Chceme-li zkoumat a správně posoudit nectnost, měli bychom nejdřív znát žádoucí stav, tedy ctnost. Ovšem antika, ze které jsme klasické pojetí ctnosti a nectnosti přejali, je nechápala jen jako vzájemnou negaci.
Obojí – ctnost i nectnost – vede v posledku k nějakému jednání, jež tvoří náplň ctnostného (či nectnostného) života. Nectnost tak není pouhá nepřítomnost ctnosti. Výstižnější by zde možná bylo mluvit o ctnosti a neřesti.
Avšak vybledlé české slovo „ctnost“ rovněž postrádá výstižnost řecké „ARETÉ“. Proto se také překladatelé tak často uchylovali k nejrůznějším náhražkám – v Platónových dialozích překládají „zdatnost“, v Aristotelových pak „dokonalost“, v některých textech aristotelského bádání „výtečnost“. A slovo „výtečnost“ nás už vede o poznání lépe: „výtečné“ je nejvyšší stupeň „dobrého“.
Podíváme-li se na to nikoli gramaticky, nýbrž prakticky, pak zárukou dobrého lidského jednání může být jedině „výtečnost“ charakteru. Pouhý dobrý skutek je sám o sobě nejistý, do značné míry nahodilý a příště – převáží-li lenost nebo nechuť – se nám už nemusí povést. Lidé neuvyklí dobrému jednání mohou sice v jednotlivých případech jednat dobře, nemohou však vést celkově dobrý život.
K dobrému životu je třeba získat návyk, vycvičit se k němu, k dosažení „výtečnosti“ napřít úsilí. V tomto smyslu by bylo možno „výtečnost“ nazvat „virtuozitou“. Stejně jako se jedině usilovným cvikem člověk může stát klavírním virtuosem, může se jedině usilovným cvikem stát „virtuosem dobrého života“.
Klasický výměr ctnosti/výtečnosti v tomto smyslu podal Aristoteles ve své Etice Níkomachově (II,6): „Ctnost (ARETÉ) je záměrně volícím stavem (HEXIS PROAIRETIKÉ), který je pro nás ve středu vymezeném odůvodňujícím úsudkem (LOGOS), a to tak, jak by jej vymezil člověk rozumný (HO FRONIMOS).“
Tato formulace může působit poněkud krkolomně. Není ostatně určena k nějakým populárním výkladům, ale k přesnému promyšlení v okruhu nejbližších filosofových žáků. Českému překladu se trochu nedostává slov: „Stav“ (habitus, HEXIS) je tu právě onen návyk, vštípený zvyk, který mi za jakýchkoli okolností nedovolí jednat špatně. Není to jenom „sklon“ (dispositio, DIATHESIS), který se může snadno změnit, ale stav trvale získaný. Získat jej lze opakovaným cvikem, jenž má nejčastěji podobu výchovy.
Tento návyk nás v našem jednání nijak nespoutává, ale naopak umožňuje naši svobodu. Získání návyku nemusí být úplně svobodné, výchově se dost často podřizujeme jen s nechutí. Návyk nám však nakonec pomáhá ve svobodné volbě: Nemusím se nutit do činností, po nichž právě netoužím, nebo mi pomáhá se varovat činností, do nichž by mě naopak mé touhy snadno mohly uvést.
O návyku navíc nemusím dlouze uvažovat, je spojen s jistým automatismem, byť dobře uváženým. Aristoteles zdůrazňuje, že účel našeho jednání, k němuž nám „výtečnost“ napomáhá, musí být nakonec rozumně promyšlen. Proto je naše záměrná volba označena jako „toužící rozum nebo přemýšlející touha“ (E. N. VI, 2). Touha usměrněná naší „výtečností“ musí totiž mít rozumně zvolený účel.
Po trochu suchém výkladu uveďme nyní konkrétní příklady této „výtečnosti“. Aristoteles říká poněkud temně, že onen návyk „je pro nás ve středu“. Ve všech výkladech k tomuto místu se zdůrazňuje, že tím není myšlena žádná „zlatá střední cesta“, jelikož se na onen střed zaměřuje všechno naše úsilí, ukázněnost a sebeovládání. Slabý člověk, který by jen uhýbal před krajnostmi, by do nich totiž snadno upadl.
Onen „výtečný“ střed, o nějž máme dle svého rozumového zdůvodnění (LOGOS) usilovat, je podle Aristotela vždy vymezen dvěma nectnostmi, neřestmi či doslova špatnostmi (KAKIA), z nichž jedna záleží v nadbytku, druhá v nedostatku. Tak například „výtečnost“ statečnosti je vymezena z jedné strany smělostí (nadbytek statečnosti) a z druhé zbabělostí (nedostatek statečnosti). Rázem se tak před námi otevře pomyslná tabulka ctností a neřestí:
zbabělost
bezcitnost
lakomství
malichernost
malomyslnost
statečnost
uměřenost
štědrost
velkorysost
velkomyslnost
smělost
nevázanost
marnotratnost
okázalost
nadutost ...
... a tak bychom mohli pokračovat. Vidíme, že Aristotelův výčet ctností a neřestí není přesně ohraničen, ale závisí vždy na konkrétní životní situaci, pro niž jsou „všeobecné věty příliš prázdné“. Danou situaci je vždy třeba náležitě posoudit s uvážením všech jedinečných okolností a stanovit střed, k němuž napřeme své úsilí, což nejlépe zvládá člověk rozumný.
Situací je tolik, že pro příslušné „výtečnosti“ se nám často nedostává odpovídajících slov a musíme si pomáhat různými opisy. To nás na druhé straně může naplnit důvěrou, že nové etické situace budeme vždy schopni náležitě posoudit a zvládnout, osvojíme-li si dobře alespoň „výtečnosti“ základní.
Tento stručný výklad o mravní „výtečnosti“ se sluší ještě doplnit dvěma důležitými poznámkami. Aristoteles zná kromě mravních ještě „výtečnosti“ rozumové, z nichž pro lidské jednání je nejvýznamnější „rozumnost“ (prudentia, FRONÉSIS).
Je to rozumová schopnost správně posoudit, co je pro člověka dobré a prospěšné, a to nikoli částečně, nýbrž z hlediska dobrého života vůbec. Rozumovým „výtečnostem“ se lze učit podobně jako v mravních se lze cvičit, a jsou nezbytné k rozumovému zdůvodnění našich cílů a nalezení prostředků pro naše dobré jednání.
Konečně připomeňme, že křesťanská tradice doplnila klasický výčet ctností tzv. ctnostmi teologickými: vírou, nadějí a láskou. I ony nám pomáhají vést dobrý život, tentokrát ovšem založený na vztahu k Bohu, od něhož ostatně pocházejí a byly nám jeho milostí do duše „vlity“. Podobně jako v mravních ctnostech se i v těchto lze cvičit, aby se mohly stát „záměrně volícím stavem“, jak jsme to viděli výše.
Autor přednáší filosofii na ETF UK.
Autor: Jan Kranát
Foto: Engin Akyurt/unsplash
