Nevyrůstala jsem v rodině, kde by odpouštění nebo pokání bylo jednoduché. Řešili jsme to spíš způsobem, že člověk nedělal chyby. Na ty byla malá tolerance a ve všem, co jsme dělali, jsme museli zhruba excelovat. A když to nevyšlo, člověk se snažil věci opravit. Ne pojmenovat. Dost dlouho poslušně sekat dobrotu.
Zametat věci pod koberec, to mnozí děláme – v rodině, v přátelstvích. Ale když uděláme chybu ve vedení, to je ještě horší. Více viditelné, citelné, nepříjemné.
Obranné mechanizmy máme všelijaké, pro lepší představu:
- Stojíme si za chybou a nepřiznáme, že se to nemělo stát.
- Přesuneme zodpovědnost za selhání na stůl někoho jiného – obětní beránek se vždycky najde.
- Odpoutáme pozornost na další problém, chybu někoho jiného.
Je ještě i jiná možnost. Pro nás, kteří máme Ducha, by to mělo být velmi přirozené a přesto je to těžké až na smrť. Tou možností je POKÁNIE. As simple as that. (Tak je to jednoduché.)
Pamatuji si na jednu poradu, když jsem ještě jen začínala pracovat v TCK. Byla náročná, stalo se mnoho věcí. Detaily jsou už mlhavé, ale pamatuji si napětí a nepříjemnost situace.
Já jsem něco tvrdila a do opozice tvrdil něco můj šéf Petr. On tvrdil, že slyší to, co já říkám, poprvé, a já jsem si byla jistá, že jsme se o tom už bavili, dokonce to ode mne dostal i e-mailem. Bylo to tvrzení proti tvrzení a popravdě, neustála jsem to a v jedné chvíli jsem se jednoduše neprofesionálně rozplakala, utekla a zamkla jsem se na záchodě.
Seděla jsem na zemi, opírala jsem se o dveře a za krátkou chvíli jsem slyšela klepání a vážný hlas z druhé strany: “Maruško? Otevřeš mi? Můžeme si promluvit?”
Byl to Petr. Já jsem vzdorovitě smrkala.
“Maruško? Nevyjdeš ven?”
“Ne.” Řekla jsem potichu.
“Ok. Tak mě můžeš aspoň poslouchat? Podíval jsem se na ten email a máš pravdu. Psala si mi. Můžeš mi to, prosím tě, odpustit?”
Za dveřmi mi padla brada. Opravdu mě právě můj šéf požádal o odpuštění?
Pomalu jsem otevřela dveře a našla jsem na zemi sedět Petra. Seděli jsme proti sobě a chvilku si povídali. Znova, z toho rozhovoru si pamatuji jen pocit: Petrovo pokání, laskavost a to, že každou jeho větou ve mně k němu přímou úměrou rostl respekt. Neskutečně jsem si ho vážila.
Na závěr řekl: “Maruško, můžeš nahlas říct, že mi odpouštíš? Myslím, že to má sílu, když to zazní nahlas. Když to vyslovíš.”
Váhavě, potichu, ztěžka jsem vyslovila: “Odpouštím ti, Petře.” Nešlo to ze mě, ale když to bylo venku, opravdu jsem pocítila sílu těch slov. Nezůstala mezi námi vůbec žádná hořkost.
Přestože jsem to zažila – že jsem cítila, jak Petrovo pokání ve mně lámalo led, způsobovalo respekt a úctu – stále znova nechávám ďábla, aby mě přesvědčil, že já, jako vedoucí, nemůžu selhat. A když selžu, hlavně ať se o tom nikdo nedoví. Ať z toho nevyjdu jako debil. Ať nečiním pokání.
A přitom, je to tak krásné. Žádat o odpuštění, přijmout ho, vyslovit ho nahlas. Jakkoli na to nejsem zvyklá, tento boj (se sebou) neradno prohrát.
Autor: Maruška Skonc
Zdroj: leaderxpress.cz
Foto: pexels.com
