Izraelský rabín Daniel Mayer zpracovává z židovské perspektivy tři ze sedmi ctností.
Pokora
V Tóře (Nu 12,3) čteme: Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi. V Midraši Avot d’rabi Natan 23:1 se uvádí: Kdo je pokorný mezi pokornými? Ten, kdo je podobný Mojžíšovi, neboť je řečeno ,Mojžíš však byl nejpokornější...‘ V talmudickém traktátu Berachot 6b se uvádí: Řekl rabi Chelbo: „Kdo si stanoví místo pro svou modlitbu, Abrahamův Bůh je mu ku pomoci. Když (takový člověk) zemře, říkáme o něm: ,Aj pokorný, aj zbožný z žáků našeho praotce Abrahama.‘“ V traktátu Derech Erezt Zuta 8: „Proč se Tóra podobá vodě? Tak jako voda neteče nahoru, ale dolů, tak Tóru může obsáhnout jedině takový člověk, který má pokorného ducha.“
Podobně se vyjadřuje Maimonides ve svém díle Mišne Tora, Hilchot talmud Tora 3:9: „Slova Tóry se podobají vodě, neboť je řečeno: ,Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám...‘ (Iz 55,1). Abys věděl, že vody se neshromažďují na vysokém místě, ale stékají z něj a shromažďují se na místě nízkém. Tak i slova Tóry se nenacházejí u hrubiána a u toho, jehož srdce se povyšuje, ale u člověka skromného a pokorného, kterého pokrývá prach z nohou učenců a který odstranil ze svého srdce chtíč pomíjivých radovánek. Každý den nechť trochu pracuje, aby měl co do úst, a zbytek dne ať se zabývá učením Tóry.“
Pokora člověka může být vyjádřena i tak, jak uvádí traktát Berachot 34a: „Mišna stanovila, že člověk předříkávající modlitbu, který však uprostřed ní udělal chybu, musí být vystřídán jiným člověkem. Naši Mistři učili, že ten, kdo má chybujícího vystřídat, to musí nejdříve odmítnout. Pokud neodmítne, podobá se neslanému pokrmu. Když to však stále odmítá, podobá se (naopak) přesolenému pokrmu. Jak se má tedy zachovat? Poprvé odmítnout, podruhé (když jej žádají) být nerozhodný a na třetí žádost vstát a vystřídat chybujícího.“
Talmud poukazuje na to, že i když halacha stanovuje chybujícího vystřídat, ten, kdo ho má nahradit, nemá spěchat. Jeho přílišná rychlost by ukazovala na nedostatek pokory a spíše by naznačovala jeho pýchu – chce ostatním ukázat, že je lepší než onen chybující. Další osobnost, jejíž pokoru a trpělivost lze do určité míry srovnávat s pokorou a nesmírnou trpělivostí Mojžíšovou, je učenec Hilel (konec 1. stol. př. o. l – poč. 1. stol. o. l.). V traktátu Šabat 30b se uvádí: „Mistři učili – nechť je člověk vždy pokorný (ve smyslu trpělivý) jako Hilel, a ať není nekompromisní jako Šamaj.“
V traktátu Eruvin 13b čteme: „Tato i tato jsou slova živého Boha, ale halacha je podle školy Hilelovy... Proč byli Hilelovi žáci uznáni hodnými toho, aby podle nich byla ustanovena halacha? Protože byli příjemní a skromní.... Aby ses z toho učil, že každý, kdo je pokorný, toho Hospodin vyvýší, avšak každý, kdo se povyšuje, toho Hos- podin poníží. Každý, kdo se pachtí za slávou, sláva před ním prchá, avšak ten, kdo před slávou prchá, toho sláva dostihne.“
V traktátu Suka 29b se uvádí: „Rav řekl: ,Pro čtyři věci přicházejí bohatí o své jmění. Protože zadržují mzdu nádeníka a neplatí mu včas, protože mu upřou mzdu, protože své povinnosti přenášejí na jiné a protože jsou nadutí hrubiáni. Nadutost a hrubost (opakem je pokora) je ze všeho nejhorší.‘ Avšak o pokorných se píše: ,Ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj.‘“ (Žalm 37,11)
Midraš Bemidbar Raba 21:6 poukazuje na pokoru, kterou se vyznačoval judský král Jóšafat (870–846 př. n. l.). Proč zde není napsáno ,král Jóšafat‘ (2Kr 3,12)? Abys poznal pokoru tohoto spravedlivého, který před proroka nechtěl předstoupit v královském hávu, ale v oděvu prostého člověka. Ve sbírce midrašů Jalkut Šim’oni, Mišlej 21, odst. 960: „Rabi Jochanan říkal: ,Je-li člověk hoden získat pokoru a bohabojnost, je hoden získat i bohatství, úctu a moudrost.‘“
Cudnost
V judaismu je kladen velký důraz na slušné chování a vystupování, ať již doma, nebo na veřejnosti. Muž je ten, kdo se stará o materiální zajištění rodiny, kdysi byl též obětník a přinášel jménem svým i celé své rodiny oběti do jeruzalémského chrámu. Muž je veřejný představitel své rodiny. Je povinen chodit do synagogy a modlit se v minjanu. Je povinen svého syna obřezat, vykoupit ho, učit Tóře, oženit ho, naučit řemeslu a jsou i tací, kteří říkají, že ho má naučit plavat (traktát Kidušin 29a).
Žena je naopak garant ctnostné košer židovské domácnosti, jakousi ,ministryní vnitra‘. Základem pro toto poslání jsou slova Žalmu 45,14: „Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř...“ (Kol kevuda bat melech pnima...). Proto právě jednou z ctností každé židovské ženy byla a dodnes je cudnost.
V Tóře (Gn 34,1n) máme odstrašující příklad Jákobovy dcery Díny, kterou znásilnil princ Šekem. Dínini bratři Šimeón a Lévi pak zneuctění své sestry krvavě pomstili. U Díny v tehdejším i v pozdějším pojetí šlo o nerozvážnost a absenci cudnosti. Cudná žena by neměla sama vycházet z domu ven.
V midraši Tanchuma, Vajišlach 5 se uvádí, že žena nemá dokonce ani ve všední den vycházet ven z domu, aby na ni cizí muži nehleděli. Nemá nosit šperky, jen doma se může ozdobit... Řekl rabi Šmuel bar Nahmani: „Podívej, co je psáno v Jóbovi 31,1: ,Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?‘ Podívej, jaký byl Jób spravedlivý! Co se týče panny, muž má právo na ni pohledět. Třeba se s ní chce oženit nebo ji chce pro svého syna nebo bratra. Avšak na vdanou ženu nepohlédne. Proto vdaná žena by měla být doma a nevycházet na ulici, aby tak sama sobě nepřivodila poklesek nebo aby jiné nepřivedla k poklesku, že budou na ni hledět.“
Proto se v následujícím oddílu midraše Tanchuma, Vaješev 6 uvádí, že Hospodin stvořil ženu z žebra, které se nachází cudně skryto v těle člověka, aby byla cudná a pobývala doma, neboť je řečeno (Gn 2,21): „Vzal jedno z jeho žeber.“
V midraši Avot d’rabi Natan, kap. 2, čteme: „...(učenci) řekli – nechť v zájezdním hostinci není nikdy muž ubytován sám se ženami, dokonce ani ne se svou sestrou nebo dcerou, aby nezavdal důvod k špatnému mínění o sobě. Nechť muž nemluví na trhu se ženou, dokonce ani ne s vlastní, a není nutné zdůrazňovat, že ne s cizí ženou, aby nepřišel do řečí.“
Další příklad cudné ženy uvádí midraš Tana d’vej Elijahu Raba 18:18 – Truma: „Vždy když je tvá žena v domě, podobá se vinné révě, která nikdy nebude vykořeněna ze svého místa a její synové se podobají olivám, jsou mezi nimi znalci Bible, znalci Mišny, znalci Talmudu... Naopak, žena, která vychází ven na trh a hovoří s každým člověkem, škodí sama sobě a její synové jsou různě postiženi.“
Velmi důležitý návod pro cudný jazyk je dílo Šmirat ha-lašon, což je etika zákazu zlých a očerňujících pomluv a informací o jiném člověku, jehož autorem je rabín Jisrael Meir Kagan, zvaný Chafec Chajim (1839–1933).
Jeruzalémský Talmud, Brachot, kap. 2, halacha 1 uvádí dřívější slova rabi Šim’ona bar Jochaje: „Kdybych existoval v době sinajského zjevení, prosil bych, aby byla člověku stvořena dvoje ústa. Jedna k Tóře a modlitbám a druhá k ostatní mluvě. Avšak nyní, když vidím, kolik udávání a zlých pomluv je v jedněch ústech, dobře, že jsou jen jedna. Když jen v jedněch ústech je tolik zlých pomluv, kdyby byla u člověka ještě druhá ústa, nemohl by ani hodinu svět existovat.“
Mírumilovnost
V judaismu láska k míru znamená lásku k ostatním lidem, kterým pomáháme nalézt správnou cestu k Bohu a k Tóře. Podmínkou je samozřejmě vzájemná úcta a respekt. Ten, kdo se aktivně snažil o to, aby mezi lidmi vládl mír, byl Mojžíšův bratr, velekněz Áron. V tomto smyslu se o něm zmiňuje Hilel v Pirkej avot I.,12: „Buď jedním z žáků Árona, miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíže k Tóře.“
V midraši Avot d’rabi Natan 12 je o veleknězi Áronovi následující vyprávění: „Jak velekněz Áron miloval mír a jak o něj usiloval? Když se dověděl, že se dva lidé mezi sebou znesvářili, šel za jedním z nich a řekl mu: ,Můj synu, vidíš, co tvůj přítel říká?! Má zlomené srdce a roztrhl svůj šat a říká: běda mi! Je to ostudné, že jsem se na něm prohřešil.‘ A zůstal u něho tak dlouho, dokud z jeho srdce neodešla nenávist. Pak šel Áron k druhému z nich, posadil se s ním a promlouval k němu tatáž slova, až i v jeho srdci pominula nenávist. A tak, díky Áronovi, když se tito dva sešli, objali se a políbili.“
V traktátu Berachot 34b se uvádí, že rabi Abahu řekl: „Tam, kde obstojí kajícníci, neobstojí stoprocentní spravedliví, neboť je řečeno (Izajáš 57,19): ,Mír, mír dalekým i blízkým, praví Hospodin.‘ Proč je nejdříve ,mír dalekým‘ a poté ,mír blízkým‘? Ten, kdo byl daleko od Božího slova a plnění jeho vůle - kajícník, má přednost před tím, kdo byl blízko Božího slova. Kajícník má dlouhou cestu k přiblížení Bohu a musí na to vynaložit mnohem větší úsilí než ten, který je blízko Hospodinu.“
Maimonides v Mišne Tora, Hilchot tšuva 7:6–7 uvádí: „Velké je pokání, které přibližuje člověka Boží imanenci (Šchina)... Pokání přibližuje vzdálené. Včera byl před Bohem nenáviděný, odporný, vzdálený a ohavný, avšak dnes je milovaný a příjemný (Bohu), blízký a přítel... Jak vynikající sílu má pokání. Včera byl (člověk) oddělen od Hospodina, Boha Izraele... A dnes přilnul k Boží imanenci, přijal přikázání a s radostí je plní! Neboť je řečeno (Kazatel 9,7): ,...neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle.‘“
V midraši Devarim Raba 5:15 se uvádí chvála na mír: „Milý je mír, který dal Hospodin Siónu, neboť je řečeno (Ž 122,6): ,Vyprošujte Jeruzalému pokoj.‘ Milý je mír, který dal Hospodin na nebesích, neboť je řečeno (Jób 25,2): ...jenž na svých výšinách působí pokoj.‘“
Řekl rabi Šim’on ben Chalafta: „Hleď, jak milý je mír. Když si Hospodin přál požehnat Izrael, nenašel vhodnější nádobu, do níž by se vešla všechna požehnání, než je mír, neboť je řečeno (Žalm 29,11): ‚Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem – Hašem oz le’amo jiten, Hašem jevarech et amo ba’šalom.‘“
Autor je rabín, žije v Izraeli.
Autor: Daniel Mayer
Foto: unsplash/ robert-anasch
