Když jsme konečně propouštěni z domácího vězení a byla nám navrácená svoboda, jedna skupina lidí si může obzvlášť oddechnout. Páry, kteréspolu byly uzamknuté po dobu trvání lockdownu, mají jedinečnou příležitost to ukončit. Pro ty, jejichž vztah se nevyvinul do věčného štěstí, konec lockdownu otevírá padací most, který přináší únikovou cestu. „Nefunguje to.“
V normálnějších časech je těžké najít takové padací mosty. Většina párů má na začátku vztahu tendenci uvažovat o společném bydlení jako o oboustranné výhře. Je tu vysloveně pohodlné být spolu na jednom místě, trávit spolu hodně času, mít jednoduchý přístup k sexu a samozřejmě to přináší i velké snížení životních nákladů. Komu by se to nelíbilo?
Soužití však přináší dvě velká rizika, na které málokterý pár myslí. Prvním je nejednoznačnost. Při společném bydlení mají páry většinu toho, co chtějí pro svůj každodenní život. To, co nezbytně nemají, je jistota, kterou s sebou nese jasný plán do budoucna. Takový výslovný závazek by se dal předpokládat, a proto se v podstatě nikdy neřeší. Nebo se může zdát příliš riskantní čelit takovému tématu přímo.
Věci jsou prozatím v pořádku. Možná je proto snazší vyhnout se vyprávění o budoucnosti a smířit se s nejednoznačností a dohady. Druhá je setrvačnost. Pouhá skutečnost společného života odchod stěžuje, pokud byste také chtěli odejít. Podobně jako samotný lockdown, je snadné se do něj dostat bez nějakého velkého plánu, ale je úplně něco jiného, když se snažíme znovu odstěhovat.
Výsledkem je pokušení, aby se páry vzdali svého snu a drželi se toho druhého přinejlepším v naději, že se věci časem zlepší. Nedávno jsem mluvil s dvacetiletým mužem, který se chystal nastěhovat ke své přítelkyni, “aby zjistil, jak to chodí”. Byl tak jasně nastavený jít tímto směrem, že ani na okamžik neuvažoval o tom, jak těžké by bylo odejít, kdyby to nefungovalo.
Je ironií, že výzkumy naznačují, že páry, které žijí společně, aby si “vyzkoušely svůj vztah”, jsou ty, které se s největší pravděpodobností rozejdou. Ale i oni potřebují únikovou cestu, aby překonali nejednoznačnost a setrvačnost. Konec lockdownu nabízí takovou únikovou cestu. Ale kdykoliv jindy potřebujeme katalyzátor, který to usnadní.
To je pointa “dvouletého pravidla”. Po dvou společných letech pár ví o sobě dost na to, aby se mohl rozhodnout tak či onak, přijmout závazek nebo to ukončit. Na podporu této myšlenky existují dobré důkazy. Studie, které se zabývají tím, jak se člověk rozhoduje, naznačují, že jakmile se dostanete za hranici určité úrovně informací, můžete se cítit jistější, ale rozhodování vám to už neusnadní. Zdá se, že dva roky jsou k tomu tak akorát dost.
V rámci výzkumu své knihy “Přijmout závazek nebo odejít – dvouleté pravidlo a další pravidla pro romantiku” jsem zkoumal více než 300 dospělých, kteří s tím většinou souhlasili. Páry by měly vést seriózní rozhovor o své budoucnosti optimálně do dvou let, maximálně do tří let.
A v podrobnější analýze, kterou jsem udělal s kolegou profesorem Stevem McKayem s 25 000 dospělými, kteří žili spolu v 80. nebo 90. letech minulého století, jsme zjistili, že páry se s největší pravděpodobností vezmou nebo rozejdou mezi dvěma až třemi lety soužití. Žít spolu déle nedokázalo zvýšit jejich šance na to, aby spolu zůstali, pokud neplánují vstoupit do manželství.
Svou knihu začínám skutečným příběhem ženy, která zjistí, že ji její přítel po šesti společných letech podváděl. Čekala na jeho návrh ke sňatku. Ale místo toho, aby hledal snubní prsteny, hleděl na jinou ženu. Jejich společnou budoucnost měla ve své hlavě ona, ne on. Promarněných šest let. Nedovolte, aby se to stalo vám. Vyhněte se lockdownu ve vztahu. Použijte dvouleté pravidlo. Přijměte závazek nebo odejděte!
Autor: Harry Benson
Zdroj: Idea-List
