Ocitli jsme se v situaci, na kterou nikdo nebyl připraven. Pandemie koronaviru nás všechny vykolejila, přísná opatření mění naše životy k nepoznání. Druhá vlna je tady a my nevíme, co máme dělat. Musíme nosit roušku. Musíme zachovávat rozestupy. Musíme si neustále desinfikovat ruce. Nesmíme se scházet v kostele. Naše děti nemůžou chodit do školy. Věřící stejně jako nevěřící čelí strachu, zmatku, panice a nezvladatelné úzkosti.
Tím spíš, že se zdá, že s nastalou situací si neví rady vůbec nikdo. Dokonce ani vědci, specializovaní na virologii a epidemiologii. Neshodnou se mezi sebou, jejich doporučení si vzájemně odporují. Mají diametrálně odlišné názory na to, čemu vlastně čelíme. A ještě zmatenější jsou instrukce, které vycházejí z úst politických představitelů. Nějak všichni tušíme, že je třeba pokyny poslechnout a nařízení dodržovat. Nějak víme, že nesmíme být bezohlední a nezodpovědní. Ale to je tak všechno.
Věřící lidé mají v této těžké době přece jen jednu výhodu. Smějí spočinout v důvěře, že Hospodin kraluje. Pánu Bohu se situace z rukou nevymyká, jeho trůn pevně stojí odedávna, jak říká žalmista. Boží vláda nad světem není koronavirem ohrožena. Bůh není zaskočen. Není vyveden z míry záhadným mikroorganismem ze vzdálené čínské provincie. Smíme stejně jako dávní žalmisté spoléhat na to, že nás touto situací provede.
Smíme ji přijímat tak říkajíc z Boží ruky. Jako výzvu, na kterou máme náležitým způsobem odpovědět. Jako úkol. Jako Bohem darovanou příležitost.
Příležitost k čemu? Jistě je to příležitost k prohloubení rodinných vztahů. V důsledku epidemiologických opatření trávíme mnohem více času s těmi, se kterými sdílíme domácnost. Určitě se vyplatí využít tuto zvláštní dobu k rozhovorům, na které dříve nezbýval čas. Ke společným modlitbám, ke společnému čtení Bible, ke společným bohoslužbám v rodinném kruhu. Tím spíš, že naše možnosti navštěvovat veřejné bohoslužby jsou drasticky omezeny. Jsme v této době daleko více než jindy odkázáni na okruh našich nejbližších: opravdu stojí za to soustředit se na kvalitu vztahů s těmi, se kterými bydlíme, zapracovat na nich, tvořivě hledat možnosti jejich prohloubení.
Já sám jsem si tuto příležitost plně uvědomil, když mi přišly výsledky testu na koronavirus. Byly pozitivní. Spolu s manželkou, se synem a s dcerami jsem pak strávil dva týdny v karanténě. Pozitivní jsme byli všichni. Příznaky byly mírné, díky Bohu. Nikdy předtím jsem netrávil tolik času se svými dospívajícími dcerami. Hodně jsme se spolu smáli, hodně jsme filosofovali o životě, hodně jsme si vyprávěli příběhy. Řekli jsme si hrozně důležité věci, na které jako by v běžném životním tempu nebyl čas. Za nic na světě bych to nevyměnil.
Další příležitost, kterou koronavirová opatření nabízejí, je obnova spojení s přírodou. Najednou máme mnohem víc příležitostí k dlouhým procházkám do lesa. O samotě, nebo ve dvou, ve třech. I já jsem začal v době zpřísněných opatření pronikat hlouběji a hlouběji do lesního království v okolí naší vesnice. S atlasem v ruce, s dychtivostí přírodovědce. Na stará kolena jsem se učil jména brouků, stromů, bylin a mechů.
A recitoval jsem si při tom žalmy: „jak nesčetná jsou tvá díla, Hospodine, všechno jsi učinil moudře, země je plná tvých tvorů, ze země ať chválí Hospodina ovocné stromy a všechny cedry, zvěř a všechna dobytčata, plazi a okřídlené ptactvo. Chvalte Hospodina, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“. Koronavirová opatření se mi stala příležitostí nově objevit nádheru stvoření jako zrcadlo moudrosti a slávy Stvořitele. Jednou z nejpřirozenějších náplní dlouhých procházek do lesa se mi stala modlitba, tichý nepřerušovaný rozhovor s Bohem. Hledání Boží tváře, jak by řekl biblický žalmista.
A když už mě od dlouhých procházek bolely nohy, usedal jsem do křesla, otevíral počítač, do internetového vyhledavače zadal pár osvědčených jmen a pak už jen objevoval nové a nové přednášky, kázání a úvahy moudrých duchovních učitelů, za které nepřestávám Bohu děkovat: Ladislava Heryána, Marka Orko Váchy, Tomáše Petráčka, Václava Malého, Tomáše Halíka.
A záhy poté, co jsme dostali zprávu, že máme koronavirus, sáhl jsem konečně po dlouho odkládaných a toužebně vyhlížených knihách Richarda Rohra, Thomase Mertona a Anselma Grüna. To umělé zpomalení života, které mi bylo vnuceno domácím vězením karantény, se mi stalo požehnáním. Za běžného provozu bych se k řadě úžasných knih vůbec nedostal.
Ale úplně nejdůležitější příležitost, kterou s sebou tato divná doba přináší, je myslím ještě něco jiného. Je to příležitost udělat něco pro lidi, kteří v současné situaci potřebují pomoc. Ať jsou to osamělí senioři, matky samoživitelky, nebo lidé, kteří kvůli koronavirové krizi přišli o práci. Je-li podstatou křesťanství Ježíšovo bytí pro druhé, pak je prubířským kamenem křesťanské odpovědi koronavirus praktická láska k bližnímu v nouzi. A právě na tomto poli myslím platí odvěká moudrost, že „Bůh nemá jiné ruce, než ty naše“.
Autor: prof. Pavel Hošek