Každý člověk má obrovský potenciál k různým osobním selháním. Oč více ti, kteří prošli závislostí a dnes se snaží žít bez ní. Selhávání je bohužel přirozenou součástí tohoto světa a každý z nás by měl mít jasno minimálně v tom, že „pokud si myslí, že stojí“, je si takzvaně jistý sám sebou, „měl by si dát pozor aby neselhal“.
Pisatel biblické knihy Přísloví v kapitole 26, verši 11 říká: „Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost“. Je to jednoduchá pravda o všech, kteří jsou náchylní k extrémním emocionálním výkyvům. Problém tzv. „hlupáka“ je v tom, že „nevidí“, je slepý, pro své emocionální zaujetí, pro chvilkovou možnost cítit, mít nebo prožít něco výjimečného. Povzbudivým pro nás může být, že je cesta ven. Místo v žalmu hovoří o tom, že pokud padáme, padáme svému Bohu do rukou, nebo jinak, že milujícímu Boha vše napomáhá k dobrému. Můžeme vidět pád Davida s Batšebou (2 Samuelova 11 kapitola), ačkoli pro jeho rodinu měl fatální důsledky, Bůh jej nezavrhl, jeho život se znovu obnovil poté, kdy David v Žalmu 51 volá k Bohu: „obnov ve mně srdce čisté, ducha přímého vlož do mého nitra“.
Problém selhání má však jednu rovinu, která může být nebezpečná. Rovinu zatvrzelosti. Zatvrzelost často vzniká v důsledku nutnosti potlačit pocity viny, které se s každým selháním nesou. Dokonce biblický David, aby měl „klid“ vše, co se týkalo vlastního selhání vytěsnil, zapomněl na to, a až prorok Nátan mu musel, a to ještě skrze podobenství, připomenout, že v jeho životě je něco, co může v budoucnosti způsobit další osobní problémy Davidovi i jeho okolí. O zatvrzelosti také mluví apoštol Pavel, když mluví o tom, že mají „vypálený cejch na svém svědomí“ nebo „Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci“. Vidíme, že na počátku všeho je ono „otupěli“.
Tyto řádky píšu s ohledem na vlastní slabost, ale zároveň na základě téměř patnáctileté zkušenosti s prací se závislými.
Pak už nastává jen stav, kdy člověk propadá bezuzdnosti, což vypovídá o tom, že ztratil sílu vůle čelit tomu, co si žádá jeho přirozenost. O lidské přirozenosti apoštol Jan píše, že chce tři věci: chce být předmětem jedinečného obdivu (sláva), nechce být na nikom závislá a nikomu nebýt zodpovědná, pouze sobě (moc) a chce bezstarostný život v přepychu, založený na tom, mít cokoli chci hned (peníze) (1Jan 2:16). A právě tato přirozenost se svými tendencemi, podpořená strachem a starostmi o život stojí na počátku každého pádu, selhání, v obecnějším kontextu každého mezilidského konfliktu, ale také na počátku rozvinuté závislosti, stejně jako návratu k tomu, co již bylo jednou překonáno, tedy opakování závislosti – selhávání.
Tyto řádky píšu s ohledem na vlastní slabost, ale zároveň na základě téměř patnáctileté zkušenosti s prací se závislými. Uvědomuji si, že v podstatě u každého pádu stojí na počátku zaslepenost. Což je nějaká konkrétní představa (o nás, naší budoucnosti, partnerovi, práci, chování druhých k nám, zájmu druhých o nás, atd.,) která má konkrétní rysy, ale která ve své podstatě nemůže přinést to, co od ní očekáváme. Pavel pro to má termín „marné představy“. Naše představy se obracejí z nějaké kvality přítomnosti do budoucnosti a vyvolávají obrazy o našem bohatství, významu, partnerce, zaměstnaní atd., které nejsou založené na skutečných možnostech nebo situaci, ale na touhách naší přirozenosti.
Každý si můžeme udělat obraz o sobě, svých představách na základě jednoduchého testu. Představme si sebe za několik let, koho vidíme? (ten koho vidíme je člověk našich tužeb, což nemusí být špatně, špatně to však bude pokud tyto tužby malují obraz marných představ, které vycházejí z toho, co jsem již popsal jako tři základní povahy lidské přirozenosti). V následujících řádcích bych chtěl popsat právě důvody pro selhání. Pokusím se načrtnout také možná řešení pro to, co jsou to marné představy vztahující se k různým životním tématům a situacím a dále, co v principu vede k nalezení toho, co není pouze představa, ale skutečným řešením, cestou.
Jaké jsou tedy časté důvody selhání:
1. Problém zaslepenosti
Pokud chceme pomoci člověku (sami sobě), který se snaží obnovit svůj život z problémů spojených se závislostí, měl by být náš pohled zaměřen na dvě věci: za prvé na živý vztah s Bohem, a za druhé na svobodu od všeho, co nás/jej nějakým způsobem zneschopňovalo ve vlastní vůli. Zaměření na osobní vztah s Bohem je však hlavní prioritou pro osobní změnu a obnovu. Ještě jinak by se také dalo říct, že cílem poradenství nebo pomoci je život z Krista.
Zjednodušeně můžeme říct, že živost z Krista znamená hledat sílu pro uskutečnění sebe právě v Ježíši. Neznamená to rezignovat na sebe ve smyslu přestat dělat rozhodnutí, ale naopak dělat rozhodnutí na základě poznání Jeho vůle. Abych se mohl rozhodnout, musím mít pro to vůli a na počátku každé vůle je chtění. Chci žít svobodně? Toto je prvotní a základní předpoklad pro každou změnu. Chci žít podle Boží vůle, tedy jsem ochoten vidět věci ne pouze skrze vlastní oči –zkušenost? Prvotním cílem pomoci je tedy zjistit – vědět „co vlastně ve skutečnosti chce/me!“
Abych se mohl rozhodnout, musím mít pro to vůli a na počátku každé vůle je chtění.
Martin selhával v komunikaci s druhými. Ztrácel vztahy, opustila ho žena, v církvi se od něj druzi distancovali. Postupně propadl hněvu, hořkosti. Ty jej vedly k potřebě úniku a tak znovu propadl kouření a postupně dalším věcem. Věděl, že je něco špatně a tak přišel hledat pomoc. Na otázku, co chce, odpověděl: „Nechci kouřit a pít.“ Po čase, když jsme spolu mluvili o životě a jeho vztazích vyšlo najevo, že to, co opravdu chce, je potvrzení, zájem. Vztahy ztrácel, protože v komunikaci s druhými, ve chvíli kdy bylo ohroženo jeho ego, byl nepříjemný, útočný. Co bylo velmi zvláštní, ačkoli toužil po potvrzení, vždy udělal něco, co druhým toto potvrzování znesnadňovalo. Jednoduše řečeno, často se chlubil sám sebou a svými schopnostmi, ale nakonec nic z toho nebo jen málo uskutečnil. Chtěl ohromit, a tak sliboval i to, co nebyl schopen dokončit.
Na tomto příkladu je možné vidět, že ačkoli můžeme vědomě chtít jedno, ve skutečnosti naše motivy, které jsou podkladem pro naše jednání, můžou „chtít“ něco naprosto odlišného. Pokud je atributem Božím „světlo“, pak život z Krista znamená život ve světle, znamená to vědomí toho, co dělám, proč to dělám, jaké cíle sleduji, v čem jsem slabý, omezený, potřebuji pomoc a co je naopak mou zodpovědností vůči sobě, druhým a Bohu. Mnohá selhání souvisí jak jsem již psal s přeceněním vlastních sil nebo naopak ve strachu udělat krok směrem k tomu, co je nové, neznámé. Světlo má jednu praktickou vlastnost, že odkrývá pravou podobu věcí. Lidé, kteří stále padají, padají právě v důsledku toho, že neznají – nevidí to, co je skutečnost.
Právě proto je reálný vztah s Ježíšem, založený na setkávání se s ním, základem pro každou změnu. Ta vychází z poznání pravdy o sobě, druhých a Bohu. Představme si, že by Martin nahlídl, že jeho základním chtěním je bezpodmínečná pozornost druhých, potřeba vzbuzovat údiv, aby sám mohl cítit, „že Je, že má cenu“. Co by následovalo? Pravděpodobně zjištění, že marnou představou je myslet si, že pozornost může získat tím, že bude na sebe všemožně upozorňovat, což dělal vždy když poznal někoho nového a zvlášť se to projevovalo u významných lidí. Ačkoli po tomto přijetí „světla“ o svých základních motivech jednání bude prožívat emocionálně pocity ne nepodobné zmaru, může začít stavět (hledat) svoji hodnotu na (v) jiných věcech.
Skutečné chtění, jak můžeme vidět, hraje v našem životě podstatnou roli. Je otázkou proč se poznání po skutečném chtění tolik bráníme.
Zmar je zde ne nepodobný smrti, a v tomto případě jde skutečně o to, aby to, co je marné zemřelo a uvolnilo místo tomu, co může přinést skutečný život, význam. A jestliže kouření případně alkohol byly kompenzačními prostředky pro řešení jeho návalů hněvu a úzkosti, pak ve chvíli kdy dojde k naplnění jeho potřeby po „bezpodmínečné lásce“, může být také svobodný od nutkavé potřeby kouřit a pít. Chci zde jen na dokreslení dodat, že Martin tuto bezpodmínečnou lásku, jak vyplývalo z anamnézy, v dětství nikdy neprožil, ba naopak, jako mnoho podobných klientů prožil zneužití, vychováván byl v dětském domově. Skutečné chtění, jak můžeme vidět, hraje v našem životě podstatnou roli. Je otázkou proč se poznání po skutečném chtění tolik bráníme.
Máme spoustu mechanizmů obrany našich vžitých představ, které používáme kdykoli jsou ohroženy. Pravděpodobně to souvisí se strachem ze smrti, ze zániku (co když už to nikdy nebude?), ačkoli smrt je právě přechod k jiné kvalitě života. A myslím tím nejen smrt biologickou, ale také smrt našich tužeb, představ, chtění. Vždyť zrno, které je vrženo do půdy nemůže nést ovoce, pokud samo nezemře a také my pokut se nezřekneme samých sebe, a nevezmeme svůj kříž, můžeme jen těžko následovat principy a cesty Boží, tolik odlišné od našich.
K této kapitole také patří něco, co bible nazývá mrtvé skutky. Můžeme kolem sebe vidět množství lidí, jejichž skutky bychom nikdy nezařadili do kategorie pádů, ale které v jiné oblasti života člověka mohou způsobovat zásadní problémy, jako jsou nezvladatelné úzkosti, deprese, nutkavé jednání, dokonce nějaké formy sebepoškozování, fobie a další, které člověk nemůže svojí vůlí ovládat. Často se jedná o lidi, kteří dělají „správné“ věci, ale ze špatným „chtěním“. Za mrtvé skutky by se zjednodušeně daly označit ty aktivity, které sice přinášejí blaho druhému, ale které ten, který je dělá, dělá primárně pro sebe.
Mnoho dobročinnosti může být primárně zaměřeno na kompenzaci vlastních potřeb. Mrtvé jsou ne proto, že by nebyly hodnotné pro ty, kteří z nich mají nějaký profit, ale proto, že si vždy žádají odplatu.
Příkladem mohou být umělci, kteří ve svém životě prožívali velký vnitřní útlak, ale jejichž obrazy jsou pro nás úchvatné. Jejich činnost mohla být voláním, touhou po přijetí, zájmu. Dokonce mnoho dobročinnosti může být primárně zaměřeno na kompenzaci vlastních potřeb. Mrtvé jsou ne proto, že by nebyly hodnotné pro ty, kteří z nich mají nějaký profit, ale proto, že si vždy žádají odplatu (život něco za něco), a ta pro samotné dárce může být k zmaření některé ze základních kvalit jejich vnitřního života – radosti, prožitku lásky, sounáležitosti, smysluplnosti, … („nejsou činěny tak, že pravice neví co činí levice“ Matouš 6:3, „ve snaze zachránit svůj život, jej ztrácí“ Matouš 16:25 )
2. Některé problémy spojené pocity
Prázdnota
Tak jako se rozvíjí závislost, tak se v jejím důsledku rozvíjí také vnitřní prázdnota. Je to stav, kdy bez drogy, alkoholu, nutkavého jednání, prožíváme pocity zbytečnosti, nepotřebnosti, zmaru, nenaplnění, často stavy blízké depresi. Má to svoji logiku. Pokud návyková látka, nebo cokoli jiného, vytěsní z našeho života jiné podstatné věci (vztahy, zájmy, studium, věci, které v běžném dni zabírají čas), pak v situaci, kdy se pokoušíme abstinovat nebo nedělat určitou věc, např. sledování pornografie, hraní na automatech, atp., je čas vyplněn „ničím“, tedy prázdnotou. Tato prázdnota tady souvisí především s tím, že závislý postupně zaplnit svou závislostí veškerý svůj čas a to často již v velmi mladém věku a nemá jinou vnitřní zkušenost z naplnění a život bez své „drogy“ prožívá jako NUDU.
Člověk se pak ve svém hledání plnosti obrací k různým „vyšším mocím“, a to v domnění, že mohou tuto prázdnotu zaplnit.
Když se podíváme na profil závislého pak můžeme vidět člověka, který velmi často nemá žádné vzdělání, pracovní praxi, přátele, kteří by nebyli z řad závislých, ztratil důvěru blízkých, mohl bych pokračovat. Prázdnota je tedy kvalitativní i kvantitativní stav. Nesouvisí však jen z reakcí na vysazení drogy nebo ukončení návykového jednání, ale často stojí na počátku, je důvodem pro zapojení do těchto aktivit. Prázdnota ve své podstatě je vnitřním znamením konečnosti, nicoty a smrti, kterou si každý nějakým způsobem uvědomuje. V případě, že v dětství nejsou nalezeny „zdravé“ mechanizmy zaplnění aktuálních potřeb jedince, rodiče nemají žádný „vyšší“ smysluplný cíl, pak důsledkem je vysoká míra prožívání prázdnoty.
Bible ukazuje, že prázdnota je místem v nás, které volá po Bohu, tam, kde On je vytěsněn. Člověk se pak ve svém hledání plnosti obrací k různým „vyšším mocím“, a to v domnění, že mohou tuto prázdnotu zaplnit. Vyšší moc je tady proto aby převzala kontrolu všude tam, kde se cítíme nedostateční a byla jako sluha k pomoci všude tam, kde potřebujeme „vytáhnout“ z průšvihu. Podívejme se do Bible a uvidíme množství různých bůžků a model, které si člověk vyrábí právě s ohledem na vlastní nedostatečnost a prázdnotu. V tomto ohledu se i návykové látky, závislosti spojené s jednáním ukazují jako hledáním „vyšší moci“ k zaplnění prázdnoty, vyvázání se z vlastní nicoty bytí.
Proto mnoho závislých pouze vymění závislost za jinou, a dokonce vztah k Bohu realizují na principu automatu na kondomy.
V situaci, kdy se člověk snaží o abstinenci, je přirozené, že první věc, na kterou narazí je prázdnota, která je ale násobená nepříjemnými pocity. A v této situaci je možné, že hledání úniku bude znovu cestou, která se nabízí jako řešení. Proto mnoho závislých pouze vymění závislost za jinou, a dokonce vztah k Bohu realizují na principu automatu na kondomy.
Pocity, které při abstinenci zvláště v prvních měsících a možná letech může závislý prožívat jsou tedy důsledkem toho, že po droze zůstalo prázdné místo. Prakticky se tedy můžeme zeptat: „čím můžeme toto prázdné místo zaplnit“? V prvé řadě je to něčím, co souvisí z naší identitou, potřebujeme vědět, že jsme pro někoho důležití, že nejsme sami. Pocit smysluplnosti, sebeúcty je stav, který je vždy vázaný na osobu. Jako děti jsme prožívali tyto kvality pokud rodiče plnili svou funkci. Byli to právě rodiče, kteří nám v ranném věku dávali, nebo nedávali dostatek podnětů pro to, vnímat svět jako smysluplné místo, či dát nám v tomto světě důležité postavení, od něhož se v dospělosti odráží naše vědomí smysluplnosti a sebeúcty.
Tento vztah není realizací virtuální reality – tedy vymyšlené reality rodičů, ale vztah se skutečnými bytostmi z masa a kostí. Na tento vztah nelze rezignovat vypnutím počítače, předpokládá vzájemnou komunikaci, nutnost dělat vlastní rozhodnutí, být někomu vykazatelný, nést zodpovědnost. To, co slyšíme od rodičů jsou reálné výzvy, kterým se nelze ve skutečnosti vyhnout. Vyhnout se jim znamená v konečném důsledku zastavit vývoj, nestát se tím, kým je možné se stát, zůstat dítětem na věky. V reálném vztahu s druhou osobou může být prázdnota zaplněna. Takovou reálnou osobou je rozhodně také Bůh v osobě Ježíše Krista. Věřím, že je to především osobní vztah s Bohem rozvíjený v modlitbě a při hledání pravdy v písmu, který dává základní a v podstatě i konečnou odpověď. Bez živého rozvíjejícího se vztahu s Bohem může dojít k záměně jedné závislosti za druhou.
Například: František, dříve závislý na alkoholu, abstinoval 6 měsíců. Co se, ale stalo. Jeho touha po vzrušení a větší síle jej přivedly k prázdnotě ve vztahu s Kristem. Tyto touhy ukazují, že prožíval stereotyp života, se kterým se neuměl poprat nebo byl natolik vytížen v zaměstnání, že hledal sílu pro to, aby mohl pracovní tempo a zatížení vydržet. Přestože abstinoval, začal sledovat pornografii. Postupně se jeho závislost prohlubovala a sní také pocity viny, které začal postupně znovu „umlčovat“ alkoholem. Na počátku všeho jak jsme, ale brzy zjistili byla jeho svéhlavost, která mu brala živý vztah s Kristem a zanechávala onu slabost a potřebu vzrušení.
Identifikace našich potřeb je velmi důležitá, ale mnohem důležitější je způsob, jakým tyto potřeby můžeme naplnit.
Ježíš nám tento princip popisuje v příběhu o vyčištění domu v Matouši 12:43-45. Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší, než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.“
Na tomto příkladu můžeme vidět dvě věci, první je stereotyp, vedoucí k pocitům nudy a marnosti a druhou je slabost, vedoucí k potřebě síly. František zaplnil svůj život pouze prací, rezignoval na vztahy, a postupně mu docházely síly těžkou práci vykonávat. Začal hledat způsoby jak rozbít stereotyp, zahnat nudu čtyřech stěn a nalézt sílu pro další pracovní tempo, které navíc postrádalo smysl, protože veškeré vydělané prostředky si nemohl užít z důvodu exekuce. Identifikace našich potřeb je velmi důležitá, ale mnohem důležitější je způsob, jakým tyto potřeby můžeme naplnit a také to, co je smysluplným naplněním potřeb. Místo hledání pomoci a moudrosti u Boha a druhých se uchýlil k vlastním svéhlavým praktikám, které ačkoli zpočátku vypadaly normálně, nakonec jej přivedli k dlouhodobému selhání.
Prakticky můžeme udělat dvě věci:
Za prvé hledat naplnění u Boha s vědomím, že některé potřeby jsou křížem, který naplněny být nemůžou. Matouš v 16 kapitole 24 a 25 verši píše: „Potom Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si totiž chtěl zachránit duši, ztratí ji, ale kdokoli by ztratil svou duši pro mě, ten ji nalezne“. Ačkoli se může zdát, že slovo zřekne je příliš radikální, ve skutečnosti pokud chceme následovat Ježíše se vším, co toto následování obsahuje, pak nemáme jiné volby.
Naopak ve chvíli, kdy se sami snažíme zachránit, tedy podnikáme aktivity, které máme pocit, že by nás mohli naplnit „životem“, nás tyto aktivity zotročují a vedou k zániku. Dalo by se tady zjednodušeně říct, že tímto prvním principem proti selhání je:
- hledání osobního vztahu s Ježíšem, který naše potřeby zná
- nelpění na svých potřebách
- přijetí toho, co nemohu změnit jako faktu.
Druhou věcí, kterou můžeme udělat je být otevřený pravdě o sobě a tuto hledat. Lidé, kteří ukončí léčebné programy často začnou mít pocit, že nastal čas začít „žít“ a v podstatě se brání korekci a zpětné vazbě. Místo toho aby zvažovali svá jednotlivá rozhodnutí, se stáhnou do sebe a prohlašují, toto je jen moje věc. Týká se to praktických věcí, „jak a za co budu utrácet peníze, když mám plnou kapsu dluhů, jaké zaměstnání mám vykonávat (například: Ondra po programu začal pracovat ve firmě, kde pracoval i 12 hodin denně sedm dní v týdnu. Nedal si to vymluvit s tím, že teď musí splatit dluhy.
Navíc parta byla zatížena alkoholem a on sám byl bývalý alkoholik. Ztratil kontakt z církví, navštěvovat své přátele přestal až nakonec znovu propadl alkoholu), častým problémem je „rychlý“ partnerský vztah, jehož motivací je především únik od samoty, jistě by bylo možné najít další oblasti, které reálně potřebují korekci nebo alespoň zpětnou vazbu. Obecně se dá vidět, že pokud člověk po programu přestane vyhledávat další pomoc, jde pravděpodobně za něčím, co jej může ohrožovat a pokud jsi rodič, pastor, přítel, nenech to tak být a o svých pocitech s dotyčným mluv.
Euforie a deprese
Doktor Robert Perkinson ve své knize „Chemical dependensy counseling“ ukazuje, že na selhání mají vliv stejně jako negativní emoce také emoce pozitivní. Z emocemi člověk musí nejen počítat, ale také vědět jak jednat. Častým způsobem nakládání s emocemi, jaký můžeme vidět v církvi, je vytěsňování. Je zde určitá vžitá představa, že emoce jsou v zásadě problematické, a člověk by na ně neměl dát. Nicméně faktem je, že emoce jsou něco, co prožíváme, a to často velmi silně.
Častým způsobem nakládání s emocemi, jaký můžeme vidět v církvi, je vytěsňování.
Emoce jsou základními hybateli našich činů a je velmi těžké si vystačit s jednoduchou radou: „tak na ně nedej“. Převedeno do našeho slovníku to znamená: „zabij je, vytěsni je“. Emoce jako hněv, uraženost, prázdnota, samota, nuda, smutek, vina, žárlivost, závist, a mnoho dalších se snažíme zakrýt, a to nejen před druhými, ale často před sebou samými, aby náš obraz sebe samých obstál před soudnou stolicí našeho svědomí. Nejenže jsme se je naučili zakrývat, ale často také je již neumíme nazvat a dokonce ani identifikovat. Bůh nám však emoce dal. Mají svůj účel a vyhýbat se jim znamená vyhýbat se životu.
Každá emoce sebou nese nějakou reálnou situaci, hrozbu nebo u těch pozitivních příjemný zážitek, životní výhru, splněný sen. Obojí negativní i pozitivní emoce mohou být z pohledu relapsu-selhání problematické. Pozitivní emoce mohou být součástí situací, které nás následně mohou vést do problémů. Je zvláštní, že se dokonce za dvaceti procenty všech selhání skrývají pozitivní pocity. Spolu s negativními emocemi je to dokonce celých padesát pět procent. Většinou je selhání spojeno s přímou reakci na konkrétní emocionální stav. Člověku se něco povede (vzniklá situace) a má pocit, že má právo na odměnu a odměnou se stane návyková látka, problematické jednání spojené se sebeuspokojením (pornografie, gambling,…). Nebo naopak, dostane se do situace, která přinese nečekanou frustraci a výsledkem je potřeba ji utlumit, utéct od ní.
Schopnost pracovat s pocity je schopnost, kterou se můžeme naučit. Na počátku stojí rozeznání vlastních emocionálních stavů a tendencí, ačkoli to nemusí být jednoduché , jde o schopnost své pocity a nálady v dané chvíli nazvat. Podstatným je pak také schopnost předvídat situace, které mohou v budoucnu vyvolávat různé emoce a mít plán jak s nimi zacházet, jak situace řešit. Pisatel přísloví o předvídavosti říká toto: Prozíravost je zdrojem života těm, kdo ji mají, ale kárat pošetilce je pošetilost (Přísloví 16:22). Prozíravost je znát co se může stát a být na to připraven, příprava pak spočívá především v akceptaci Božích principů, které se k různým životním situacím vážou.
Rodinné či přátelské vztahy mohou poskytnout nejen útěchu, ale také radu.
Důležité je také mít bezpečné zázemí, které mi případně poskytne zpětnou vazbu a pomůže najít řešení. Rodinné či přátelské vztahy mohou poskytnout nejen útěchu, ale také radu. Osobní skupinka v církvi, kterou navštěvuji může plnit funkci závaznosti a zpětné vazby, kterou přirozeně každý z nás potřebuje. Jednou z chyb, kterou jsem si všiml, že člověk abstinující dělá, je vyhýbání se kontaktům v situaci, kdy se cítíme ohroženi, nebo máme emocionální potíže. Reagují tak na pocity jako je hanba, stud, strach z odmítnutí, pocit, že by překáželi nebo otravovali, snaží se své problémy bagatelizovat, což způsobuje přímé ohrožení ve smyslu selhání.
Místo komunikace se uzavíráme do sebe a ztrácíme tak objektivní pohled nejen na své problémy, ale a možnosti řešení vzniklých situací. Častými reakcemi na nabízenou pomoc jsou věty typu: „to je dobré, nic mi není“ nebo „ je to jen chvilková záležitost já si s tím poradím“ či „nechci vás obtěžovat“ až po „nestarejte se já vím nejlíp co mám dělat“…
Autor: Petr Král
Zdroj: tcsluknov.cz
