Prevalence netriviálních psychiatrických diagnóz v populaci je cca 30 %. To platí jak pro tchyně, tak pro snachy. Tedy mnoho vztahů mezi snachou a tchyní je zatíženo nějakou psychopatologií včetně psychopatií čili poruch osobnosti. To platí i pro vztahy s biologickými rodiči. Z uvedeného čísla totiž prostou statistikou vyplývá, že dítě má 51% pravděpodobnost, že bude mít alespoň jednoho rodiče s netriviální psychiatrickou diagnózou.
To samé platí i pro vyženěné rodiče partnera. Na psychopatologii vlastních rodičů se dítě adaptuje či maladaptuje výchovou či spíše nevýchovou. Na psychopatologii vyženěných rodičů si ale hůř zvykáme, protože je to skok do rozjetého rychlíku. Kromě toho do vztahu přinášíme i svou vlastní psychopatologii. Jeden kolega na konferenci říkal, že vůbec nemluví se svým biologickým otcem cca 30 % dospělých mužů. U matek a dcer je to číslo o něco nižší. Jestliže je toto realita biologických rodin, tak je zřejmé, že u sešvagřených rodin bude toto číslo citelně vyšší. V podobně velkém procentu si ti lidé prostě lidsky nesednou a musíme počítat s takto velkým vzájemným odcizením.
Jestliže si rodiče pořídí jedno jediné dítě, pak je velmi pravděpodobné, že se k jednomu jedinému vnoučeti nedostanou – zčásti kvůli této psychopatologii někoho ze zúčastněných. Málo dětí a rozvody (tchyní) jsou dalším zdrojem válek mezi snachou a tchyní. Partneři navíc bývají rozchodem impotentizováni, a tak často nejsou schopni si nejen najít jiného partnera, ale už vůbec ne pořídit si další děti v jiné rodině, proto upínají všechny své rodičovské a bohužel často i partnerské potřeby na dítě. Pak se samozřejmě snacha vnímá jako sokyně v lásce. Štěstí syna je neštěstím tchyně, protože pro ni to znamená ztrátu pseudopartnera čili jediného muže v rodině. Toto trauma tchyně je kvůli jejímu rozvodu mnohonásobně silnější než ve funkčních rodinách.
Konstelaci, kdy muž musí usmiřovat dvě ženy, které má obě rád, známe velmi dobře z bigamických vztahů. V Bibli například vztahy Abrahám, Sára, Hagar (Ge 16, 1nn). Definice bigamie je vcelku prostá: Nespokojený chlap mezi dvěma nespokojenými ženami. Stejně jako v bigamii i zde je muž nucen, aby udělal volbu, kdo je jednička a kdo dvojka. Ano, měl by jasně říci: „Jednička je moje žena. Maminko, máš smůlu.“ Bohužel přirozený sklon mužů je jen pasivně přihlížet bitce dvou žen a čekat, jak si to ony mezi sebou vyřeší. Ony obě mu pak mají za zlé, že se jich proti té druhé nezastal. Paridův soud je zkrátka nevděčný úkol.
Za velkým procentem válek mezi tchyní a snachou, i když to není otázka psychopatologie, musíme hledat též lidskou teritorialitu. Paradoxně hlavním strážcem lidských teritorií je žena a ne muž. Potřeba zázemí a plotu okolo domova je především ženskou záležitostí, kterou muži přebírají, pokud žijí se ženou. Pokud jsou v mužské partě, tak si na teritoria a ploty moc nepotrpí, samozřejmě vyjma válečného konfliktu, který přirozeně vymezuje frontu či hranici mezi dvěma tábory. Není pravda, že ženy jsou špatné manažerky, jen upřednostňují nevrstevnatý management, což je typicky rodina. Z týmu dost agresivně vytlačují všechny cizorodé elementy – mají hodně jasnou představu, kdo je našinec a kdo cizinec. „Tchyně je cizorodý element a v mém teritoriu nemá co dělat,“ takto to vnímá většina snach. Jediné ženy, které matka dlouhodobě snese ve svém teritoriu, jsou dcery a její vlastní matka, tedy babička od matky (s výjimkou již zmíněných nekompatibilních povah).
Důvodem je hlavně to, že tyto ženy sdílejí svůj styl vedení domácnosti. Vědí, jak se „správně“ věší prádlo, kde mají být „správně“ příbory, jak často se má „správně“ vysávat, kolik se má dávat „správně“ prášku do pračky, jak se „správně“ kurýruje chřipka atd. Proto snacha jasně vidí, že tchyně v domácnosti dělá všechno „špatně“ a její syn, ergo její manžel, taky věší prádlo stejně „špatně“ jako ona. Lidskou teritorialitu musíme též hledat za matrilokalitou z Bible: „Proto muž opustí otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem (čili novým meta-organismem; Ge 2,24).“ Blahobytnější a spíš zemědělské civilizace jsou spíše matrilokální. Pastevci a kočovníci jsou spíše patrilokální, protože tažení pastevců krajinou se stády připomínalo spíš tažení malých armád, neboť docházelo ke střetům jejich majitelů a pastevců. Ve všech případech je příchozí partner v oslabení vůči zbytku rodiny a místní partner je vždy mezi dvěma mlýnskými kameny. To je častým zdrojem partnerských problémů i v této době, kdy ekonomické důvody hodně oslabily.
Zdroj: Časopis Brána
Článek mne moc zaujal, protože odborně vyjádřil co já neodborně cítím již řadu let. Netýká se, ale vztahu snacha tchýně, ale matka a dcera. Celý život jsem měla pocit, že si ze mne mamka dělá partnera a já se tomu celý život bráním. Zde je použit pojem pseudopartner. Sice je tím myšlen syn, ale platí i pro dceru.
Teritoalita – nemám problém být s mamkou na jejím území, ale jakmile ona vstoupí na moje je to problém. Nikdy nerespektovala moje přání co u mne dělat, nedělat. Uznávám, že umí uklidit lépe a rychleji než já. Ale já to nechci. Nechci přijít domů a mít přerovnanou skříň, přemístěné věci v poličkách a převlečenou původně čerstvě povlečenou postel. To je moje území. Jen jsem nevěděla, že se tomu říká teritoalita.
Nerespektování dodržování pravidel co se týká kouření v mém prostoru a nekrmení dětí či zvířat nevhodnými potravinami je další věc. Vnímám jako absolutní nerespektování mé osoby.
Celý život mne tento vztah trápí. Jako máma byla fajn. Když jsem začala žít svůj život vztah se zhoršoval. S věkem ubrala i na výše uvedeném, ale pořád, pořád to tam je. Nastřádané za ty roky. A přitom ji mám opravdu ráda.