Vztah laiků k církvi a jejím představitelům podléhá podobně dynamickému vývoji, jakého jsme svědky i v celospolečenském kontextu. Zato církev se jako instituce jeví značně rigidně. Církevní systém vykazuje známky feudálního společenského uspořádání postaveného na přísné hierarchii, oddanosti a poslušnosti.
V roce 2019 jsem obhájila diplomovou práci zaměřenou na výzkum v prostředí konkrétní komunity římskokatolické církve. Z pohledu sociální práce jsem pro účely výzkumu formulovala kostel a jeho komunitu jako nízkoprahové zařízení pro lidi přicházející v nouzi duševní, duchovní a sociální.
Přes první kazuistiky a sběr dat jsem se dostala k tématům sexuálního zneužívání v církevním prostředí. Další práce s oběťmi takového zneužívání mě utvrdila v přesvědčení, že tématu moci a nebezpečí jejího zneužití v pomáhajících profesích, a zejména v prostředí církve, je nutné věnovat soustředěnou pozornost.
Tento text je tedy dílčím příspěvkem k tématu. Mapuje možné rizikové situace v kontextu církevní komunity. Jsem totiž přesvědčena, že prevence výskytu patologických jevů vyžaduje kvalifikovanou a otevřenou diskusi k tomuto obtížnému tématu. Zároveň je důležité poznamenat, že v současnosti postrádám data pro odborné kvantitativní vyhodnocení četnosti výskytu těchto jevů v církevních společenstvích.
Pojem „mocenské zneužití“
Mocenské zneužití v nerovnoprávných vztazích v pomáhajících profesích se týká hlavně snadné zneužitelnosti klienta ve vztahu, který je asymetrický a klient je v závislém postavení. Proto by měl nositel této moci za všech okolností odolávat pokušení akceptovat dary, služby, zakázky, finanční částky či sponzorské dary, a to i v situaci, kdy má klient silnou potřebu se odvděčit.
Zneužitelnost klienta se netýká pouze hmotných darů či služeb, ale i emocí, erotických vztahů a sexuality. Nereflektovaná a nekorigovaná potřeba obdivu či lásky ze strany pomáhajícího může mít poškozující vliv na péči o klienta. Srovnejme tuto definici s realitou našich farností, a otevírá se nám široké pole k diskusi.
Podstatným faktorem pro pochopení problematiky zneužívání je také hlubší pohled na motivaci lidí ke vstupu do některého z církevních společenství. Prostor kostela je sakrálním archetypem, ve kterém potřební vyhledají pomoc právě ve své nouzi duchovní, duševní či sociální. Zdůrazňuji, že se povětšinou jedná o lidi v nouzi, tedy o oslabené, více zranitelné jedince.
V tomto ohledu lze i na komunitu církve hledět jako na léčebnou, protože splňuje kritéria účinných faktorů skupinové terapie. Často právě ona možnost začlenit se do komunity činí náboženství v současné roztříštěné společenské situaci lákavým.
Skupina lidí, kteří jsou určitým způsobem v nouzi duchovní, duševní či sociální, je svěřena do péče kněžím, kteří povětšinou mají jedinou kompetenci, a sice v oblasti duchovního doprovázení. Je třeba podotknout, že mnozí kněží i další osoby zapojené do pastorační činnosti v církvi zvládají svou práci s lidmi jim svěřenými kvalifikovaně, a to díky své zralosti, životním zkušenostem i dalšímu vzdělávání.
Ovšem jak ukazují například i četné kazuistiky z oboru, je na mnoha místech v církvi práce se skupinou i s jedinci v krizi často nedostatečná až amatérská, ba dokonce přímo traumatizující. Ne nadarmo se etice pomáhajících profesí věnuje tolik pozornosti. Kněží, shodně jako jiní odborníci věnujíc se podpoře lidí v nouzi, se v kontaktu s klienty dostávají do nerovnovážného postavení, protože právě jejich sociální role jim dává nad druhými moc.
Hlavním pracovním nástrojem člověka, který pracuje s druhými lidmi, je jeho osobnost. Obecné etické principy práce s klientem jsou neškodit, respektovat autonomii, být spravedlivým, loajálním, soucitným, kompetentním, spolehlivým a odvážným. To je poměrně vysoký profesní standard. I proto je na místě otázka, zda má kněz dostatečné systémové nástroje podpory a vzdělávání, aby v současné společnosti tyto úkoly zvládl.
Vztah mezi laiky a kleriky
Vztah laiků k církvi a jejím představitelům podléhá podobně dynamickému vývoji, jakého jsme svědky i v celospolečenském kontextu. Zato církev se jako instituce jeví značně rigidně. Církevní systém vykazuje známky feudálního společenského uspořádání postaveného na přísné hierarchii, oddanosti a poslušnosti.
Jak známo, klérus v naší zemi za posledních několik desítek let všeobecně ztratil své výsadní společenské postavení. Přitom zároveň platí, že vývoj ve společnosti je překotný. Někteří kněží zažívají frustraci z každodenní konfrontace s realitou, na kterou nejsou připraveni.
Podstatným faktorem ovlivňujícím situaci v oblasti pastorace je různý stupeň osobnostní zralosti jednotlivých kněží. Vedle osobností integrovaných a zralých se setkáváme samozřejmě i s lidmi, kteří prožívají intenzívní osobnostní výzvy a zápasy. Takoví lidé mohou říkat a dělat správné věci, ale něco v nich „nehraje“, nedaří se jim být dobře ve vztahu s druhými.
I toto může být důležitým faktorem, který potencuje rizikové chování ze strany kněží. Takoví lidé si mohou vybírat své svěřence jakožto objekty k řešení svých frustrací a pro naplnění svých pudových i emočních potřeb. Volí právě lidi, kteří jsou svěřeni do jejich péče, neboť nad nimi mají moc z titulu své sociální role.
Jak klérus, tak laici se přitom mohou zaštiťovat náboženskou vírou a jazykem. Jedná se o tzv. „duchovní bypass“ neboli „stav člověka, kdy se mu spiritualita stává jakousi zkratkou nebo výmluvou, aby nemusel čelit nepříjemné realitě běžného prožívání a každodenních vztahů. Stav, kdy spiritualita je útěkem před reálným světem, ovšem s dobře znějícími pojmy a leckdy povznesený do konkrétní filozofie. Člověk, který jej prožívá, těmto pojmům a filozofii naprosto věří, a je tak těžké tento stav někdy rozpoznat nejen jím samým, ale i jeho okolím.“ Pro okolí takového člověka je velmi těžké či nemožné se přiblížit, pochopit, navázat vztah. Přitom ovšem platí, že schopnost se zdravě vztahovat je pro práci s lidmi stěžejní.
Současný stav církve má svoji příčinu i v samotné přípravě kněží na jejich povolání. Důležitou výpovědní hodnotu má v této souvislosti například vlivná kniha Hluboce zraněni. Církev a fenomén sexuálního zneužívání. Cílem publikace je údajně prevence sexuální delikvence ze strany kněží. Její celý obsah je však věnován nutnosti potlačit u kandidátů kněžství jeden z nejsilnějších lidských pudů – sexualitu.
Jako hlavní kritérium pro vhodnost kněžského povolání je označena schopnost změnit se v „nepohlavní bytost“. Protože ne každý člověk je toho schopen, dochází k sexuálnímu selhávání. To je v knize pojímáno jako projev nedostatečné víry a nedostatečné lásky k Bohu. S podezřením jsou zde vnímána také přirozeně vznikající lidská přátelství s odkazem na to, že toto chování může být známkou (nežádoucí) homosexuální orientace kněžského kandidáta.
Autor v textu mimoděk přiznává nedokonalost výběrových mechanismů i neschopnost lidí zodpovědných za formaci budoucích kněží poskytnout hluboce zraněným jedincům terapeutickou pomoc. Důraz na duchovní povolání ke kněžství je v knize spojován důrazně se správností a čistotou víry kandidáta, což je z mého pohledu manipulativní nástroj podporující rozvoj ekleziogenní neurózy. Tedy duševní poruchu způsobenou nesprávnou náboženskou edukací, například extrémní vzbuzování pocitu viny, nebo zavrhování tělesnosti.
Kniha Hluboce zraněni je v rozporu s názory v knize Zamlčené rány, ve které autor (psychoterapeut) volá po dozrání osobnosti kandidáta na kněžství, a to především ve schopnosti vytvářet zdravé vztahy. Zrání osobnosti není možné bez zdravých vztahů k jiným lidem, k čemuž patří i zapracování (integrace) vlastní sexuality. Autor tak popisuje některé z principů prevence proti mocenskému zneužívání.
V této souvislosti si dovoluji vyslovit tezi o možné souvislosti mezi manipulací s kandidátem a mezi jeho nezdravým poměrem k laické populaci: Je-li osobnostně nedozrálý kandidát na kněžství manipulován výše zmíněným způsobem ze strany svých duchovních autorit, může se u něj rozvinout odlidšťující a objektivizující tendence ve vztahu k druhým lidem.
Jedná se přitom o přirozený a nevědomý obranný mechanismus při prožitku vlastního ohrožení. Vztahuje-li se kněz k lidem jako k předmětům, nevnímá je jako lidské bytosti s jejich individuálním příběhem, svobodou, názory a potřebami, ale vznáší k těmto předmětům požadavky na jejich vlastnosti, které musí splňovat, aby byly správnými věřícími. Takové prostředí vnímám jako možné rizikové pro vznik mocenského zneužívání.
Důležitou roli v patologicky založených vztazích v pastoračním kontextu ovšem zastávají také samotné potenciální „oběti“, tedy laici. Jejich vnitřní nastavení je mnohdy doslova úrodnou půdou pro patogenní vztahové vazby. Figura kněze má pro každého z laiků jinou náplň a reálné kněžské osobnosti se tak pohybují ve velmi složitém prostředí.
Část věřících staví kněze už automaticky na piedestal a vzhlíží k němu jako k člověku bezchybnému a „svatému“. Část věřících pak má pocit, že mohou kněze ovládat a používat. Je zde totiž přece proto, aby naplňoval jejich duchovní a emoční potřeby. V konkrétních společenstvích pak probíhají kompetenční i rivalské spory. Ovšem stále platí, že tím, kdo tato společenství vede a kdo nese hlavní vztahovou i administrativní odpovědnost, je kněz.
Volání po změnách
Aniž bych si kladla nároky na úplnost všech podkladů k tématu, dovoluji si na závěr uvést několik podnětů vyplývajících z výše uvedeného pozorování. Předně vidím jako potřebné posunout současnou kněžskou formaci tak, aby umožnila jednak reflektovat zralost konkrétních kandidátů a jednak přinesla efektivní nástroje k podpoře osobnostního dozrávání budoucích kněží. S tím souvisí i pomoc při nalézání funkčních opor pro vypořádání se se současnými nároky na kněžské povolání.
Největší počet pachatelů sexuálního i mocenského zneužívání je psychicky, sociálně a sexuálně nezralých. Mezi specifické rizikové faktory v prostředí církve patří samota, neschopnost a nemožnost budovat a udržet blízké osobní vztahy, ale třeba také nepřívětivé a nehostinné prostředí starých far.
Sociální status kněžství je téma samo o sobě. Kněz je vystaven silnému očekávání ze strany laické veřejnosti. Na jednu stranu je instalován do nadřazeného postavení z hlediska duchovní autority, na straně druhé je očekáváno, že bude stále připraven posloužit, obětovat se, nehledět na své potřeby a „v úctě pokládat druhého za přednějšího sebe.“ Tím je sám kněz společensky vylučován a dochází k jeho „odlidšťování“ a „zpředmětňování“.
Podle článku Rity Kramerové z Dingiru 2/2022
Autorka: Rita Kramerová
Zdroj: Dingir
