Etika sportu, reflektující to nejlepší z antické tradice, ukazuje, že sport nemusí být jen bezduchým řetězením pohybů, výdělečnou činností nebo poměřováním, kdo bude dřív v cíli. Ve sportu na amatérské nebo profesionální úrovni můžeme vidět jak překonávání vůle a vlastních limitů, tak otisk ctností – statečnosti, rozumnosti, touhy po spravedlnosti a pochopitelně také víry, naděje a lásky.
Nejen v katolické církvi středo a východoevropského kulturního klimatu je dodnes sport považován za kratochvíli, která je určena hlavně dětem a mládeži. Člověk probuzeného duchovního života vyhledává na své cestě zcela jiné motivy a zdroje, než je sofistikovaný fyzický pohyb, jenž je ovšem bez duchovních konotací v jistém slova smyslu protimluv. Podíváte-li se u nás například na bratry, kteří reprezentují církev navenek, je věcí prosté evidence, že po sportu jejich srdce netouží.
Navzdory tomu je spravedlivé připomenout, že ve světě existuje hojně pěstovaný obor etiky sportu a pohybu, který se snaží na pozadí křesťanské historie a tradice obhájit jejich hodnotu pro jakéhokoliv křesťana jakéhokoliv věku, společenského postavení a bez ohledu na hierarchický stupeň, na nějž byl vybrán výhradně pro své kvality a život víry, jenž je atraktivní pro druhé a nese rok co rok bohatou úrodu, a to zvláště pro druhé. Etika sportu, reflektující to nejlepší z antické tradice, ukazuje, že sport nemusí být jen bezduchým řetězením pohybů, výdělečnou činností nebo poměřováním, kdo bude dřív v cíli, kdo dál dohodí, koho kdo přechytračí nebo přepere.
Ve sportu na amatérské nebo profesionální úrovni můžeme vidět jak překonávání vůle a vlastních limitů, které bychom sedavým způsobem života neposunuli, tak otisk ctností – statečnosti, rozumnosti, touhy po spravedlnosti a pochopitelně také zajímavé valéry víry, naděje a lásky. Pokud se sport dělá venku, v přírodě, napříč ročními obdobími, dostává se sportovec do zvláštního sepětí se stvořením i s kulturní, člověkem přetvořenou krajinou. Ta se skrze fyzické, duševní a duchovní vypětí jeví být hlubší a přirozenou součástí našeho života, než když ji pouze pasivně obýváme, dobýváme, nebo dokonce považujeme za přímý protipól světa duchovního.
Světoznámý rakouský neurolog a psychiatr Viktor E. Frankl, který v síle své vůle a naděje přežil Osvětim a který byl od mládí až do svých osmdesáti let skvělým horolezcem a alpinistou, chápal lezení po horách jako svého druhu sekulárně orientovanou askezi. Při zdolávání alpských stěn zažíval, jak se v něm – stejně jako tehdy v Osvětimi – ozývalo jeho druhé, našeptávající já, které ho přemlouvalo, aby to vzdal, aby se netrápil tou šílenou námahou a aby se vyhnul bolesti a utrpení.
Jenže Frankl moc dobře věděl, že má v sobě ještě jiné já, které chce i sportovním výkonem dokázat, že není zbabělec, že může překonat sám sebe, že síla „vzdorujícího ducha“ ho může udržet nejen ve hře, ale v krizových situacích dokonce při samotném životě. Podobně se na věc díval papež Jan Pavel II., sám sportovec, který se rád postavil na lyže i v dosti vysokém věku. Za dobu svého pontifikátu adresoval sportovcům a k příležitosti sportovních událostí stovky zajímavých a cenných zamyšlení. Zúčastnil se zahájení řady sportovních klání, byl vahou svého úřadu přítomný uprostřed činnosti, kterou tolik lidí milovalo a miluje. Proč tohle nezažíváme také u nás?
Sport je vynikající prostředek, který umožňuje sebevědomé a kritické zhodnocení vlastních sil a různých omezení. Je to jedna z mála jistot tohoto života, v níž si lze uvědomit, proč jsem se třeba na vrchol hory nebo do cíle cyklistické etapy dostal a jindy zas nedostal. Nemůže za to někdo druhý, někdo cizí. Na nikoho tu nelze svalit vinu a obvykle si není kde poplakat. A naopak, pokud se mi podaří překonat sám sebe, svůj strach, své obavy, své slabosti, svou malost, žádná medaile tohoto světa nevyváží radost, která se nadlouho uhnízdí v mém srdci.
Mám rád jeden moc pěkný kopec. Vede ze 70 metrů nad mořem do 1600 metrů. Měří 12,5 kilometru a jeho průměrné převýšení je 14 %. Občas, před velkými etapovými závody, před Girem dʼItalia, před Tour de France, před španělskou Vueltou, na něm lze potkat profesionály, kteří žijí v okolí. Kopec nabízí čiré, koncentrované utrpení bez vteřiny oddechu. Kousek před vrcholem, kde končí asfalt, se zvedne několik třicetiprocentních ramp, které člověk pohledem prosí, aby se trochu narovnaly.
Na těch necelých třinácti kilometrech se odehrává nejen můj fyzický výkon, ale také intenzivní duchovní život. Cokoliv si potřebuji promyslet, cokoliv potřebuji rozhodnout, cokoliv potřebuji svěřit do Boží náruče, udělám to tady. Modlitba střídá modlitbu, na mysl přichází myšlenky, které by se v klidných časech asi nedostaly na hladinu. Nejde o nějakou lacinou spiritualizaci pohybu. Nehledám tu ani nirvánu, ani vyvanutí. Chci v sobě probudit život v jeho skrytých hloubkách a zákoutích. Uvědomit si, že nejsem ani fyzicky, ani duševně, ani duchovně mrtvý.
Zavrhnout pohyb a sport jen proto, že Ježíš nesportoval, je málo. Dívat se na něj skrz prsty proto, že světec, kterého máme rádi, ani netušil, že nějaký sport existuje, je ještě míň. Benefity, které sport přináší, jsou nesouměřitelné s riziky, které s sebou nese. Umřít lze i tehdy, kdy se člověk natahuje pro televizní ovladač anebo když na internetu skrze klávesnici zuřivě vysvětluje někomu, koho vůbec nezná, proč je podle jeho soudu pitomec.
Znám blízké lidi, kteří se mi svěřili, že žili třeba dvacet let v kuse úplně nevědomě ve vleku petrifikovaných společenských a církevních norem a konvencí, které říkají, kým máme být a co bychom měli v každé z etap svého života dělat a čeho dosáhnout. K přemýšlení o duchovním rozměru života je přiměl nějaký vážný, osudový otřes, a mezi ním také fyzický výkon, který se jim natrvalo vepsal do duše.
Jejich život od té doby nabral úplně jiný směr. Neoceňují svůj život ani život druhých podle odžitých, odtrpěných let, ale podle toho, jak se jim podařilo růst a co dokázali udělat pro druhé. Jsou to dnes úplně jiní lidé, jejichž zkušenosti a prožitky by neměly brát na lehkou váhu ani křesťané a vedoucí církví, kteří si pod slovy pohyb a sport představí třebas jen nedělní cestu do kostela.
