Jedna z mých hrdinek z řady rodičů ráda hovoří o našich životech jako o zahradách. Povzbuzuje nás, abychom přemýšleli o sázení, okopávání, zalévání, i sklizni jako o celoživotním procesu. Co bychom rádi sklidily? To bychom měly i sít. To, jakým způsobem trávíš svůj čas, čemu dáváš prioritu, co čteš a jak tě to ovlivňuje – to jsou způsoby, jakými rozhoduješ o tom, co nakonec sklidíš. Stejným způsobem, pokud nezareaguješ na škodlivé zvyky, nesprávný způsob rozmýšlení či obecnou lhostejnost k tomu, jak mluvíš, či jak trávíš svůj čas, tvou úrodou bude jen plevel.
Musím se vám k něčemu přiznat. Když moje děti překročily hranici z mladšího do staršího dětství (naše společnost toto období někdy nazývá „tween“ – období ranné puberty), moje rodičovská zahrada byla najednou plná nepořádku a plevele.
Nejsem si úplně jistá, proč se to událo, ale je to tak. Když se podívám zpátky, vidím několik možností. Zaprvé, moje děti byly stále samostatnější. Už jsem nemusela koupat pět dětí, krmit miminka lžičkami, vyměňovat plenky a zdánlivě pomáhat otáčet celý svět jen silou mé vlastní vůle. Mohla jsem je už nechat, aby se v některých oblastech postarali sami o sebe.
Zadruhé, byla jsem unavená ze vší snahy, kterou jsem za prvních 10 let rodičovství do dětí investovala. První tři roky života každého dítěte jsou pro rodiče fyzicky velmi vyčerpávající. My jsme to absolvovali pětkrát za sebou bez jakýchkoli přestávek a náročná období jednotlivých dětí se často prolínaly. Byla jsem vysílená.
To, čeho jsem si nevšimla hned, byl plevel, který se začal objevovat v jiných oblastech. Už jsem se o své děti po fyzické stránce nemusela starat tak, jako předtím. Samozřejmě, teď jsem najednou vařila mnohem větší hrnce jídla než kdykoli v minulosti, ale to teď není to nejdůležitější. To, co potřebují, je větší duchovní péče. A potřebují více mého času a ne méně.
Malé věci, které přináší ovoce
Když byly děti malé, náš dům byl jako dobře naolejovaný stroj, nebo alespoň do té míry, jak to bylo možné se čtyřmi chlapci, kteří měli 4 a půl roku a méně. Šílené, že? Ale měli jsme harmonogram jídla i spaní a drželi jsme se ho do puntíku. Pokud bychom to nedělali, ztratila bych jakoukoliv kontrolu i nad těmi nejjednoduššími dny. Nyní jsou již, díky Bohu, věci volnější, ale já bych pořád chtěla, aby naším dnům vládl stejný duch konzistentnosti. Protože malé věci, které věrně opakujeme během dlouhého období, přinášejí hojné ovoce.
Pamatuji si, jak jsem jednou slyšela jednoho kazatele mluvit o tom, jak se zotavoval po operaci kolena. Doktor mu dal za úkol „procvičovat svou jizvu“. Vzhledem k tomu, že ta operace byla docela invazivní, bylo velmi možné, že se mu uvnitř kolena vytvoří zjizvenou tkáň, což by mohlo způsobit ztuhnutí kloubu. Musel proto každý den vylézt na stacionární kolo a rozcvičovat svou jizvu, aby si zachoval pohyblivost a aby své koleno přinutil hýbat se tak, jak bylo stvořeno. Nebyla to vůbec příjemná úloha a on by mnohem raději seděl a odpočíval. Pokud by však jen odpočíval, nakonec by už nedokázal své koleno vůbec používat. Ale pokud do toho bude investovat námahu každý den, nakonec zvládne pokrčit koleno přesně tak, jako předtím.
S konzistentností máme všichni problémy. Na to, abychom v naší nudné rutině zachovali věrnost, potřebujeme perspektivu. Nevidíme okamžité výsledky. Rodičovství je jedním z nejdelších běhů ze všech běhů na dlouhé tratě. Výsledky naší snahy neuvidíme celá desetiletí. Ale musíme sázet semínka. Rovněž musíme vytrhávat plevel – nejprve v našich srdcích, předtím než nás přeroste. A rovněž se musíme věnovat i plevelu v srdcích našich dětí – s laskavou péčí, abychom velmi nepoškodili půdu, ve které rostou i ty dobré věci. Ty dobré semínka podporujeme v růstu poléváním v podobě každodenního čtení Božího Slova, modliteb a povzbuzeni. A pak musíme čekat.
Jak jednou řekl jeden moudrý muž, čekání je ta nejtěžší věc. Období staršího dětství a teenagerské období jsou časem posunu; musíme ustoupit a spoléhat se na Boha ještě víc, než kdykoli dosud. Dny, kdy platilo „když uděláš A, dostaneš B“ jsou dávno za námi, rodičovství morálního příkladu už nestačí. Nyní už dolujeme v hlubší půdě srdcí našich dětí; povídáme si spolu, modlíme se a stále více je pouštíme z našich rukou. Čekáme na příchod ovoce.
I v našich srdcích máme plevel
Zatímco čekáme, pokládáme si různé otázky. Kde je to ovoce? Dostává se k němu / k ní vůbec něco? Procházíme dny sebereflexe. Jak naše děti odrážejí naše vlastní chování – nebo to, co neděláme? Jak nás Bůh může změnit? Jaký plevel potřebuje být vytažen z našich nekonečně bloudících srdcí? A jak to můžeme pokorně ukazovat i našim dětem?
Musíme se sami sebe ptát: Kolik z našeho rodičovství je zaměřeno na to, abychom vyprodukovali „pořádně“ dítě – nebo minimálně to, co si pod tím představujeme my? Jsme stále otevřeni představě, že rodičovství má za cíl vyprodukovat sklízení spravedlnosti i v nás?
Tyto dny jsou skutečně dny vystřízlivění.
Slíbil nám někdo, že žeň přijde v té době, který si my naplánujeme, způsobem, který je pro nás tím nejjednodušším? Samozřejmě, že ne. Ale máme příslib žně spravedlnosti ve správném čase, pokud se nevzdáme (6:9). Bude to však pravděpodobně vypadat úplně jinak, než si myslíme.
Rozkvět pod povrchem
Na naší zahradě úplně nejraději sázím cibulky. Jsou to naprosto nejošklivější semena, které nevypadají, že mají jakoukoliv naději. V principu vypadají, že jsou mrtvé. Jsou to ty rostlinky, které na zahradě nedokážu nijak ovlivnit vlastní snahou.
Ale Bůh cibulky navrhl tak, že vzkvétají pod zemí. Každý rok jsem šokovaná, o kolik větší jsou ty rostlinky oproti minulému roku, kdy konečně vyrostou, ve správném čase po období pořádného odpočinku a dostatečné dávce deště. Já pro ty cibulky nemohu udělat vůbec nic, dokud sedí skryté v zemi. Ale když vyrazí na povrch – je to vždy úžasné překvapení. Modlím se, aby se něco podobného dělo i během období výchovy v pozdějším dětství a později, v mém srdci i v srdcích mých dětí.
Autor: Kelly Keller
Zdroj: Chcemviac.com
Foto: unsplash.com
