Nemyslím si, že světu nějak výrazně pomůže, když se budeme předhánět v odhalování svých nejhorších stránek. Ovšem vůbec si nepomáháme, ani když předstíráme, že neexistují. Na to máme přece dokonalý svět sociálních sítí.
Seděly jsme u kulatého stolu po dobrém obědě. Různé ženy z různých míst různého věku. U kávy pak přišla otázka: „Ječíte někdy na své děti?“ Sleduju své vlastní pocity. Ta otázka je mi nepříjemná. A trochu mě i rozčiluje. Připadá mi trochu jako chyták nebo co. Pak se rozhlížím po ostatních dámách a přemýšlím, jestli mají podobné pocity a co se vlastně dá na takovou otázku odpovědět.
„No to už dávno ne.“
„To je tak zbytečné, fakt, zbytečné.“
„Já teď četla takovou knihu, tam se o tom docela psalo, hodně mě to posunulo.“
„Podle mě je důležité ukazovat dětem lásku.“
Odpovědi mě zaskočily. Dámy, které se ujaly slova, měly povětšinou odrostlé děti. Asi jim to věřím. A kdo ví, člověk asi i mnohé radši zapomene a snad je to tak i lepší. Možná není třeba říkat úplně všechno, a kdo ví, třeba potřebujeme trochu motivace, že se to dá dělat i jinak. Rozhlížím se dál.
Skoro naproti mně se do židle zasouvá mladá holka, zjevně maminka malých dětí. O pár míst vedle se jiná jí podobná tváří, že tam vůbec není. Na jejich obličejích čtu stejné zmatení a nejistotu, kterou cítím sama, jen už je umím lépe maskovat. Tohle nemůžu dopustit. Potřebujeme se ujistit, že v tom lítáme všichni. Musím tuhle hitparádu dokonalosti nějak narušit. Tak směle do toho:
„Já ječím.“ Nastalo ticho, které by se dalo krájet.
„Někdy i víckrát denně. Někdy možná i víckrát za hodinu.“ Jedna z těch mladých holek se osmělila a docela potichu se zeptala: „A vyčítáš si to pak někdy?“ Diskuze nabrala úplně nový směr a atmosféra u stolu se změnila. Odcházela jsem se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem se opravdu cítila jako nejhorší matka na světě. A to jsem řekla jen pár ječících historek. Na druhou stranu jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem udělala dobrou věc.
Nemám teď na mysli, že jsem nějak hrdá na to, že ječím. Nejsem. Ani si nemyslím, že světu nějak výrazně pomůže, když se budeme předhánět v odhalování svých nejhorších stránek. Jen si myslím, že si vůbec nepomáháme, když předstíráme, že neexistují. Na to máme dokonalý svět sociálních sítí. Když se potřebuju zdeptat, že nejsem dost krásná, úspěšná a můj život není dost zajímavý, stačí trochu projet Instagram nebo Facebook.
Když ještě cítím, že nemám dost, mohu zabrousit do nějaké vyostřené diskuze ohledně kojení, nošení dětí, očkování nebo výchovy. To jsou spolehlivé zdroje, kde lze přijít o všechny zbytky osobní důstojnosti a mámovské sebedůvěry.
Ale nechme to v online prostoru. Netahejme si to ke stolu, na pískoviště ani do obýváků. Buďme opravdoví a reální. Našimi silnými stránkami se navzájem inspirujeme, našimi slabostmi se spolu propojujeme. Do našich příběhů patří obojí. A příběh je to jediné, co každý z nás doopravdy má. Krásný, dramatický, se svými vzestupy a pády. Právě takové příběhy potřebujeme, abychom se doopravdy potkávali. Proto je někdy třeba narušit tu dokonalost. Asi se toho sem tam ujmu. Historek ze svého života na to mám dostatečné množství.
Prý „jedny povolal za proroky, jiné za učitele“, píše se v Bibli. „A NARUŠITELE,“ dopisuji si tužkou na okraj stránky. Prorok, učitel a narušitel. „Drahý, asi jsem dnes objevila svůj nový duchovní dar.“ „Tak ho nezapomeň rozvíjet, drahá.“
Autor: Ida Pencová
Zdroj: Ber celej balík
Foto: engin-akyurt/unsplash
🙂 Hezké. Je důležité o věcech mluvit. Pointa je však, zda člověk hledá řešení (skutečné, reálné) a odpovědi a pátrá po tom, proč to vlastně tak je (nebo jak to tedy vlastně je), nebo ne. Jinak je to jako s psychoanalýzou – můžete povídat roky a roky a roky, vždy se Vám trochu uleví, trochu se možná obohatíte (pokud nehledáte pouze někoho pro utvrzování se ve vlastním pohledu na svět – viz nejrůznější esoterické FB skupiny, kdy jedna slepice napíše nějakou kravinu a ostatní odpovídají – děkuji, úžasné, případně připojí miliony srdíček), ale nic se nezmění…
Komentář