Mlčím, neboť přesně vím, proč mě to tak rozčiluje. Protože někde hluboko v duši si myslím, že to je moje chyba. Že jsem jako rodič neudělala dost. Že jsem byla příliš zlá ve chvílích, kdy jsem měla být laskavá. A že jsem byla příliš laskavá ve chvílích, kdy jsem měla přitlačit.
„Kde mám peněženku?“ Přihnal se zrovna ze školy jako velká voda a stanul přede mnou s tímto dotazem. Ó, jak mě tato zdánlivě nevinná otázka vytáčí. Protože v pozadí té otázky je to všechno ostatní.
Přihrne se domů, dveře nezavře a bez pozdravu mě seznámí s něčím, co zcela určitě není můj problém, načež stojí a čeká, že ho vyřeším. Stojí v kuchyni ve venkovních botách, abych byla přesná. Hned mě napadá tisíc a jedna odpověď. Něco o tom, že furt nemůže nikde nic najít, něco na téma, že přehazuje svoje problémy na mě, ale já je za něj řešit nehodlám, něco o tom, jak je nezodpovědný, hlučný, drzý a neuctivý. Mlčím.
Mlčím, neboť přesně vím, proč mě to tak rozčiluje. Protože někde hluboko v duši si myslím, že to je moje chyba. Že jsem jako rodič neudělala dost a z mého dítěte vyrostlo to, co je popsáno výše. Že jsem byla příliš zlá ve chvílích, kdy jsem měla být laskavá. A že jsem byla příliš laskavá ve chvílích, kdy jsem měla přitlačit. Že je dítě produktem mých chyb, kterými jsem se na něm za ty roky nesmazatelně podepsala.
Když tomu podlehnu, začnu dříve nebo později mít neodbytný pocit, že musím zachránit, co se ještě dá, začnu vydávat prudké povely, případně začnu rovnou vyčítat a ječet. Sice už v tu chvíli budu vědět, že ten jeden moment nemůže napravit škody předešlých let, ale panika je panika, ta se na logiku neptá.
Zachovej klid, matko. Dítěti je třináct, je v sedmé třídě. A nebude v ní navěky. Nádech, výdech. Je pořád naděje, že to dopadne dobře. Třeba přece jen nejsem nejhorší matka na světě, která už své dítě definitivně zdeformovala a ono jen a jen její vinou skončí nešťastné a nemilované na samém okraji společnosti.
Proto se nadechnu a dám prostou odpověď na otázku: „Nevím, kde máš peněženku.“ Dítě nespokojeně protočí oči, neboť mi tou otázkou vlastně chtělo říct, ať mu tu věc laskavě najdu. Zase se koušu do jazyka, takové by z toho bylo pěkné kázání, že když si nedává věci na stejné místo, tak pak nemůže nic najít. Ale vždyť se dneska vidíme teprve pár minut. Nekaž chvíli, mámo (stejně tě to dítě neposlouchá).
Další rozhovor zahrnuje oznámení, že jestli bude rázovat po bytě v botách, odpoledne bude stejné místnosti vysávat, což má za následek, že rychle vycupitá na chodbu. Poprosí o dvacku, aby mohl něco koupit na kroužek, na který chvátá, neboť začal již před sedmi minutami. Ale no tak dobrá. Až peněženku najde, dvacku vysolí nazpátek, říkal, tak nakonec proč ne.
No jo, ale, kde mám vlastně peněženku? Po rychlém kolečku na obvyklých místech, které nepřineslo výsledek v podobě peněženky, vyštrachám dvacku v šuplíku u komody. Dítě vybíhá. Já se pak těžce zamyslím, kde bych tak asi mohla mít tu poslední tašku, se kterou jsem byla venku. A zda tam ta peněženka bude.
Inu, ještě že jsem mu nedala to kázáníčko. Člověk je někdy nejvíc rád za věci, které dokázal neříct. Však co, jde jen o to, že nemůžu najít peněženku, že jo. A to přece neznamená, že ze mě bude nešťastný a nemilovaný jedinec na samém okraji společnosti. Nacházím svůj vnitřní klid. Do chvíle, než se rozdrnčí zvonek a přes dveře ke mně nedolehne další hlasitá otázka: „Mami, kde mám klíče?“
Ne. Nejde to. Nedá se to vyhrát, jen přežít.
Autor: Ida Pencová
Zdroj: Ber celej balík