Dostaly se mi do rukou předvolební noviny jedné z našich politických stran. Zajímavé čtení. Nikoli ale kvůli té konkrétní straně, myslím, že podobně zajímavé by to bylo i u celé řady dalších. Nemyslím, že by naši politici napříč politickým spektrem byli marketingoví amatéři. Pokud jde o hledání témat přitahujících voliče, umí zapracovat, umí hledat, o co je skutečný zájem, jaká témata mezi lidmi rezonují.
A teď to skutečně nemyslím nijak hanlivě, takové analýzy jsou nutnou součástí politické práce a je potřebné dělat je kvalitně! Bez nich by každý politik dělal svou práci špatně!
Nechci tedy ani v nejmenším hodnotit práci té konkrétní strany, jejíž dílo jsem držel v rukou. Taková hodnocení nakonec do Glosy ani do ostatních pořadů našeho vysílání nepatří, nechceme se jim věnovat. Co mne zaujalo, byla témata, která podle autorů oněch novin mezi lidmi naší země rezonují. Řekl bych, že v jejich výběru mají pravdu, že přinejmenším v části naší společnosti, a to části nijak malé, vyvolávají právě tato témata silné emoce. Stejně tak mám za to, že názory v novinách prezentované, tedy postoje v rámci jednotlivých tematických oblastí, jsou nemalé části naší společnosti skutečně vlastní. A je mi z toho smutno.
O jaké názory jde? Prý jsme jen ekonomickou kolonií západoevropských zemí. Ty u nás záměrně udržují nízké platy a diskriminují naše podnikatele. Vysávají naše finanční prostředky, které pak v naší vlastní ekonomice bolestně chybí. Školství nám ničí neziskové organizace atd. Máme se špatně, mohou za to ale jiní, v čele s naší současnou vládou. Stručně řečeno, jsme obětí. Nešťastnou obětí zlovolníků. A vyhlížíme rytíře, který nás zachrání.
Někdy se mluví o mentalitě oběti. Zajímavé na tom je, že ji často potkáváme u lidí, kteří ve skutečnosti žádnou obětí nejsou, nebo alespoň ne v takové míře, jaké by odpovídalo jejich chování. Naopak nejednou potkáme skutečné oběti, a myslím teď na oběti vykořisťování, útlaku, pronásledování nebo i trestných činů, u kterých se mentalita oběti neprojeví ani náznakem.
V čem spočívá jádro problému? O co tu ve skutečnosti jde? O schopnost či neschopnost svobodného života. O schopnost či neschopnost pochopit, že štěstí člověka není dáno vnějšími podmínkami, ale jeho vnitřním nastavením. A zdravým sebevědomím, které se nepotřebuje srovnávat s druhými. Nezávidí, protože závist je snad nejhorší likvidátor lidské spokojenosti. A pěstujeme si ji přitom sami, nikdo nám ji nevnucuje, je čistě důsledkem či projevem našich vlastních komplexů.
Co s tím, pokud se cítíme být obětí druhých nebo systému? Co radí bible? Nejprve si všimněme zkušenosti apoštolovy; Pavel píše: „Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.“ Nejen ale to. „Raduji se, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ Sám jakoby se nepotřeboval mít dobře. Těší ho, když může přispět ke štěstí jiných.
Myslet na jiné, vidět problémy z širší perspektivy a v delším časovém kontextu, regulovat svoje potřeby podle svých možností. To je lepší cesta ke spokojenosti, než plakat nad tím, jak jsou na mne ti druzí zlí.
Za Rádio 7: Petr Raus
Myslím, že autor tady dobře říká, že štěstí člověka není dáno vnějšími podmínkami, ale jeho vnitřním nastavením. Záleží na tom, komu svým životem slouží, zda sobě, či nějakému falešnému bohu, ideologii či člověku a nebo pravdě, tj. Bohu, Stvořiteli, to je ten, kterému sloužil J.Kristus, jak je to popsáno v Bibli. Ale pak se stáváme také obětí, obětí, která je přijatelná Bohu, kterou Bůh schvaluje, což přináší radost a uspokojení a v konečném důsledku život věčný.
Saul byl bratrancem krále Heroda, manželem Kaifášovy dcery a velitelem policie v Jeruzalémě,Pavlem se stal až později.Dobře tedy znal bohatství a poznal i dobrovolně chudobu.Nejde tedy o člověka který měl buď bídu nebo nouzi.Takovému chudákovi by nebylo snadné pohlížet na vlastní bídu z vyššího principu mravního.