Víra není daná schopností pochopit

V poslední době v našem sboru uvěřilo několik velmi mladých … a nyní nevím, zda napsat dětí nebo mladých lidí. Každopádně se jedná o věk okolo jedenácti let. Když byli na rozhovoru ve staršovstvu, jejich vyznání i odpovědi byly úměrné jejich věku. Když jsem se o tom radil s dalšími, pak mi bylo řečeno, že se jedná o dětskou víru a tu bychom neměli podceňovat. Dále pak, že i ta naše „dospělácká víra“ má někdy svoje mezery.

Souhlasím s tím a vlastně se na obě odpovědi nedá nic namítnout. Pán Bůh je svrchovaný a víra není dána tím, že jsme vše schopni pochopit. Přiznám se, že nevím, jak by to správně mělo být, a že jsem byl rád, že v tomto případě měli konečné slovo rodiče, kteří svoje děti znají nejlépe. Přesto mi ale popsané dilema vrtá hlavou. Asi jako každý rodič o těchto otázkách přemýšlím v kontextu toho, co jsem zažil z vlastními dětmi.

Vzpomínám si, jak za mnou jednou přišel můj starší syn, když mu bylo okolo sedmi let, s tím, že uvěřil. Se svými dětmi jsme se modlili, především manželka jim každý večer četla z Bible a dále pak i různé (nejen) křesťanské knížky. Zpětně vidím, jak moc to bylo pro naše děti důležité, a jsem velmi vděčný, jak moc v tom byla moje manželka důsledná. Zároveň jsme oba dva měli respekt před tím, abychom naše děti do ničeho ohledně víry netlačili a aby si je Pán Bůh ve své svrchovanosti přitáhl. Navíc jsme se shodli, že někdo tzv. uvěří, u jiného je to proces, kdy ani nemusí být jasné, kdy se to stalo.

Když za mnou můj malý syn přišel, „že uvěřil“, pochopitelně jsem se ho ptal, jak se to stalo. Odpověděl mi, že jel v tramvaji a viděl tam malého broučka, kterého někdo shodil na zem a broučka zabil. Jenže po nějakém čase brouček zázračně ožil. Co na to povědět... První, co mě napadlo, bylo to samé, co asi většinu čtenářů. Brouček nezemřel, ale byl jen omráčený (tedy pokud lze broučka omráčit). Podobné zážitky se v životě přihodí ještě mnohokrát, toto nelze brát vážně. Podobné zkušenosti nejsou důkazem Boží existence atd. Jenže jsem se kousl do jazyka a raději jsem nic nenamítal. Dětský svět není hloupý svět, je to jen jiný svět. S manželkou jsme o zkušenosti svého syna hovořili, nijak jsme ji nezpochyb- ňovali a prostě ji přijali jako fakt a zároveň jako způsob Boží mluvy k našemu dítěti. Nakonec v Bibli čteme nejeden podobný příběh. Zajímavé bylo, že syn se několikrát k této zkušenosti vracel.

Až zhruba o deset let později se syn rozhodl svěřit život do rukou Krista, mezitím si prošel nelehkým obdobím hledání a doposud spolu čas od času vedeme hluboké rozhovory, při kterých si nejen on, ale i já musím ujasňovat, proč věřím. Příběh se zmrtvýchvstalým broučkem by mu dnes jako dobrá a vyčerpávající odpověď ale nestačil.

Myslím, že bychom u dětí neměli být ani v jednom extrému, kdy na jedné straně je příliš rychlé tvrzení: „Je to dětská víra, berme ji vážně.“ Určitě ano, pokud s dětmi nadále hovoříme a pokud jim s tím, co prožili a jak víru chápou, pomáháme. I děti totiž mohou věřit nesmyslům a rády napodobují. Druhým extrémem je potom poměřování dětské víry pod zorným úhlem naší víry. I když je jasné, že děti nemohou lecčemu ještě plně porozumět, stejně hrozí, že na to zapomeneme. Někdy je dobré si vzpomenout i na sebe, kdy jsme uvěřili a mnoho věcí nám docházelo až postupně, časem. Jedním z rysů zdravé víry je, že se ptá, že poznává, že mnoha věcem nerozumí, ale nespokojuje se s tím.

Dětská víra je v něčem záhadou a je vlastně dobrodružstvím s ní pracovat. Navzdory nejrůznějším teoriím z vývojové psychologie nikdy nebude existovat nějaký definitivní návod. A vlastně je to dobře. Vede nás to jednak k pokoře a jednak k tomu, abychom od zmrtvýchvstalých broučků dětem dokázali jejich jazykem předat zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu.

Zdroj: Časopis Brána