Biskup Církve československé husitské, spisovatel a hudebník Juraj Jordán Dovala hovoří o důležitosti duchovní jednoty s Bohem, výzvách současné církve a roli žen v duchovní službě. V rozhovoru zdůrazňuje, že pro přežití církve je nezbytné opustit zastaralé struktury a zaměřit se na autentické propojení s Kristem.
Jak byste charakterizoval to, co je pro vás podstatné a co pro vás znamená Ježíš a křesťanství?
Podstatné je žít s Bohem tady a teď. Neustále propojovat duši s Bohem. A postupně nacházet plnou jednotu s Bohem. Na křesťanském Východě se tento proces nazývá theosis čili zbožštění, ale i na Západě má svou tradici v kontemplativní praxi. Žít bděle, laskavě, s vděčností v srdci a s myšlenkou na Boha. Ježíš je pro mne centrem tohoto procesu, je to Kristus, božský Logos, nestvořené Světlo, Bůh z Boha, jedné podstaty s Otcem – jak říká nicejsko-konstantinopolské vyznání. S tím naprosto souzním. Dokonce to používám jako svou tichou adoraci Krista.
Jaká velká témata řeší husitská církev v posledních letech?
Církev československá husitská (CČSH) řeší hlavně téma, jak přežít další století. V roce 2020 jsme oslavili sto let od vzniku a nebyly to moc perspektivní oslavy. Už dávno se ukazuje, že církev nemůže stát primárně na národním principu, ale na živém Kristu. Vše ostatní můžou být jen doplňky. Takže hlavní úkol pro CČSH vnímám ve změně mentality a vnitřního nastavení. Nebát se vyjít ze zaběhlých a mrtvých struktur. Potřebujeme silný update na Krista, resp. na celou Boží Trojici. Ono to už dlouhodobě v CČSH probíhá, ale zatím jen opatrně. S otevřenou diskusí a s růzností služby u nás problémy nejsou.
Ve vaší církvi jsou ke službě ordinovány také ženy. Jak jejich služba proměnila vaši církev či přímo některá její společenství?
Velmi pozitivně. Ženy jsou úžasné bytosti. Společnost potřebuje ženy i muže, učitelky i učitele, lékařky i lékaře a také církev potřebuje ženy i muže, farářky i faráře. CČSH vysvětila první ženu v roce 1947 jako vůbec jedna z prvních církví na světě. Jsem za to vděčný. Samotný Ježíš měl kolem sebe mnoho žen, byl v tomto směru nesmírně progresivní. Mnozí mu to vyčítali. Ale věrnost žen se záhy ukázala. Pod křížem byly kromě jediného Jana samé ženy, apoštolové se ze strachu ukryli. Po vzkříšení šli k jeho hrobu opět ženy, apoštolové zůstávali v obavách za zavřenými dveřmi. Byly to ženy, kdo zůstávali s Kristem v klíčových okamžicích spásného díla. Ženy proměňují církev do krásy a jemnosti. Umí vnášet nebeskou harmonii do pozemské struktury. Ženy v duchovenské službě přináší autentický a celistvý obraz Božího společenství. Vždyť bez ženy Marie by se Kristus ani nenarodil, žena přinesla světu Krista jako plod svého života.
Daří se husitské církvi naplňovat odkaz jejího zakladatele Karla Farského a jeho následovníků?
Jenom omezeně. Bratr Farský se nebál experimentovat a vykročit na cestu otevřenosti a náboženské svobody. My jsme se zapouzdřili v představách, které měl on a jeho okruh a zakonzervovali je. To je typický sociální fenomén. Někdo vykročí novým směrem a jeho následovníci to dogmatizují. Z úcty k zakladateli se nesmí už ničím hnout, protože vládne strach, že se znesvětí jeho jméno, že se ztratí vlastní identita. Tím se sami odsoudí na zánik. Potřeba je obojího: udržovat z tradice to živé a zároveň jít dál, nechat Ducha proudit.
Jste autorem řady úspěšných knih, které míří i daleko za hranice církevního světa. Na co se vás lidé mimo církev nebo ti, kteří se s ní začínají setkávat, nejčastěji ptají?
Jaký je smysl života. Jak si udržovat vnitřní pokoj. Jak pracovat s úzkostmi. Jak překonat strach. Jak si udržet vnitřní ticho i v práci a v chaosu života. Jak pracovat se svým hněvem a s emocemi. Jak být šťastný, i když se věci hroutí. Jak docílit vnitřní stabilitu. Jak se modlit a meditovat. Jak žít s myšlenkou na Boha. Jak prohloubit vztah s Bohem a cítit jeho přítomnost ve svém životě. Tohle lidi zajímá. Katechismové poučky a církevní věroučné definice dnes už nikoho nezajímají.
Církve v Česku zaznamenávají citelný odliv věřících. Je přece ale řada církevních komunit, diecézí, klášterů, nakladatelství i jednotlivců, kteří mají i v rozbouřené době co nabídnout. Čím to je, že lidé dávají přednost spíš alternativním duchovním proudům?
Protože jsme ještě stále hodně svázaní a málo autentičtí. Ještě pořád jsou naše dogmata a poučky nad svobodou Ducha. Lidi to cítí a vnímají. Nikdo ve své nejhlubší podstatě nechce být svazován, ale naopak, chce být osvobozován. Proto lidi jdou raději do jógových a buddhistických center, kde se setkávají s plným přijetím, mohou poznávat sami sebe a zažívat dotek Ducha, než se nechat spoutat klubkem pouček, a přitom mít i trochu spirituality. Kdo by pil z louže, když má po ruce studánku? Musíme se stát víc Božími přáteli, potom budou lidi chodit i za námi, protože budou cítit skutečnou vůni nebe a Boží přítomnosti.
Svět umění a zvláště slova a hudby vždycky dokázal najít cesty, jak účinně a srozumitelně přetlumočit jádro Kristova vykupitelského příběhu. Jakou roli ve vašem životě hraje hudba?
Naprosto zásadní. Hudba je pro mne velkým prostorem spirituality. Umění a hudba jsou autentickou cestou k Bohu. Vždyť na počátku byl Logos, Slovo, zvuk, frekvence, hudba... Rád poslouchám hudbu cíleně, ne jenom jako kulisu. Miluji hudbu na všechny možné způsoby, od klasiky až po tvrdé rockové žánry. Když jsem byl mladý, měli jsme metalovou kapelu a měl jsem touhu živit se jako hudebník. Denně jsem hrál na kytaru tři hodiny, moc mě to bavilo a pořád baví, i když už nehraji tolik. Před dvaceti lety jsem skončil jako kněz a vlastně pracuji se slovem, které má svou melodii. Takže si dál hraji, pracuji s hudbou a s myšlenkou a jsem šťastný. Kytara nesmí chybět při bohoslužbách a na autorských čteních, někdy dělám koncerty, kde hraji svou folkovou tvorbu.
Nejen válka na Ukrajině, ale také útok proti Izraeli a mnoho dalších světových konfliktů jsou z mikrohlediska běžného člověka neřešitelné. Křesťané mají zdroj duchovního života a naděje v modlitbě a svátostech. Jak se dnes jako křesťané máme podílet na obnově světa a dosahování míru?
Máme žít kristovsky. Být christoforos, nositelé Krista. Být soucitní, milosrdní a naplněni láskou. Ve svých skutcích, slovech, myšlenkách a v srdci. Spousta křesťanů navenek nedělá nic zlého, nikoho nezabíjí, neznásilňuje a nekrade. Ale ve svých myšlenkách druhé nenávidí, podvádí svou ženu sledováním porna a závidí druhým jejich majetek nebo úspěch. Naše myšlenky jsou řečí našeho ducha, a pokud nejsme čistí i ve své mysli, nejsme čistí v srdci a žijeme daleko od Boha. Je velká škoda, že tato starobylá praxe – mimo jiné i pouštních otců – se v křesťanství dlouhodobě podceňuje.
Chodíš do kostela, vypadáš zbožně a podporuješ svou farnost? – pak si skvělý věřící. Takhle to funguje a takhle nám to stačí. Ale to je jenom oslnivý vnějšek, skořápka a iluze. Miluješ všechny lidi bez rozdílu? Hledíš na cizí ženy bez sexuálního kontextu, jako na svou sestru nebo matku? Přeješ ve svém srdci všem, i svým nepřátelům štěstí, mír a Boží požehnání? Pak jsi skutečně Kristovec, a to se, panečku, pozná. Obnova světa se děje jen skrze Ducha, kterého vnášíme do světa. Současný válčící svět je zrcadlem našich srdcí, a to i nás křesťanů. Pokud nebude mír v nás samotných, nebude mír ani ve světě. Proto svatý Serafim Sarovský říkal: „Získej vnitřní pokoj a tisíce okolo tebe naleznou spásu.“
Ekumenismus, viděno z katolické strany, se dnes zastavil na hranici vzájemného respektu. K propojování církví v hlubším ohledu však nedochází. Máte nějaký svůj vlastní recept na ekumenismus a na to, jak spolu mají různé církve spolupracovat a žít?
Ano, ekumenismus zezdola. Nebát se vstoupit do prostoru, kde naše srdce cítí, že je to v souladu s Bohem. Kdybychom byli více bibličtí, tak nemáme žádný problém. Ježíš seděl při poslední večeři se všemi. Byl tam i Petr, který vzápětí Pána zapřel, i Tomáš tam byl, který nevěřil, že Ježíš přemohl smrt, byl tam i Jidáš, který jen co přijal Kristovo tělo a krev, vyběhl do noci, aby ho zradil. A Ježíš nikomu neřekl: Ty jsi nehodný, nemůžeš tady být. My to bez ostychu děláme, soudíme a cejchujeme. Naštěstí jsou kněží ve všech církvích, kteří vnímají, že Duch působí všude, kde chce, a my mu nemůžeme určovat žádné hranice. Takže dochází ke společnému slavení eucharistie i dalších svátostí a pěstuje se autentická ekuména navzdory církevnímu establishmentu. Duch Svatý nás všechny spojuje.
Jste otcem čtyř dětí. Jaký byste pro ně chtěl svět a do jaké podoby byste chtěl, aby ho za pár desítek let dnešní děti proměnily?
Do Boží krásy. Pochopil jsem, že čím méně do Božího díla uměle zasahujeme, tím lépe. Je dobré svět kultivovat, ale jen něžně a v harmonii s Bohem. Musíme pochopit Boží jazyk. Nejkrásnější příroda je tam, kde nejsou lidské stopy, protože si ji tvaruje Duch Svatý. Pro lidi zítřka bude nutností se jazyk Boží naučit, jinak svět nepřežije. Ctím hodnoty otevřené společnosti. Jsem skutečně vděčný, že v roce 89ʼ jsme se zbavili rudé diktatury a nechápu ty, kteří brečí za minulými časy. Pro své děti a pro lidi na celém světě bych chtěl společnost otevřenou, bez autoritářských režimů a hluboce ekologickou. Nevěřím, že to udělají politici za nás. Je to v našich rukou, v rukou každého jednoho z nás. Úctou k Bohu, úctou k přírodě a k vesmíru zušlechťujeme sami sebe, takže náš osobní spirituální růst je růstem celé společnosti a světa.
Pan biskup by se měl především zamyslet nad slovy poctivého Žida A. Einsteina: “Bůh je produktem lidské slabosti. Bible je sbírka legend, sice úctyhodných, ale velice primitivních. Jako Žid neuznával, že židé jsou vyvolený národ a žid. náboženství, stejně jako všechna ostatní, ztělesněním nejpošetilejších a dětinských pověr.” Z tohoto poznání se panu biskupovi ani nemůže podařit vysvětlit, proč musí umírat nevinné, žádným zlem nezatížené děti, když jim údajný bůh dal dar života. Jeho tvrzení o existenci duše svědčí o jeho podléhání teologicko- filosofikým spekulacím církevní propagandy za jasným účelem ovládat lidskou mysl a těžit z toho. P. Ludvík Armbruster, vzdělaný jezuita, profesor Teologické fakulty(!): “Na řeči o nesmrtelné duši můžeš klidně zapomenout, to je zbožná touha starých Řeků. Člověk zemře a je po něm. Nebudeš, víš?”
Až bůh bude trestat bestie které dělají války a zlo tak bude teprve spravedlivý a láskyplný.Ale on spíš potrestá takové lidi co se rouhají, že?????
Krásný článek, bohužel stav v CČSH je mnohem horší. Nejen, že se cirkev důstojně nevypořádala s poválečnou minulostí ,ale v současné době tuto církev výrazně poškozují zájmové klientelistické skupiny z Prahy ,kdy jde především majetek a profit na úkor poslání . S tím souvisí i nevhodné obsazování farářů (rekrutování bývalých vojáků, členů bezp.složek a policistů na výsluhàch). Nedůvěru budí hlavně politická provázanost biskupa pražského s bývalými senátory a poslanci z VV( diakonie), Piráti (dotace), SZ a pražským politickým podsvětím. Na úrovni církevních právnických osob jsou ve skutečnosti prázdné náboženské obce..,.bez činnosti. Církev v současné době je pouze,,papírová,, a postavená na marketingovych tazích,,comingcoutLBGT, Jan Hus, legionáři….. atd. Pastorační činnost na mizivé úrovni. Poskytování vzdělávání HITS, církevní ŠPO pouze účelové s cílem získání prispevků od státu.,..Na palubě se ,, zatím,, tančí za zvuků hudby, ale loď se pomalu a jistě potápí….