Hned na začátku se musím přiznat. Mé první zaměstnání mne ovlivnilo na celý život. Možná jde o deformaci, možná je to jen nastavení mé mysli. Hned po škole mě přijali do redakce hudebního časopisu, kde jsem pracovala pár let jako hudební kritik. Později jsem si mockrát musela vyslechnout, že jsem příliš kritická.
Během života se mi mnohokrát dostalo pohoršeného označení „Ty kritiku“. Jeden vážený muž naznačoval, že snad mám ducha kritiky. V křesťanském prostředí, kde jsem se pohybovala, se kritika prostě nenosila. Když hráli hudebníci falešně, nesmělo se jim to říct, protože by je to mohlo zranit. Muselo se říkat, že Bůh hledí hlavně na srdce.
Připadalo mi to nesmyslné, protože bez kritického myšlení přece není žádného vývoje, růstu ani posunu. Naučila jsem se opatrně našlapovat, zvládla jsem si nechávat pro sebe spoustu myšlenek a názorů a hodně jsem o tom uvažovala. Kriticky myslet jsem nikdy nepřestala, ale ledacos jsem o tomto oboru pochopila.
Nekritický způsob myšlení, který mě vždycky iritoval, v sobě skrývá pýchu a strach. Vyjadřuje myšlenku, že všechno je v pořádku, možná dokonce skvělé, nic není třeba zlepšovat, růstu nám není zapotřebí. Obavy vzbuzuje očekávaná reakce na jakékoli hodnocení, které by nebylo bezpodmínečnou pochvalou.
Lidé, kteří jsou nekritičtí, často argumentují tím, že „Kdo kritizuje, nemá lásku“. Nikdy jsem to nepochopila. Jsem přesvědčená, že je tomu právě naopak. Kdo se někdy vzdělával v nějakém uměleckém oboru nebo sportu, fundovanou kritiku vyhledával. Každý ví, že když nevidí své chyby, nemůže je opravovat. Muzikanti a sportovci si platí učitele a trenéry, aby jim říkali, co nedělají správně a v čem se mohou zlepšovat. Proč se kolem kritického myšlení dělá takový povyk?
Tajemství se skrývá v rozdílu mezi myšlením kritickým a kritizujícím. Oba způsoby jsou založeny na dobré analýze. Kriticky myslící člověk rozumí oboru, v němž se dopouští kritických soudů. Umí dobře argumentovat a postihnout slabiny i silné stránky. Často zná způsob řešení nedostatků, dovede navrhnout další cestu.
Myšlení kritické v sobě tedy má něco podstatného a velmi cenného, co pomáhá sdělovat kritické postřehy přijatelným způsobem. Má v sobě lásku. Obsahuje touhu po růstu, soucit a laskavost. A pozor, teď přijde ten rozdíl: myšlení kritizující své postřehy nasolí bez ohledů na city kritizovaných nebo kontext situace.
Nechci tvrdit, že jsem vždy dokázala své kritické postřehy, jakkoli mohly být fundované a správné, sdělovat laskavým způsobem. Nicméně se to celoživotně učím. Pracuju na svých motivech. Kázním se v trpělivosti, abych dokázala počkat s vyslovením svých kritických soudů až do chvíle, kdy vím, že zvládnu zaujmout laskavý přístup.
Někdy však ani ty nejlaskavější věty nestačí. Někdo prostě nic kritického k sobě slyšet nechce. Utvrzuje se v přesvědčení, že růst nepotřebuje. Takovému názoru nelze čelit, takovému člověku není pomoci. I když víme, že přijmout kritiku nebývá snadné, víme přece také, že bez kritiky nemáme šanci růst.
Přestože pro mne může být hořké naslouchat kritizujícím větám bez ohledu na mé city, moje kritické myšlení mi umožní rozpoznat, že kritik má pravdu. Mohu tedy výtky přijmout, i když pocházejí z myšlení kritizujícího. Nemusím se urážet a cítit se zraněná, vždyť přece růst a vývoj jsou Boží vlastnosti.
Myslím, že jsem se přestala bát kritických soudů ke své osobě. Vždyť v nejhorším případě je to jen nešikovné kritizující myšlení. Já jsem přece schopná vyhodnotit, zda nepříznivé názory přijmout, nebo odmítnout. Pokud budou mít pravdu, sláva! Vím, co mohu zlepšit. Jestli mé kritické myšlení vyhodnotí cizí názor jako nesprávný, taky sláva! Nemusím se jím dále zabývat.
Tohle prosté rozdělení mi moc pomáhá. Nekritickým myšlením se už vlastně ani nezabývám. Kritické a kritizující myšlenky se učím správně přijímat a správně formulovat. Zdá se mi to důležité pro všechny oblasti života, pro všechny disciplíny, pro praktické i teoretické obory lidské činnosti.
