Postřehy, o kterých se dočtete v tomto článku jsou ze zkušenosti mladého městského člověka, kterého se současná situace dotkla opravdu minimálně. Ani zdaleka bych nechtěla, aby působily dojmem, že zlehčují situaci, ve které mnozí nevědí, z čeho budou další měsíc žít nebo zápasí o zdraví svých blízkých. Nebo jen běžní rodiče, kteří kromě práce z domova musí celý den učit a bavit své děti. Pokud jste jedním z těch, tak vám návrh pěkně se obléci nebo dát květiny do vázy vyzní až troufale triviální a proto chci jen dodat, že mi láme srdce, když na vás myslím a až se cítím provinile za mé „luxusní“ problémy. Jsme v tom spolu, a zároveň každý tuto dobu prožíváme trochu jinak a já se chci podělit o ten můj, možná triviální kousek.
Závan prázdnin
Často sním o zahradě. Vzpomínám na všechny ty léta u babičky, kdy jsme asi padesátkrát za den vyběhli bosýma nohama z domu rovnou do zahrady, proběhly džunglí plnou bohatých květů, odtrhly si trs rybízu z keře rovnou do úst, dali pozor, abychom nestoupli na vosu a v horkém dni jen tak usnuli na trávě. Vysoký plot obrostlý břečťanem nám dopřál soukromí na stanování, cákání se v plavkách nebo večerní grilování. Někdy nás ty bosé nohy dovedli až na ulici a rovnou do lesa, který se nachází asi dvě stě metrů od babiččina domu. Chodidla nás štípaly od jehličí, ale ten pocit bezstarostné svobody stál za to.
Přemýšlím jaké by to bylo trávit karanténu u babičky a moci příchod jara zažít z její zahrady. Místo toho jsem v mém městském bytě a babičku v dohledné době asi neuvidím. Na byt si ale nestěžuji. Přestěhovali jsme se sem právě když karanténa začala a všechna nová zákoutí mi stále denně přinášejí radost. Vyzdobila jsem si ho tak, že i karanténa mezi jeho stěnami je příjemná.
Čas na snění
Když celá tato krize dopadla na naši zemi, vypadalo to, že budu dočasně bez práce. Tento výhled, který by dlouhodobě mohl působit skličujícím dojmem, mi přišel právě vhod a strávila jsem dva týdny balením a vykládáním krabic a nakupováním bytových doplňků přes internet. Usadili jsme se do nového právě jak se dny začaly oteplovat a mně to celé evokovalo letní prázdniny. Klidně jsem se mohla probudit a tvářit se, že jsem jen v nějakém pěkném Airbnb a celý den si jen tak prosedět na terase s knihou. Jako introvert jsem sociální izolaci prožívala jako příjemnou změnu. Při tom všem snění jsem ani nestihla pocítit strach o naše živobytí, když jsem zjistila, že se do práce můžu vrátit a ještě k tomu ji provádět z domu – milost, za kterou jsem opravdu vděčná. Až se stydím přiznat, ale na chvíli mému zasněnému já, které si už vymyslelo kopec projektů, jak stráví své nečekané prázdniny, přišlo za touto představou líto.
Od té doby trávím dny jako většina Slovenska. (Nebo většina bezdětných mileniálů?) Pracuji z domu. Když nepracuji, tak pravděpodobně vařím nebo uklízím. Případně čtu nebo se dívám na Netflix. Většina z toho se odehrává v tom samém pokoji. Náš byt mě stále neomrzel, ale po nějakém čase jsem na sobě začala pozorovat, jak mě tento režim svým, stále luxusním způsobem ubíjí a také jsem si všimla maličkosti, které mě i v rutinních zoomových dnech dokáží povznést na duchu.
Drobné rituály
Když se hranice mezi částmi dne nebo dny samotnými začnou rozmazávat, je velmi snadné nimi jen tak proplout. Sedneme si v pyžamu ráno ke stolu a najednou zjistíme, že už jsou dvě odpoledne a asi bychom měli něco obědvat. Načež se snažit si udržovat rituály, kdy nás k tomu konečně žádný vnější vliv nenutí. Jaké osvobozující moci zůstat celý den v teplákách a potom v nich i usnout, zapomenout, že vynalezli šampon a přežít na cereáliích třikrát denně. První dny je možná tato svoboda úžasnou úlevou, ale velmi rychle nás umí dostat do zvláštního ubíjející stavu. Tolik volného času a přitom večer usínáme frustrovaní a s pocitem viny, že ani nevíme, kam ten den zase zmizel. Jediným pevným bodem je práce a vše ostatní se slévá dohromady. To se nedá dlouho vydržet.
Poznala jsem na sobě, že si ten volný čas, který mám, dokážu lépe užít a ocenit, pokud mu dám nějaký řád. Je několik drobných věcí, které mi dokáží zpříjemnit pobyt doma, potěšit mě a zamířit mou pozornost více na přítomnost. A jsou to velmi praktické věci.
1. Ustel si postel
Ráno si ustelu postel. Ne vždy se mi do toho chce, ale všimla jsem si dvou věcí: – pokud to odkládám, pohled na rozházenou postel mi rozhází i mysl a pocit, že jsem tuto jednoduchou úlohu nedzvládla, mi vezme chuť do jakékoliv jiné práce – pokud to hned udělám , mám dobrý pocit z toho, že jsem už dnes něco dokončila a je pro mě radost přijít do pokoje a podívat se na krásné ustlanou přikrývku a polštáře (pomáhá mít hezké povlečení 😀)
2. Naplánujte si dobrou snídani
Pokud se mi před tím vstávalo těžko, tak teď moje motivace ještě klesla. Čeká mě další den doma, juhuu. Jak snídaňových nadšenci mi ale velmi pomáhá, když si předem vymyslím nějaké dobré snídaně, na které se mohu těšit. Jakmile se probudím, vím přesně, což je další krok v mém dni a představa na voňavou kávu a ovocnou kaši mě dostane z postele. V poslední době jsem si velmi oblíbila tento smoothie. Smoothie je na dny, kdy se mi nechce. Naházet ovoce do mixéru a vylít ho do sklenice zvládne každý. A přitom stále chutná úžasně a ještě mám i dobrý pocit, že jsem udělala něco zdravé pro mé tělo. Jednou za čas se namotivovat plackami s máslem nebo jinými spešl snídaní. Snídaně mě dostanou z postele, ale rychle jsem zjistila, že si musím stanovit kdy skončí. Sedla bych si totiž ke kávě, začala číst knížku a ani nevím jak by se z toho stalo celé dopoledne. Proto třeba nějaký další rituál.
Mé oblíbené snídaňové smoothie
- šťáva z 1 pomeranče
- hrst mraženého lesního ovoce
- 2 lžíce ovesných vloček
- 1 lžička chia / lněných / konopných semínek
- 1 lžička medu
- 1 hrnek rostlinného mléka
3. Obleč se pro radost
Toto píše někdo, kdo první týden karantény přežil v těch samých legínách na jógu. Podobně jako když jsem nemocná, první efekt toho, že mohu zůstat v pohodlných vytahaných hadrech, na kterých se pravděpodobně najde nějaká díra, s neumytýma vlasy a bez make-upu je osvobozující. Po nějakém čase se ale tento outfit obrátí proti mně (nebo se na mě tak nalepí?) A já se začnu cítit mizerně, vytahaná a děravá jako on, s fleky od mražené pizzy všude možně. Dívka v tomto outfitu nemá na nic energii, nezmůže se na kreativitu a je znechucená jak sama ze sebe, tak ze všeho kolem.
Pokud jste to nezažili, tak možná ani neuvěříte, jak z ní může taková sprcha, kulma a hezké šaty udělat nového člověka. Je zcela jedno, že mě nikdo neuvidí, najednou si kráčím bytem jako bych se přenesla na nějakou pařížskou uličku a při každém kroku mám chuť udělat piruetu. Nyní by se zde hodilo nějaké pořekadlo o oblečení a člověku nebo šatech a duchu, ale je šance, že bych ho popletla nebo by to bylo pořádně klišé. Jednoduše, outfit, ve kterém se cítím speciální, příjemně ale i pohodlně (!) mi umí změnit náladu, s níž přistoupím k mým denním aktivitám.
Samozřejmě, že to neřeším každý den nebo si dám totéž více dní za sebou, protože jakmile by se z toho stala povinnost, kterou je třeba splnit, ztratilo by to svou moc. Takže, dopřej si ten pocit, že si v obyčejný den doma, ale v krásném outfitu a s natočenými vlasy. Krásný outfit znamená pro každého něco jiného, a mně samé se mění podle nálady. Vždy je to ten, ve kterém se cítíš sama sebou.
4. Vytvoř si příjemné prostředí
Všechno to začíná řádem, čistým prostorem, organizováním šuplík, ale hodně udělají i ty pěkné povlečení nebo čerstvé květiny ve váze. Celý den se jimi můžeš kochat a těšit se z toho, kde právě si namísto rozmýšlení, kde bys byla raději. Zapálit si večer svíčku, jen tak protože je to hezké.
5. Zastav se a načerpej
Tato část dělá velký rozdíl v mém dni. Pokud mohu, dopřeji si ji i vícekrát. Uprostřed zoomování, vaření obědu, mytí nádobí a psaní nákupního seznamu si najdu tuto chvíli, kdy nic nemusím. Většinou si na terase udělám kávu, nějakou dobrůtku k tomu, odložím mobil, zaostřím smysly a jen tak nebo s knížkou si ten moment vychutnám. Když mě po tolika obrazovkách bolí oči, vyměním čtení za audioknihu. Vnímám vůni kávy, zvuky z ulice, paprsky slunce, slabý vánek. Pokud si k tomu čtu, tak si ráda vyberu nějakou tvorbu, která mě zpomalí, přivede blíže k podstatě a dál od toho uběhaného světa. Poslední týdny se naladím na myšlenky Mary Oliver a její pozorování přírody během procházek. Dobrá poezie umí zázračně otevřít oči kráse.
6. Najdi si svůj projekt
Když začala karanténa, tak jak asi mnozí lidé, i já jsem si naplánovala, na co všechno tento čas využiji. Všechny ty věci, co jsem už dlouho chtěla udělat, ale nebylo kdy. Velké oči. Pravidelně si na různé prázdniny navymýšlíte celý seznam projektů, a pak mám stres z toho, jak to nestíhám a buď mi to pokazí tu radost z toho samotného projektu nebo se na to úplně vykašlu. Proto jsem si nechala pouze dva projekty. Koupila jsem si učebnici na opakování španělské gramatiky a provazy na výrobu MACRO květináčů. Je to tak akorát, abych se mohla v něčem posunout dál, ale nenechala, aby mě to udusilo. Najdi si svůj vlastní projekt a dej si svobodu ho zrealizovat svým tempem ale i disciplínu, aby si ho dotáhla do konce.
7. Podpoř místní podniky jako speciální příležitost
Já jsem velký fanoušek našich místních kaváren a bister a už se nemohu dočkat, až v nich zas budu moci s přáteli posedávat. Když jeden za druhým začali nabízet karanténové doručovací služby, na chvíli jsem vypadala jako někdo, kdo nikdy nebyl v restauraci a musel si to nyní za celý život vynahradit. Normálně do restaurace přitom často nechodíme, ale ten pocit, že nyní nemůžeme i kdybychom chtěli, ve mně vzbudilo jakousi urgenci při každé nové donáškové nabídce. A tak jsme si jednou naobjednávali oběd s celkem vysokým účtem, jen proto že můžeme. A jídlo, na které jsme se tolik těšili, nám přišlo akorát během zoomu a tak jsem ještě před tím do sebe hodila kus bagety.
Donášku jsem snědla zahřátou v mikrovlnce o 5 hodin později při telce, zatímco můj manžel pracoval přes Zoom v druhém pokoji. A tehdy jsem si uvědomila, jak jsme minuli pointu. Dali jsme kopec peněz za jídlo, které jsme si ani neužili. Rozhodla jsem se, že další krát, pokud místo domácího jídla zaplatím více za donášku a podpořím místní podnik, udělám z toho oslavu, jako kdybychom šli do restaurace. Jídlo si chci pořádně vychutnat s mojí rodinou a bez telky v pozadí. Podporujme podle možností, ale važme si toho, že můžeme. Pokud jste v situaci, kdy můžete podpořit, což tak darovat někomu, kdo si sám objednat nemůže?
8. Nastav si svůj offline režim
Je těžké uvěřit, že někdo, koho život byl již tak denně protkán online přítomností na sociálních sítích by v karanténě pocítil její větší intenzitu. Ale je to tak. Díky internetu se od začátku karantény vybudoval jakýsi pocit kolektivní zkušenosti, kterou všichni procházíme. Komentujeme a sdílíme tiskovky, fotky v rouškách, naše volnočasové aktivity a zážitky z karantény od toho, co jsme měli k snídani po nacvičené rodinné koncerty. Jsme sice zavření doma, ale nikdy nejsme sami, nosíme s sebou v kapse celý svět. Celkem rychle jsem si na sobě všimla, jak jsem přirozeně přešla do nonstop online pohotovosti. Stále dostupná jakémukoliv komentáři, zprávě či novince.
Každé odblokování mobilu se prodloužilo na několik minut skrolování, polykání informací. Tak jak jsem já přes stories prožívala den stovek jiných lidí, měla jsem nutkání sdílet ten můj. Až jsem toho jednou měla dost. Zavřená sama v mém bytě, jsem najednou pocítila žízeň po soukromí, moci si svobodně projít hodinami času bez tlaku, že ten email nebo zpráva sedí na mém gauči a čekají až zareaguji. A tak jsem si nastavila pravidla. Určený den nebo část dne, kdy sítě omezím, budu je ignorovat, schovám do šuplíku. Budu žít inkognito, aniž by to všichni viděli.
9. Vstaň a jdi ven
Myslím, že tento bod sem ani nemusím dávat. Na louce oproti našemu domu je poslední týdny rušný provoz a legíny v HMku jsou podezřele vyprodané.
Já normálně odpočívám vsedě, ale sama jsem na sobě překvapeně poznala, že když zničena večer po několika hodinách vypnu zoom, namísto odpadnutí na gauč mám potřebu jít se projít ven nebo si alespoň dvacet minut zacvičit.
10. Přimhuř nad sebou oko
Do karantény jsem šla s nastavením, že ji chci využít a být lepším člověkem, když skončí. Ale minule jsem četla adaptaci mé oblíbené básně Wild Geese od Mary Oliver, kterou Adrie Kusserow přepsala do coronavirového kontextu, a první verše mi připomněli něco důležité, na co jsem skoro zapomněla.
Nemusíš být super produktivní, nemusíš využít karanténu, aby si na konci byla štíhlejší, vyprávěla novým jazykem, měla tu nejkrásnější zahradu nebo úžasné manželství.
Stále chci tento čas využít zodpovědně a nepromarnit ho, ale tato báseň mi připomněla, že je to v pohodě, pokud to někdy nedávám. Je v pohodě, pokud se nějaký den nepřevleču z pyžama nebo nepůjdu na procházku. Ve světě, který je už tak posedlý efektivitou, se tato nová výzva může velmi snadno stát jen dalším způsobem, jak na sebe tlačit, abychom dosáhli nějakého standartu. Žijme naplno, ale dělejme to pro radost nám a našemu okolí, ne, abychom splnili očekávání.
Autor: Lucia Calvo
Zdroj: Rozliatym tušom
