Veřejný prostor rozvířila diskuse nad finančním příspěvkem navrženým manželce našeho pana prezidenta. Novým návrhem ministerstva práce a sociálních věcí by měla získat samostatný rozpočet, takže by měla volnější ruce při plánování i realizaci svých vlastních aktivit ve prospěch našeho státu. Návrh se ale řadě lidí zdá nevhodný, protože doba žádá úspory a mnoho lidí si o takových částkách, o jaké se tady jedná, může nechat jen zdát.
Na jednu stranu jde o politickou kauzu, těm se chci v glosách důsledně vyhýbat. Na stranu druhou tu ale máme před sebou zrcadlo svých duší, a to mě zajímá. O tom mluvit chci.
Věcně viděno, o částku, která tu je ve hře, náš státní rozpočet nezchudne. A to vůbec nemluvím o tom, že peníze budou převedeny z náhrad pana prezidenta. Jistě, v původním ministerském návrhu to tak nebylo, prezident to tak ale původně navrhoval, to jen ministerstvu se něco takového zřejmě zdálo nedůstojné. Tomu rozumím, vážím si úřadu prezidenta přece jen trochu víc, než abych na něm šetřil drobné; myslím drobné ve srovnání s rozpočtem našeho státu. To už je ale za námi, peníze by měly jít z prezidentských náhrad, státního rozpočtu se tento návrh nedotkne.
Nejde o hrozbu ztráty, ale o symbol. Symbol čeho?
Vybavuje se mi jedna hláška ze seriálu Nebe pod hlavou; nedávno proběhl Českou televizí. Děj se odehrává v osmdesátých letech minulého století, v časech normalizace. Uklízečka v mládežnickém klubu tam v diskusi o platech různých lidí hájí plat soudruha tajemníka, že si ho zaslouží, „protože se stará, abychom měli všichni stejně.“
Zdá se, že tato představa minulých časů žije mezi lidmi dodnes. Všichni by měli mít stejně. Proč by tomu tak ale mělo být? Kde se tahle touha vzala? V Glosách hledám biblické odpovědi. Dává Bible nějaký důvod k představě, že by všichni měli mít stejně?
Možná by se to tak mohlo zdát, třeba když čteme, jak apoštol Pavel komentoval sbírku ve prospěch jeruzalémských chudých, kterou se rozhodly uspořádat řecké a makedonské sbory. Pavel tehdy psal Korintským: Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně: váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku, aby zase jindy jejich přebytek přišel k dobru vám ve vašem nedostatku; tak nastane vyrovnání, jak je psáno: `Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.´
Jde tady ale o srovnání na jednu úroveň? `Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.´ Není tu řečeno, že měl nakonec stejně jako ten první. První církev se zřejmě docela svědomitě starala, aby každý měl z čeho žít. Dovedla napomenout ty, kdo chtěli jen parazitovat na práci druhých, měla ale pochopení pro ty, kteří se v podmínkách tehdejší společnosti sami zajistit nemohli. Své příslušníky přitom učila svobodě od majetku, apoštol Pavel v tom byl příkladem. Vyznával: Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.
Tak tomu bylo vždycky; někdo měl víc, jiný méně. Nikdo ale neměl strádat nouzí. Ale ani závistí, v ní Bible rozpoznává jednu z největších překážek šťastného života.
Obávám se, že závist stojí v pozadí i celé debaty o navrhovaných příjmech paní prezidentové. A je mi z toho smutno. Kdo nedovede druhému přát, kdo touží, aby nikdo neměl víc, než má on sám, dopadne špatně. Na to upozorňuje třeba kniha Přísloví, kdy upozorňuje: Závistivec se honí za majetkem a neví, že na něj přijde nedostatek. Nebo na jiném místě: Někdo rozdává a přibývá mu stále, kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek.
Bible nás učí neporovnávat se s druhými. Velikost našeho majetku by měla odpovídat našim schopnostem a přínosu, který vnášíme do společnosti, který přinášíme druhým. Kdo druhým závidí, odsuzuje sám sebe k zahořklosti a věčné nespokojenosti. Takových lidí je mi líto.
Za Rádio 7: Petr Raus
Institut první dámy nemá v našem právním systému žádné zakotvení. Nikde není definováno, kdo první dáma je. Lze stanovit odměnu za vykonávání funkce, která de iure vlastně neexistuje?
Pokud by se prezident během mandátu rozvedl, jak by to bylo s odměnou pro první dámu?
Pokud by prezident ovdověl a ceremoniální povinnosti první dámy by vykonávala jiná žena, například dcera (jak to, tuším, bylo za Ludvíka Svobody), měla by nárok na odměnu pro první dámu? A co kdyby měl ty dcery třeba čtyři a při každé příležitosti by povinnosti první dámy vykonávala jiná?
Pokud by prezident nebyl ženatý, ale měl “přítelkyni”, byla by první dámou? (Za Čaputové se tomu na Slovensku říkalo “prvý frajer” a Čaputová jich během mandátu vystřídala několik. Kdo a podle čeho rozhoduje o tom, kdo má na odměnu nárok?)
Pokud by prezident žil v “polyamorním vztahu”, ktetá z partnerek by byla první dámou?
Pokud se prezidentem stal kněz žijící v celibátu (řekněme Tomáš Halík), komu by ty peníze šly?
Z tohoto je zřejmé, že návrh na odměnu pro první dámu jako takový není systémový, a vzhledem k tomu, že manželka prezidenta má tak jako tak živobytí z prezidentského platu v rámci společného jmění manželů, v praxi zbytečný.