Hodně se dnes na různých fórech mluví o potřebě zkvalitnění člověka jak po stránce intelektuální, tak pracovní, umělecké, sportovní a podobně.
Ještě častěji se však skloňuje výraz „mravní obroda“. Kdoví, co všechno pod tím rozumí široké vrstvy vzdělaných i méně vzdělaných lidí. V jednom se však pravděpodobně věřící i nevěřící, vyznavači toho, nebo onoho světonázoru či náboženství shodnou: člověk má ustavičně usilovat o to, aby se měnil k lepšímu. Pro všechny platí evangelijní výzva: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Matouš 5:48). Což je při této „změně k lepšímu“ podstatné a hlavní? Nejen vnější, všemi vnímané chování, ale především vnitřní proměna člověka – jeho úsudky, smýšlení, citové reakce a stavy.
K změně dobrem
Člověk není od přirozenosti špatný, skrz naskrz zkažený. Každý normální lidský tvor se tedy může změnit. V každém lidském srdci se najde alespoň kousek dobra. To dobro je však třeba objevit a probudit k životu. Když jde o změnu – přirozeně o změnu k dobrému, neboť ke špatnému se člověk jaksi přirozeně kloní -, nezačíná se nikdy od nuly. Proto jsou všichni lidé rehabilitovatelní. Nezbytní jsou však učitelé, jak to tvrdil už Sokrates. Když se osvícenému učiteli podaří v srdci mladšího nebo i staršího člověka probudit touhu po dobru a udělat s ním první vědomé kroky k němu, realizuje se cosi přímo neuvěřitelné. Dobro začne přitahovat a v některých, i když velmi vzácných případech až fascinovat, zvláště pokud se člověk nedal odradit při prvních neúspěších.
Na začátku procesu „učení se“ dobra, je „učitel“ bezpodmínečně nutný. Když se ukáží první plody, v podobě zpětných pozitivních účinků dobrého skutku na vnitřek i vnějšek člověka, narůstá vlastní, na učiteli nezávislá motivace k dobru. Změna, ta skutečná mravní změna, se však začne až tehdy, když se člověk nezastaví a pokračuje v konání dobra, ať by bylo jakkoli nepatrné. Čím hustší je sled takových kroků, zda činů, čímž rozmanitější je prováděno dobro a čím více se jednotlivé činy přeměňují na ustálený životní styl, tím hlubší a trvalejší je změna. Tento poznatek je velmi důležitý. Neboť přetváření člověka, do kterého pronikla zloba každého druhu nenastává tehdy, když se například pod stálým represivním dozorem nedopouští kriminálních činů.
Proto se lidé ve věznicích tak těžce mění. Celá jejich „nápravná“ vazba spočívá v tom, že jim dozorci překazí dělat zlo v jeho trestných rozměrech. Takové něco ještě nikoho nezměnilo, nepolepšilo. Pokud někdo nedělá nic špatného, to ještě neznamená, že dělá něco dobrého, a ještě méně, že je dobrý. Cosi podobné lze říci i o rodinách, internátech a školách, kde celá výchovná činnost spočívá v zakazování zla a v trestech, které si děti jeho pácháním přitáhnou. Časem se však ukáže, že se dosáhlo nanejvýš vytvoření několika zvyků, vážících se na dané životní okolnosti. Jakmile se tyto změní, je konec „výchově“ a začíná se bezuzdnost.
Tedy ne každý, kdo nedělá nic nápadně špatného, je dobrý, ale pouze ten, kdo dělá, hoc i nenápadně, něco dobré a také se za to angažuje. Cesta k dobru i ke zlu má tři etapy: čin – myšlenka – smýšlení. Ale i zde je stále možné stupňování. Neboť dobro třeba dělat dobře. Nedokonalé řízení a možná nedobře provedené dobro, může být z určitého hlediska i zlom. Pokud se odbornou rehabilitací dosahují nesrovnatelně rychlejší a trvalejší zdravotní výsledky, tak je to i s formami, či způsoby řízení dobra pod vedením „vnitřního učitele“ (sv. Augustin). Jelikož ten však zasahuje mimořádně pouze u lidí s mimořádným posláním, potřebuje člověk vnějšího učitele či mistra. Takto člověk přímo modelově realizuje dobré činy, které svou zpětnou vazbou vytvářejí lidské modely dobra, lidí blížících se k etické dokonalosti (A. Hlinka).
Pozvání k pěkné lidskosti
Už delší dobu narůstá v diskusích na etické témata hluboká potřeba navrácení náležitých práv slovu tvoření. Jde o to, aby se dodal výraz elementární zkušenosti, že lidský étos je ve své nejvíce fascinující modifikaci étosem tvůrčím a ne reprodukovaným. Opravdový etický čin je jako čin umělce objevem a tvorbou. Tuto pravdu naznačuje filozof Henri Bergson, který rozlišuje dva druhy mravnosti: mravnost uzavřenou a mravnost otevřenou. Uzavřená mravnost slouží společenskému organismu, aby se nerozpadl vlivem egoismu jednotlivců a následkem tlaku nepřátelských vnějších sil. Uzavřená mravnost má defenzivní charakter. Stojí v obraně integrálnosti společenské skupiny, která ji vytvořila.
Jinak je to s mravností otevřenou. Ta objevuje nové hodnoty, tvoří cosi, co tu ještě nebylo. Nejednou musí ignorovat tradiční zákony, více než rozumem se řídí intuicí, která vidí to, co se vymyká schématům rozumu. Přiznává právo každého činu na to, aby se sám odůvodnil svou kvalitou, bez odvolávání se na rozum a vnější pravidla. Člověk potřebuje obě mravnosti. Jde však o to, aby je navzájem sladit do moudré harmonie. Etika se obvykle obrací k člověku s nějakým více či méně výrazným apelem, který ukazuje, co člověk musí dělat a co dělat nemusí. Lidově říkáme, že etika chce „řídit naše chování“. Ale takové konstatování není úplné. Neznamená to, že „řízení“ je pro etiku čímsi lhostejným, ale že etika chce apelovat hlouběji, k pramenům, ze kterých pocházejí naše činy.
Etika svým apelem jedoucím do hloubky člověka, chce změnit lidské způsoby existence. Vyzývá ho, aby odhalil, co je jeho étosem a aby to, co odhalil, učinil vlastním způsobem existence. Objevit svůj étos znamená v jisté míře přestat rozmnožovat stereotypy. A přestat množit stereotypy znamená v jisté míře se zmoci na nějakou tvorbu. Člověk, který je oddaný etickému zákonu praxis, se stará především o to, aby způsob jeho existence podléhal étosu konkrétního dobra, když mu rozum a bezprostřední intuice říká, že je tu „nedostatek příslušného dobra“. (J. Tischner).
Co je humanismus
Iniciátorem povahy humanismu a jeho pojetí humanity člověka (homo humanus) je Platón a potom výslovně stoicismus, a jeho obsahem je humanita člověka – animal rationale. V průběhu staletí se však humanismus výrazně pokřesťanštil. Platónův princip všeobecného vzdělání (paideia) tím však nezanikl, ale zůstal v různé modifikovaných podobách prostředkem k překonání cesty od „skutečného“ člověka k „pravému“ člověku, nebo k ideji dokonalého člověka. Avšak na místo anonymní idei vstoupila osoba Ježíše Krista, která měla ztělesňovat překonání tohoto protikladu obou lidských podob.
Úkolem humanismu je odkrytí a transformování našeho prožívání lidského, nebo obrazně řečeno – dorůstání k možnostem, které toto lidské nabízí. Emanuel Lévinas tento úkol popisuje heslem „vyjádřit to lidské v člověku“, nebo ještě výstižněji „vyjádřit to lidské“. Tím není myšlena výzva pro náš intelekt, ale pro každodenní „vyjadřování lidského“, lidského jednání, které je pro Lévinasa synonymem etického. Jacques Maritain říká, že humanismus směřuje svou podstatou k tomu, aby učinil člověka skutečně lidským a ukázal jeho původní velikost. Poskytuje mu účast na všem, co ho může obohatit v přírodě a v dějinách. Žádá zároveň, aby člověk rozvíjel možnosti obsažené v sobě, své tvůrčí síly, rozumový život a aby se snažil udělat si ze sil fyzického světa nástroje své svobody.
Člověk konce 20. století se stal bohatším, ale šťastnějším se nestal on, ani ostatní. Dnešní člověk, technologický člověk, se naučil vládnout objektem, ale zapomněl na existenci. Východisko z této situace je třeba hledat ve filozofii a etice. Masové uplatňování vědy a techniky, stále větší požadavky efektivity v praxi, stále větší stupeň organizovanosti společenského života, jakoby vytvářelo stále více lidí vysoce specializovaných v oboru, ale také odcizených všemu ostatnímu, a bezcitných v nejběžnějších lidských vztazích. Je proto povinností etiky vymanit společnost z „etického vakua“ a vymezit novou mravní maximu lidstva v duchu respektování lidské důstojnosti a humanity.
Mgr. Ing. Štefan Šrobár, CSc. se narodil v roce 1945 v Bratislavě, po absolvování agronomické fakulty na VSP v Nitře(1970) pracoval jako vědecký pracovník v oboru zemědělská fytopatologie a ochrana rostlin. Po ukončení studia teologie na CMBF v Bratislavě (1994) působil jako katecheta na střední škole. V současnosti se věnuje teologické publicistice a biblické exegezi.
Autor: Štefan Šrobár
Zdroj: Křesťanskárevue.cz
