrajerovi, faráři ČCE Jiřímu Gruberovi, a všem, kteří se na jejich přípravě podíleli.
Ono se na pocit přítomnosti Boha nedá prokazatelně spolehnout. Máme své emoce. Například radost, příroda (pokud nechceme vidět boj o přežití), krása hudby, i chvály dovedou navodit hezké pocity a nelze prokázat, že se jedná o přítomnost Boha. Lidé s krásnou duší nejvíce poukazují na existenci Boha, tam této přítomnosti věřím. Nic ale není jisté, nic prokazatelné. Přítomnost Boha v bolestivých letech života také není prokazatelná – někdo ji vnímá jako pomoc, jinému se ale nedostává a páchá sebevraždu.
Nezbývá než se naučit žít s pochybnostmi o sobě, o Bohu, a to i když jsme věřícími.
Naději, která existuje i v extrémně těžkých letech (např. agrese Ruska na Ukrajině) lze podle mne brát jako věc, které lze důvěřovat nejvíce, více než svým emocím, více než logice učení o Bohu.
jojo neviditelný kamarád. Ten se vždycky hodí. já se na vysokou třeba nevykadil a naopak jsem poznal, že je lepší věřit svému potenciálu a ne se schovávat za pohádky.
Dobrý den, Jane, nakonec jsem vysokou školu vystudoval, jen jinou. Svému potenciálu taky věřím. A cením, že jdete až do komentářové sekce magazínu o víře, abyste hejtoval víru, to chce docela nasazení!