Jak byste se cítili, kdyby někdo označil empatii za vaši slabou stránku? Nepříjemné překvapení, pohoršení, znechucení? Nejspíš byste si vzápětí položili otázku, co je to za člověka, který takto uvažuje. Pro Elona Muska představuje empatie základní slabinu západní civilizace, jak se nedávno svěřil v jednom rozhovoru.
Sociální sítě okamžitě kontrovaly výrokem Hannah Arendt: „Smrt lidské empatie je jedním z prvních a nejvýmluvnějších příznaků kultury o pádu do barbarství.“ Rozhořčení naprosto pochopitelné, navíc právě v době, kdy Muskův tým DOGE prováděl čistky ve státní správě, jejichž výsledkem byl v mnoha případech chaos, panika a paralyzování některých aktivit důležitých pro běžné fungování úřadů.
Svůj vztah k empatii objasňoval Musk v rozhovoru s Joem Roganem. Záleží mu sice na ostatních lidech, ale empatie musí podle Muska směřovat k civilizaci jako celku. Západní civilizace páchá sebevraždu, protože se nechala empatií ovládnout a dovolila ostatním, aby ji zneužívali. Chybu tedy spatřuje v reakci na empatii. Pokud se západní civilizace chce zachránit, musí empatii znovu promyslet a nesmí připustit, aby byla použita proti ní.
Muska dlouhodobě trápí obavy, že se lidstvo řítí do záhuby. Životopisec Ashlee Vance píše o existenciální depresi, která, jak se zdá, sžírá každou molekulu jeho bytosti. Lidé, kteří dělají chyby, se mu staví cesty, brzdí ho v jeho rozletu. Nutí proto všechny, aby pracovali s maximálním nasazením, s brutálními termíny a snižováním nákladů. Vysnil si, že právě tím zachrání lidstvo.
Muskova vize představuje směr, který má velkou šanci vést lidstvo možná ne rovnou do záhuby, ale minimálně do velmi nehostinné budoucnosti. Musk intenzívně pracuje na tom, aby zase jednou v praxi zafungoval Golemův efekt – negativní očekávání spolehlivě vedoucí k negativnímu výsledku. V Muskově pojetí na jednotlivci nezáleží. Vše se musí přizpůsobit kolektivnímu cíli, totiž jeho představě, jak se může lidstvo zachránit. Při naplňování tohoto záměru jsou ti, kdo nesplňují očekávání, přehlíženi, marginalizováni a vylučováni na okraj společnosti. Přesně, jak to realizoval ve svých firmách. Jen s tím rozdílem, že propuštěný zaměstnanec si může najít práci v jiné firmě.
Společnost stojí na lásce a milosrdenství
Přemýšlet o lidstvu jako o jedné rodině, k čemuž znovu a znovu vybízí papež František, znamená projevovat úctu a respekt ke každému jednotlivému člověku. „Bůh stvořil všechny lidi s rovnými právy a povinnostmi a důstojností a povolal je, aby spolu žili jako bratři a sestry,“ zaznívá v textu společného prohlášení učiněného v Abú Dhabí papežem Františkem a velkým imámem Ahmedem Al-Tájibem. Pravý opak toho, co hlásá Musk.
Podobenství o milosrdném Samaritánu nám stále znovu připomíná, na jakých výchozích základech budujeme lidské společenství. Na lásce a na milosrdenství, na schopnosti vidět druhé s jejich problémy a nacházet pro ně čas i pochopení. Právě jako milosrdný Samaritán, který se zastavil u vážně zraněného člověka a poskytl mu pomoc, aniž by řešil, o koho se jedná a proč byl zraněný. Učinil tak, protože byl pohnut soucitem. Papež František mluví o milosrdném Samaritánovi opakovaně a vybízí k životu podle tohoto vzoru, protože pořád máme velké nedostatky v doprovázení a podporování těch nejslabších a nejkřehčích členů naší společnosti.
Empatie není jednou provždy daná. Můžeme se ji v průběhu života učit a rozvíjet ji. Diskuse o její míře, a dokonce i možné škodlivosti, pokud je empatie příliš mnoho, je zanesena neporozuměním pojmu empatie a předsudky. Není projevem slabosti, není souhlasem s jednáním druhého. Empatie znamená schopnost vcítit se do pocitů druhého a porozumět tomu, co druhý prožívá. Právě dobře rozvinutá schopnost empatie zabraňuje člověku, aby zraňoval druhé, a pomáhá mu, aby se lépe orientoval v mezilidských vztazích. Přirozenou autoritu získává ten, kdo dokáže být empatický.
Nemyslím, že by Musk neměl rád lidi. Jako člověk s Aspergerovým syndromem, jak sám sebe označuje, má problém s vyjádřením svých emocí a nejspíš i s porozuměním tomu, co prožívají druzí. Lidé s „Aspergerem“ nejsou neempatičtí, mohou tak však působit kvůli svému způsobu vyjadřování, protože mají potíže s vyjadřováním emocí. Musk je však natolik intenzivně ponořen do své apokalyptické vize směřování světa, že nedokáže domyslet následné konsekvence, a kvůli své představě o vlastní genialitě odmítá připustit, že společenské zákonitosti jej doženou. Odmítá dodržovat zákony a pravidla, protože si to momentálně může dovolit. Nastolí však režim, který se nakonec obrátí i proti němu, jak se již mnohokrát v minulosti stalo.
Silnější přestanou být silnými
Každý, kdo prosazuje právo sinějšího, zapomíná, že jednou přestane být tím nejsilnějším. Musk se zásadně plete ve významu empatie pro lidskou společnost. Vidí celek společnosti, nevidí člověka. Tím, že přehlíží jednotlivce, nerespektuje význam mezilidských vztahů a vše podřizuje své umanutosti, směřuje k nastolení dystopie.
Nedostatek empatie se ovšem netýká jen Muska. Neochota vidět problémy druhých a vcítit se do jejich zkušenosti vede k rozdělování společnosti. Empatie často bývá limitována okruhem blízkých, přátel. Se vzdáleností, ať už ve smyslu sociálního původu, vzdělání, národnosti, náboženství, kultury, se snižuje, nebo dokonce mizí. Můžeme to vidět na příkladu pomoci Ukrajině a jejím obyvatelům. Titíž lidé, kteří jednoznačně stojí na straně napadené země a pomoci jejím obyvatelům, současně nemají problém nejenže netečně přehlížet, ale dokonce i přitakat názoru, že způsob, jakým se brání Izrael, je jediný možný. Při zprávách o počtech obětí na palestinské straně jen krčí rameny s tím, že se nedá nic dělat, protože Hamás. Diskuse o mezích spravedlivé obrany se nepřipouští.
Ani technický pokrok nedokázal odstranit obavy, které jsme zdědili. Píše o nich také papež František v encyklice Fratelli tutti. Empatie pomáhá pochopit strach druhých z neznámého. Nevysmívat se mu, nepodceňovat ho, ale ani ho neposilovat. Papež proto vybízí k pěstování kultury setkávání a varuje před riziky budování hradeb a uzavření se do nich. „Ti, kdo vztyčují hradby, kdo stavějí hradby, skončí jako otroci právě uprostřed těch hradeb, které postavili. Zůstávají bez obzorů, protože postrádají jinakost druhých.“
Zdravím, pokusím se trochu polemizovat s jednou myšlenkou –
“Společnost stojí na lásce a milosrdenství” – to není přesné, spíše platí, že
“společnost stojí na vyváženém dilematu spravedlnosti a solidarity”.
Za solidaritu můžeme dosadit lásku a milosrdenství, které k solidaritě vedou. Ale pak je tu aspekt spravedlnosti – od toho, že každý se má vlastními silami snažit zajistit potřeby k životu, po to, že stát (společnost) se má v prvé řadě starat o potřeby svých občanů a až následně o pomoc dalším lidem. A limit této pomoci druhým je, že nesmí vést k ohrožení své vlastní společnosti (2.Kor 8,13).
A to je něco, co se nyní děje, a na co zřejmě reaguje Musk – téměř všichni ti, kteří jako migranti přichází do západních zemí, svým způsobem “potřebují” pomoci, ale svým počtem jednak přesahují možnosti západních zemí, a jednak mění západní společnosti “k obrazu svému”, takže je vlastně ničí.
A ve světle toho je třeba vidět Muskovy úvahy o empatii – viz. jeho myšlenka:
“Pokud se západní civilizace chce zachránit, musí empatii znovu promyslet a nesmí připustit, aby byla použita proti ní.”
Je to složitější. O naše břicha a auta fakt nejde, neumíráme hlady a nikdo nás nevraždí, jsme sobci.
My, zjednodušeně bohatý sever jsme zneužívali (kolonialismus) a hospodářsky stále zneužíváme jih. Hospodářství mnohých zemí stojí na vývozu produktů pro nás, namísto snahy o uživení obyvatel vlastní země. Prospívá to nám. Závisí to tedy na politice a na boji o moc, která devastuje nejvíc.
Já si pokládám zjednodušenou otázku: Pomáháme tím, že posíláme haléře ze svého nadbytku hladovějícím. Ano, ale oni hladovějí mnohá desetiletí, umírají, jsou vražděni. Nepomohlo by spíše vykašlat se na naše ekonomické sobectví a poslat těm, co brání svou existenci zbraně a pomoci, aby mohli začít normálně žít?
“Pomoci … … , aby mohli začít normálně žít” – tato Vaše poslední myšlenka vymezuje správný směr. (ponechám bokem, že MY – ČR – nejsme bohatý sever, žádnou kolonii jsme nevykořisťovali, ani za Rakouské monarchie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousk%C3%A9_kolonie
naopak ještě teď jsme jakousi kvazikolonií Německa a finančních domů EU)
Ale otázka nezní zda pomáhat, ale jak pomáhat, aby to vedlo k “normálnímu” životu v “rozvojových” zemích
– když dáte stovku bezdomovci u dveří do kostela, druhý den tam bude zase a s ním další tři
– když ho ubytujete u sebe doma, zničí to Váš osobní život (pokud nejste jako páter Lízna a neberete to jako svou osobní cestu svatosti)
– byly akce podpory pro nejchudší země Afriky – kamsi se darovaly kozy, kdesi se vrtaly studny – eufemisticky řečeno, ne vždy výsledky naplnily očekávání – kozy byly snědeny, studny nebyly čištěny…
Existuje Murpyho zákon, že aby se něco vyčistilo, musí se něco jiného zase ušpinit, s jedovatým dovětkem, někdy se ušpiní úplně všechno, ale nevyčistí se vůbec nic.
Aplikován na naše téma by asi zněl, že má-li být někdo méně chudý, musí být někdo jiný méně bohatý – jak by asi zněl dovětek?
A to jsme opět u Muskovy myšlenky na nové promyšlení empatie.