Úspěšný spisovatel Jaroslav Rudiš, který píše excelentně česky i německy, se netají svou celoživotní fascinací železnicí a bývalým Rakousko-Uherskem. Baví ho vše, co se třeba jen vzdáleně dotýká mašinek a všeho, co k nim patří. Rudišova poslední kniha Návod k použití železnice mi opravdu „sedla“, přestože sám žádným milovníkem vlaků nejsem.
Publikaci znají v Německu – německy byla původně napsaná; v Česku, jelikož mnohé v ní se právě území Česka dotýká; a také v Polsku, kvůli čechofilům, kteří nadšeně hltají českou literaturu, včetně té pocházející z pera Jaroslava Rudiše. Polská radiová stanice Dwójka zařadila tento román do svého programu jako četbu na pokračování. Právě při jejím poslechu jsem se pozastavil nad slovem „czuwak“. Dohledal jsem ho pak v českém překladu knihy: „živák“. O co jde?
„Živák“ je tlačítko, které musí strojvůdce na vyzvání zmáčknout, jinak začne lokomotiva automaticky brzdit a zastaví. Je to opatření důležité pro bezpečnost cestujících, osádky i všech, kteří se kolem vlaku pohybují. Tlačítko znamená: Žiji. Nespím. Mám kontrolu nad strojem, který řídím. Jste v bezpečí.
Uvědomil jsem si, že mi takové zařízení chybí. Kde? Samozřejmě v církvi. Ve sboru. Vysvětlím. Většina církví a jednotlivých křesťanských společenství má své paralelní online bohoslužby. Vnímáme to jako trend a zároveň možnost misijně zasáhnout „sekulár“, tedy nabídnout evangelium těm, kteří do kostela „ani nepáchnou“. Přenos bohoslužeb využívají také nemocní, kteří se do kostela fyzicky nedostanou. A pak také lidé, kterým sice nic nebrání zúčastnit se osobně, ale z různých důvodů dají přednost poslechu z domova.
Tento trend přechodu do online prostoru s covidem a po covidu zrychlil. Každou neděli dostávám hlášení: Minulou neděli bylo v kostele tolik a tolik lidí a na internetu zase tolik. Vedeme si přesné statistiky. Víme, kolik lidí nás v daný okamžik sleduje a kolik si nás vybere z bezbřehé nabídky internetu někdy později. Ale jsou to jenom čísla. Jeden známý sice tvrdí, že čísla vyprávějí příběhy, ale příběh těchto čísel lze vykládat na mnoho různých způsobů.
Ptám se sám sebe: Zůstali tito lidé po celý čas u obrazovky? Poslouchali kázání, anebo se bohoslužba stala jen zvukovou kulisou ke smažení řízků? Už se nevrátí „staré dobré časy“, kdy každý evangelík měl svoje místo ve své lavici, které si v jistých dobách také předplatil. Bylo věcí cti, aby místo v lavici bylo nejen uhrazeno ale i obsazeno. Rostoucí čísla sledujících nás mohou naplnit radostí, ale také smutkem a skepsí. Ve skutečnosti totiž nevíme, co znamenají. Každopádně vyprávějí příběh o tom, že se radikálně změnila doba i lidé. Naši anonymní posluchači nemají „živák“, který by nás informoval, zda duchovně žijí.
Jinak je to v kostele. Z kazatelny lze vysledovat, zda lidé vnímají. Někdy dokonce reagují. Samozřejmě nečastují potleskem každou repliku, kazatel ale během kázání vidí a v modlitbách sborovníků slyší, zda se Slovo lidi dotýkalo. Při návštěvách nemocných slýchám: „Ale já vás sleduji.“ O čistě virtuálních účastnících bohoslužeb ale většinou nevíme nic. Přiznám se jako sloužící slovem ve sboru, že mnohé poznám už když se podívám do tváří posluchačstva. Je mi někdy jasné, že někdo prožívá krásné a jiný strastiplně chvíle. Mám třeba starost zrovna v těchto úmorných vedrech, že starší lidé zkolabují. Z tváří posluchačů lze často vyčíst obavy i radost. Internetové bohoslužby tuto žádoucí interakci neposkytnou.
Internetový posluchač je anonymní. Přesto mě zajímá, čím žije, jak funguje. A možná to základní: zda vůbec žije křesťansky. Pouhá přítomnost na internetu nezaručuje, že posluchač připojený k internetu ještě duchovně dýchá.
Tak trochu bych si přál, aby měl každý z těch několika stovek kartotéčních členů sboru „živák“, který by zastavil život spějící do záhuby. Nic takového zatím k dispozici nemám. A tak nezbývá než modlitební procházka na okruhu Těšín – Cieszyn – Těšín se seznamem členů sboru v ruce i s myšlenkou na ty anonymní, virtuální.
Autor: Zbyšek Kaleta
Zdroj: Přítel/Przyjaciel
Jsme na kamenné rotují planetě s vlastní plynnou atmosférou která ve vesmíru ve vakuu obíhá hvězdu která slučuje vodík a vytváří jadernou fúzi díky které žijeme. Je to zázrak života. Bůh je i ten nejlepší vědec a všechno vědění a znalosti pochází od něj. Vše co máme vše co známe máme od něj. A těm kteří jsou k němu nejblíže může i na chviličku poodhalit roušku znalostí a vědění. Ale jen pokud Ti lidé mají dobré srdce a použijí to vždy jen pro dobro ostatních.
Bůh v jediném okamžiku v jediné vteřině vidí úplně vše – pohyb všech buněk, všech atomů, pohyb vodních i vzdušných mas, kontinentů, všech živých tvorů i lidí na planetě, vidí pohyb všech hvězd a nebeských těles. Jejich rychlost a rotaci a teplotu. To vše v jediném okamžiku, celé to úžasné tančící divadlo.
Každý křesťan prochází určitým vyvojem, nachází se na duchovní cestě a to může někdy obnášet i dočasné (spíše jen zdánlivé) odklonění se od církve a křesťanského společenství, buď z důvodu práce na sobě, práce pro druhé apod. Aby pracoval na sobě aby se něco naučil nebo sev něčem zlepšil, případně aby se doslova i naplnilo to o co prosí o co se modlí. Neboť Bůh ve většině případů dopřeje sluchu těm kteří ho milují a uctívají. A to vše jen proto aby se tam po nějaké době vrátil silnější a zkušenější. Jako kdyby byli na misi a pak se vrátili Bůh přesně ví co dělá.