Jedním z největších problémů a zároveň výzev, které se týkají všech velkých náboženství, je profesionalizace duchovního života. Ta s sebou často přináší nadměrnou institucionalizaci a mechanickou ritualizaci víry. Výsledkem je pak privatizace náboženského příběhu, kdy se z univerzálního poselství stává uzavřený systém pod správou konkrétních struktur.
Jestli se Ježíš o něco snažil víc než o cokoliv jiného, pak o to, aby jeho následovníci nežili duchovním životem profesionálů – kněží, zákoníků a dalších představitelů oficiálního židovského kultu, nýbrž aby do svého života vpustili svobodu. Ježíš nechtěl, abychom ho napodobovali do nejmenších detailů. Napodobovat bychom měli snad jen děti, jimž patří nebeské království. Vedl své učedníky a vede i nás k největšímu objevu našich životů – žít víru v Boha a žít s Bohem tak, jak to dokážeme jen my. Ne lépe, ne hůř než ostatní, ale tak, jak je to vlastní naší povaze.
Když se laik začne profilovat jako kněz nebo řeholnice, vyvolává to v jeho okolí údiv i nepochopení. Ať už jde o muže či ženy, svobodné či zadané, jejich snaha o napodobování života v klášteře či na faře působí v civilním světě nepatřičně. Účastníci Druhého vatikánského koncilu a teologové, kteří pomáhali zpracovávat jednotlivá témata, věnovali velkou pozornost laikům, a tedy křesťanům bez posvěcení ke kněžské službě či k zasvěcenému životu. Laici byli do té doby vnímáni jen jako pasivní adresáti péče. V církvi neměli žádná zvláštní práva ani privilegia, ale o to více povinností. Nejdůležitější věcí života laiků bylo se narodit, mít rodinu, děti, vychovat je a umřít. Koncil pomohl tohle lineární zaměření života zbořit. Bylo to za minutu dvanáct, ale stálo to za to.
Ten, kdo se do té doby cítil duchovně ochuzen jen kvůli tomu, že není kněz nebo řeholnice, byl církví postaven před fakt, že jeho život, ať už vypadá jakkoli, má úplně stejnou hodnotu jako život biskupa nebo papeže. I laik, který není „katolický profesionál“, je schopen porozumět velkým biblickým a teologickým myšlenkám a žít bohatý a krásný život.
Tyhle dvě věty z konstituceLumen gentium (Světlo národů) obrátily katolický svět vzhůru nohama a zachránily život mnoha lidem, kteří si mysleli, že jsou jako obyčejní laici k ničemu a že bez napodobování duchovního života kněží a řeholníků to nepůjde.
„Posvěcení pastýři si dobře uvědomují, jak velice laici pracují pro dobro celé církve. Pastýři vědí, že je Kristus neustanovil k tomu, aby pouze oni na sebe vzali pastýřské poslání vůči světu, nýbrž že mají významný úkol tak vést věřící a uznávat jejich služby a charismata, aby všichni svým způsobem svorně spolupracovali na společném díle.“
Slova o důstojnosti laiků, o jejich apoštolském životě, o účasti na všeobecném kněžství, o Božích darech a charismatech, které dostaly, o účasti laiků na Kristově učitelském úřadu (!) a Královské službě (!), měly a mají i dnes význam, jako když vyhrajete v loterii miliardu dolarů.
Kněz, který se z titulu svého povolání tak nějak pořád točí kolem farnosti a kostela, to možná vždycky nedělá úplně rád, ale je to jeho „práce“. I kněží ovšem hledají únik v činnostech, v nichž mohou zúročit své schopnosti a být nablízku lidem, kteří do kostela nechodí. Laik byl díky Bohu osvobozen od toho „hrát si“ na kněze, na velebného pána, na mnicha nebo mnišku. Byl církví vyzván, aby pro sebe, pro druhé, pro Boha a pro církev dělal to, co může dělat právě on, žije-li ve světě své povolání, svůj rodinný život, svoji víru.
Zvláště v partnerských vztazích je frustrující a těžké, když se jeden ze dvojice snaží žít přehnaně profesionální křesťanský život. Nekonečné návštěvy kostelů a život na pomezí laika a kněze berou čas, který by lidé měli trávit spolu jako dva laici, jejichž života a služby si církev váží. Nemusíme být katolickými profesionály, aby náš život k něčemu byl. Buďme Božími dětmi – tím o nic nepřijdeme a nebude nám nic chybět.
