Co to znamená být já, když si nemohu vzpomenout na to, kdo jsem? Když si o sobě nevybavuji základní fakta? Díky pacientům s demencí se dovídáme více o povaze duše. Je v ní přitom více, než jsme si původně mysleli, což potvrzuje několik studií.
Demence je termín, který označuje proces chátrání intelektuálního nebo duševního zdraví. U pacientů s demencí dochází k poruchám intelektu různými způsoby a v různé míře na klouzavém měřítku. Obvykle, když to začne, kognitivní funkce se nadále zhoršují, dokud si osoba nepamatuje sebe, minulé zkušenosti nebo základní znaky identity pro naši každodenní vědomou zkušenost.
Do naší společné zkušenosti je přitom zakořeněna stabilita, kterou odvozujeme z našich vzpomínek na minulost. Jinými slovy, jsou to právě události, zkušenosti a vztahy, které z nás dělají to, kým jsme. Poskytují stabilitu nám a naší sdílené realitě ve vztahu k ostatním. Obáváme se proto, že ti, které milujeme, jsou pryč, když ztratili paměť. To je bezpochyby důvod, proč paměť hrála v dějinách filozofie tak důležitou roli.
Stejně jako Descart byl schopen dospět k poznání sebe sama díky svému památnému vědomí, je i podle některých popisů Johna Locka osobní identita kontinuitou našich vzpomínek. Takže když někdo ztratí paměť, máme tendenci říkat a myslet si: „je pryč“, „už není mezi námi“. Autorka Katherine Applegate ve své knize The One And Only Ivan popisuje paměť takto: „Vzpomínky jsou vzácné… Pomáhají nám říci, kdo jsme.“
Vzpomínky nám bezpochyby pomáhají poznat, kdo jsme my a ostatní, ale nedělají z nás to, kým jsme. Teologové John Swinton a Tricia Williamsová se pokouší poukázat na teologickou perspektivu života lidí s demencí. Williamsová ve své nedávné práci vznáší jednu otázku o pacientech s demencí: „Co se stane s vírou, když křesťané dostanou demenci?" Po stopách svého mentora Johna Swintona zkoumá svědectví pacientů s demencí a to, co odhalují o jejich cestě víry.
Nachází několik společných témat, která poskytují základ pro praktickou službu pacientům s demencí. To, co její zjištění odhalují, vyvolává četné otázky na pomezí víry a vědy. V centru těchto otázek je pojem identity. Co to znamená být já, když si nemohu vzpomenout, že jsem já nebo že si o sobě nevybavuji základní fakta? To stojí za tím, co je často považováno za jádro dalších problémů na cestě víry.
Za prvé, tato svědectví vyvolávají otázky o povaze osobní identity. Williamsův výzkum nám říká, že demence je spektrum slábnoucí kognitivní kapacity, ale začíná u osob, které si stále pamatují svou minulost, zážitky a vztahy. Při četných setkáních se snaží vybavit si fakta, což ztěžuje konverzaci.
Williams však zdůrazňuje víru. Tito pacienti na různých úrovních si mohou vybavit svou víru. Jedna z jejích pacientek, Alice, si dokázala vzpomenout na svůj vztah s Bohem i v pozdním stádiu demence. Vyprávěla o své cestě víry jako o něčem živějším a skutečnějším než před časem demence.
Podobným způsobem odhaluje výše uvedený příběh něco více, než je pouhá vzpomínka. Odhaluje něco o víře a osobní identitě. Děje se toho víc, než co bylo uchováno ve vzpomínkách. To nám pravděpodobně ukazuje, že daná osoba je stále přítomna. Je v ní víc než jen její schopnost vyprávět své vzpomínky. Je v ní víc než jen její selhávající tělo a mozek. Pokračuje, přestože její intelekt selhal.
Ve filozofických diskusích by filozofové řekli, že skutečnost, že člověk pokračuje navzdory tělesným selháním a ztrátě kognitivity, naznačuje, že existuje něco jiného než jen tělo, mozek nebo myšlenky tvořící paměť. To "něco" by někteří nazvali duší. Duše poskytuje lidem stabilní identitu, na které závisí narativní identita.
Za druhé, tato svědectví vyvolávají otázky o roli individuální víry v oblasti duchovního rozvoje. Williamsovy studie naznačují, že duchovní vývoj pokračuje i po ztrátě paměti, a navíc, že vývoj s člověkem zůstává, i když vzpomínky vyblednou. Vztahová dynamika a duchovní praktiky, které člověka formovaly po celý život, zapůsobí na určitou strukturu zvyků a vzorců, které nezávisí na fungující paměti.
Za třetí, svědectví vyvolávají otázky o povaze vykoupené identity. To vyvolává otázku, kdo jsme ve vztahu k Bohu. Pokud moje identita ve vztahu k Bohu nebo církvi nezávisí na mém vědomém vědomí těchto skutečností, pak to ukazuje na něco jiného, co přesahuje mé vzpomínky a dělá mě tím, kým jsem. V některých případech si lidé zachovali modlitební život. Dokonce byla přítomna i obvyklá odezva na zpěv.
Za čtvrté, tato svědectví vyvolávají otázky o péči. Pokud si pacienti s demencí zachovají svou osobnost a neztratí ji, i když ztratí část svého těla nebo kognitivní funkce, pak by to mělo být zásadní dopad na to, jak přistupujeme k péči o pacienty s demencí.
Jak by někteří řekli, život je liturgie. Všichni máme liturgické rytmy a tyto rytmy jsou tělesné praktiky, které nás seznamují s realitou odlišným způsobem, než když něco intelektuálně studujeme. A to, jak praktikujeme naši liturgii, buduje cesty v duši (nejen v mozku), které s námi zůstávají. To je důvod, proč každý, kdo měl dítě, ví, že i když nemusí mít intelektuální schopnost vyjádřit svou víru, neznamená to, že se v životě dítěte nic duchovního neděje.
Autor je výzkumník na Ruhr Universitat v Bochumi se zaměřením na biologicky angažovanou teologickou antropologii. Vyučování se věnuje se již 15 let. Pracoval také na tak rozsáhlých tématech, jako je teologie a lékařské zdraví, církevní autorita, zneužívání, genderová identita, rasová identita, posmrtný život a další témata. Jeho specializací byly filozofické základy náboženské antropologie a duše.
Autor: Joshua Farris
Zdroj: The Christian Post
