V jedné docela zapadlé vesnici na samém okraji světa došlo k hádkám – už si nikdo nepamatoval, kvůli čemu to vlastně začalo, ale rozdělení obyvatelstva bylo čím dál víc znát. Atmosféra zhoustla a radost už si nikdo nepamatoval. Kostel byl v té vesnici ale jenom jeden a tak se tam všichni lidé v neděli scházeli.
Jednou jim pan farář vykládal biblický text, ale pořád neměl pocit, že by ho jeho posluchači chápali. A tak si vzpomněl na Rychlé šípy. Připomenul ve stručnosti Štěpána Mažňáka, agresivního hrubiána, který si k kampani koupil přízeň Vontů a všemi možnými prostředky usiloval o to, aby se insignie Velkého Vonta – ježek v kleci – dostala do jeho rukou.
A stejně jako není světla bez stínu, a jinu bez jangu, každý Mažňák potřebuje svého Losnu.
Otakar Losna byl mírumilovný, slušný a čestný Vont, přítel Rychlých šípů, který víc, než o je ježka usiloval o to, aby ve Stínadlech opět zavládla jednota. (Nepřipomíná Vám to něco?)
Farář pokračoval s výkladem: “Naši zdánliví odpůrci – schválně říkám zdánliví, protože málokdo to v životě myslí opravdu zde – nám poskytují nejvíc témat k přemýšlení. Ti, kteří se s námi shodují, nevidí dále, než vidíme my. Dokážou nám přitakat a potvrdit naše úvahy, ale jsou omezeni stejným horizontem a proto jsou pro nás někdy jen slabou inspirací. Ale ti, kteří stojí na opačné straně, vidí svět jinak. Možná, že ne lépe, než my – ale jinak. A změna úhlu pohledu nemusí vést nutně hned ke změně názoru, ale může pomoct žít bohatší život, něco snad i pochopit a naučit se. Tím, že první hodím kamenem a snížím se na úroveň útočníka, nikdy nikomu nepomohu. Ale ani tím, že zbaběle uteču. Kde je ta tenká hranice mezi mým územím a zemí “těch druhých”?
Když bychom uvažovali třeba nad křesťanstvím, takovým známým hlasem opozice byl třeba filozof Friedrich Nietzsche. Jednou řekl: My filosofové nemůžeme oddělovat duši a tělo. To je rada sice zdánlivě přemoudřelá, ale její účinek je velmi prostý – nebýt někým, kým prostě vnitřně nejsme.
Chceme-li žít skutečně a opravdově, nemůžeme ani my oddělovat svoji duši od těla, byli bychom rozdvojeni. Buďme tedy dětmi, buďme starci, buďme myslitelé nebo cokoliv jiného – ale upřímní a sami sebou. Nenasazujme si masky, spíše vložme opravdové srdce do svého bytí, abychom opravdu byli těmi, kterými být máme.
“Ale přátelé,” – pokračoval ten farář – “respektujme se navzájem, chovejme se k sobě slušně a ohleduplně. Nemůžeme být všichni v naprosté shodě, nežijeme v uniformním světě, ale všichni toužíme po podobných věcech – žít v bezpečí, míru a spravedlnosti, v dobrých a stabilních vztazích, ve zdraví, vzájemném respektu. A když k tomu přidáme Ježíšovu radu: co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.”
Ale někteří lidé, kteří byli v tom kostele, se s tím nechtěli pořád nějak smířit. Volali na faráře: “My máme svá práva!”
A tak se pan farář zeptal jednoho z nich: “Synu, jaká máš práva?” Odpověděl mu: “Mám právo na realizaci svých plánů! Mám taky právo na svobodu projevu, to mi poskytuje vláda. Mám právo na vzdělání, práci a důstojný život, a to mi poskytuje stát.”
“A ještě?” ptal se farář.
“Ještě co?” nechápal ten člověk.
“Žádné větší právo neznáš?”
“Ne.” přiznal se ten dotázaný.
“Bůh je největší zákonodárce. Na rozdíl od světa, společnosti a vlády Ti poskytuje právo i na omyly a chyby. Bůh chce, abys byl opravdový.”
…
V Markově evangeliu, hned v první kapitole, stojí tyto dva verše: Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci.
Možná i tento krátký úryvek, by se dal spojit s Mažňákem a Losnou. Dělají-li dva totéž, nikdy to není totéž. Ten, kdo staví svou autoritu jen na tom, že zvýší hlas nebo okolo sebe pohazuje vulgarismy nad ulepeným ubrusem, těžko dokáže (byť si urve tu nejvyšší příčku) spojit lid, být motivací a vzorem. V příběhu, který čteme na začátku Markova evangelia, vyžene Ježíš zlého ducha z člověka. Ježíš dokázal odstranit lidskou vnitřní nečistotu, která není vidět a zbavujeme se jí hůře, než fleku na košili. Ježíš ale dokázal lidského ducha naplněného zlými myšlenkami proměnit v ducha opravdovosti – lásky k Bohu – a k druhým lidem. Láska zvítězla nad duchem malosti, podlosti a zloby.
Síla zázraku, trpělivosti a lásky nezná hranice ani omezení. My, lidé, zázraky neumíme, ale možná, že budeme-li také trpěliví, laskaví a ohleduplní – zázraky se přeci jen stanou.
Autor: Martina Viktorie Kopecká
Zdroj: Deník farářky