Mírně upravený a zkrácený záznam přednášky Tomáše Halíka na konferenci „Víra a společnost“, uspořádané ČKA na sklonku roku 2015
Dovolte, abych nejprve stručně vydal počet ze svého nedávného pobytu v zahraničí a předložil k diskusi několik myšlenek, jimž jsem se tam intenzivně věnoval a které chci rozvíjet i nadále. Během zimního semestru jsem byl na studijně přednáškovém pobytu ve Spojených státech, který byl zarámován dvěma zastaveními v Římě.
Byl jsem pozván na katolickou univerzitu Notre Dame ve státě Indiana, na institutu
Advanced Studies jsem absolvoval program pro badatele z různých částí Spojených států, ale i ze zahraničí. Všichni se tam věnují svému projektu a zároveň se dvakrát týdně scházejí na společný seminář, kde si sdělují výsledky své práce. Kromě toho mi tato univerzita a Templetonova nadace umožnily zorganizovat dvouapůldenní konferenci, kde jsem mohl prezentovat svůj projekt Odpoledne křesťanství. Účastnili se jí teologové, filosofové a sociologové také z různých dalších univerzit včetně Harvardovy univerzity, University of Chicago atd. Konference se přenášela online a sledovalo ji asi 2500 lidí z 29 zemí pěti kontinentů, včetně řady lidí z České republiky.
Během amerického pobytu jsem ještě podnikl dvě kratší cesty do Washingtonu a New Yorku. Ve Washingtonu jsem přednášel na jezuitské Georgetown University. Přednášku jsem zaměřil na „Spiritualitu pro odpoledne křesťanství“, tedy na určitý aspekt projektu, na němž pracuji.
Také jsem byl pozván do Mezinárodního centra prezidenta Wilsona, kde jsem hovořil o úloze církve při hojení společenských ran. Politická role církve a náboženství nespočívá jen v destruktivní podobě politizace náboženství, náboženství mohou být v politickém životě také významným pozitivním zdrojem. Americká diplomacie chápe jako součást své role také kontakt s církvemi a různými společnostmi zakotvenými ve víře. Ví, že právě ony mohou působit tam, kde klasická diplomacie a politika nemá kompetenci, ale že jsou to věci, které mají velkou politickou relevanci, např. smíření a uzdravování společností po pádu autoritativních režimů.
Vzpomněl jsem na své rozhovory s bývalým americkým velvyslancem v ČR, který předtím byl velvyslancem Spojených států v Jižní Africe. Mluvil o tom, jak se tam církve podílely na smíření společnosti a do jaké míry mohou pomoci hojit psychologické a morální rány. Měl jsem ve Washingtonu možnost hovořit s kubánskými disidenty, zvali mě na Kubu, abych tam mluvil s tamními biskupy, aby na tohle byli připraveni. Dojde-li k uvolnění, kubánská společnost po letech komunismu bude potřebovat morální uzdravení. Další má cesta vedla do New Yorku na festival evropské literatury. Byl jsem pozván, abych tam prezentoval některé své knížky, zejména knihu „Chci, abys byl“ .
Pak mě pozvali na Carnegieho institut pro mezinárodní etiku, abych tam promluvil k otázce uprchlíků. Partnerem v diskusi byl holandský spisovatel Ian Buruma, od něhož tady vyšly asi dvě knihy a který se věnoval otázce nábožensky motivovaného terorismu. Náš rozhovor přenášelo třicet televizí. Měl jsem možnost věnovat se i otázce identity Evropy. Problémy s uprchlíky nás vedou k tomu, že si musíme klást podstatné otázky. Někteří lidé v České republice s jakousi hrdostí mluvili o tom, že jsme nejateističtější zemí Evropy, teď však mluví o tom, že je v ohrožení křesťanský charakter naší civilizace. Co si pod tím ale představují? V čem je ta křesťanskost Evropy nebo křesťanskost naší společnosti? Jak se má projevit tváří v tvář demografickým změnám a přesunům obyvatel?
Výzkumné projekty ČKA
Kromě přednáškových akcí, konferencí, kolokvií a vydavatelské čin- nosti je součástí našeho působení také činnost výzkumná. Probíhá projekt Ekumenický a mezi náboženský dialog, který jsme připravovali zejména s kolegou Hoškem a v jehož rámci se uskutečnila kolokvia o ekumenismu u nás. Také jsme se trochu věnovali reflexi husovského výročí, sledovali jsme, do jaké míry husovský rok oslovil společnost. Zajímalo nás, zda došlo k posílení ekumenických vztahů, zda způsoby prezentace výročí zaujaly nějakou část společnosti, nebo to zůstalo na okraji zájmu. Nyní před námi stojí výročí lutherovské. Do jaké míry by mělo být prezentováno v naší zemi a do jaké míry to může posílit ekumenické kontakty? V příštím roce má být též velký koncil pravoslavných církví. A poněvadž jsme ekumenickou institucí, měli bychom o těchto věcech přemýšlet. Vždyť papež František je velkým podporovatelem ekumenismu.
Rozdělení západního křesťanství je bolestná záležitost. Určitě obě strany tenkrát nevyužily všech možností k trpělivému dialogu. Skrze reformační tradici ovšem vstoupila do křesťanství celá řada velkých hodnot. Dnes vidíme, že katolická teologie se nemůže obejít bez pozitivního zohlednění mnoha podnětů reformace a osobnosti Martina Luthera. Od druhého vatikánského koncilu si uvědomujeme, jak problematické by bylo, kdyby se reformační tradice zcela vydělila z širšího kontextu církve a postavila se proti němu. Chápeme-li Luthera v širším kontextu německé mystiky, tak ho můžeme chápat daleko hlouběji. Ekumenické pojetí Lutherova výročí může být obohacením pro evangelické i katolické chápání přínosu reformace.
ČKA stále více spolupracuje s inciativou Společný hlas. Ta se věnuje setkávání představitelů tří abrahamovských náboženství – židovství, křesťanství a islámu v naší zemi. Uskutečnili jsme řadu veřejných panelových diskusí zejména na Husitské teologické fakultě. Na těchto aktivitách mají velkou zásluhu doc. Hošek a doc. Vojtíšek. Společný hlas uveřejnil několik společných stanovisek tří náboženství v naší republice, např. k otázce eutanazie. Tenkrát vzbudilo pozornost, že křesťané, muslimové a židé společně vydávají stanovisko k této celospolečenské otázce. Pak jsme se vyjádřili k řadě dalších věcí, ale ty dokumenty byly do značné míry médii ignorovány. Hovořili jsme o nárůstu intolerance v naší společnosti, o xenofobii, rasových útocích atd. Setkávání Společného hlasu se událo i na půdě ČKA. Stále více se sbližujeme a chtěli bychom i v rámci tohoto projektu podpořit aktivity Společného hlasu, protože je to velmi aktuální úkol.
Ve stadiu posledního schvalování je i další projekt s názvem Bu- doucnost víry z perspektivy středovýchodní Evropy. Na něm pracujeme zejména s doc. Hoškem a dr. Řehákem. V posledních letech Templetonova nadace laureátovi poskytuje možnost, aby navrhl jeden velký mezinárodní výzkumný projekt, který nadace zafinancuje. Roční pilotní projekt na jeden rok v těchto dnech schvalují ve Filadelfii, na něj by mohl navazovat ještě širší projekt.
Celý tenhle výzkumný úkol vlastně má pokračovat v projektu, jehož iniciátorem je trojice myslitelů – Charles Tyalor, nositel Templetonovy ceny, dnes jeden z nevýznamnějších současných filosofů, José Casanova, významný americký sociolog náboženství, a George McLean, předseda Rady pro výzkum hodnot náboženství, což je významná mezinárodní instituce. Na tomto projektu s názvem Víra v sekulárním věku se podílelo asi osmnáct národních týmů včetně českého. Studie vypracovali doc. Hošek, dr. Martin Kočí, dr. Roubík a já. Projekt byl završen konferencí v Říme letos na jaře. Výstupy, resp. velký intelektuální potenciál této široké mezinárodní sítě, bychom rádi nabídli papeži Františkovi jako určité zázemí jeho reformních snah.
Navazující projekt, jehož nositelem je ČKA, má kromě jiného za cíl podpořit badatele z postkomunistických zemí, protože v průběhu toho předcházejícího projektu se ukázalo, že odborníci z Holandska, Francie atd. mají podporu, včetně finanční, svých univerzit, kdežto badatelé z Polska, Slovenska, od nás takové zázemí nemají. A tento projekt by jim měl umožnit, aby ve své činnosti mohli pokračovat.
Smyslem našeho projektu, zejména pilotního, je otázka, jak zaangažovat tzv. seekers, hledající. Jak je může církev oslovit. Vycházíme z myšlenky, kterou poprvé formuloval americký sociolog Robert Wutnow a která se vyskytuje i u Charlese Taylora; snažím se ji rozvíjet také ve svých posledních knihách. Velkým posunem na duchovní a náboženské scéně v posledních desetiletích je to, že hlavní hranice není mezi lidmi, kteří se považují za věřící a nevěřící, ale mezi tzv. dwellers a seekers, mezi zabydlenými a hledajícími.
Dwellers a seekers
Výrazem „zabydlení“ není myšleno nic pejorativního. Je důležité, aby
byli lidé, kteří jsou pevně zakotveni v určitých institučních a doktrinálních strukturách. Ale těchto lidí ubývá. Mluví-li se o tom, že ubývá křesťanů a že v ČR je mizivý počet křesťanů, tak to vychází z předpokladů, že za křesťany považujeme pouze ty dwellers, ty, kteří jsou zcela identifikováni s existujícími církevními strukturami, s „organizovaným náboženstvím“. Ano, počet těchto lidí klesá.
Naopak však přibývá „hledajících“. Patří k nim věřící, kteří chá- pou svou víru především jako cestu. Pak jsou tu „věřící s výhradami“ a „bývalí věřící“. Četl jsem knížku, kterou sestavila dcera Roberta Kennedyho a která obsahuje svědectví mnoha lidí, kteří vyrůstali v katolické církvi, ale v průběhu života se jí vzdálili. Je tam vynikající úvod o jejím vlastním příběhu. Vyrůstala v prostředí, které bylo naprosto ztvárněno katolickými tradicemi, ale v pozdějším životě se mu vzdálila. Dnes znovu hledá nový vztah k církvi, spiritualitě a víře.
Ano, i u nás je mnoho lidí, kteří vystoupili z církve nebo se jí vnitřně vzdálili. Do jejich životního příběhu se promítly osobní těžkosti, často v oblasti manželské, postupně se přestali identifikovat s existující podobou církve. Ale to neznamená, že by přešli do tábora ateistů. Dnešní působení papeže Františka je pro tyto lidi novým pozváním, novou nadějí.
Avšak i mezi těmi, kteří se považují za nevěřící, zjistíte, že mnozí z nich nejsou zastánci dogmatického ateismu, nýbrž jsou to hledači, čekají na oslovení. Mezi křesťany by měli být lidé, kteří by jim mohli být věrohodnými partnery. Nemyslím teď na formu klasické misie, která má za cíl tyto lidi vtěsnat do stávajících struktur církve, ať už institučních, nebo myšlenkových. Jde o to doprovázet je v dialogu.
A též se snažit existující struktury církve trochu otevřít a rozšířit o zkušenost hledajících lidí. I oni nám totiž mají co říci. Skrze ně může přijít do církve čerstvý duch. Když se církev příliš uzavírá do sebe, do svých jistot, tak se to uzavřené prostředí stává za chvíli těžko dýchatelné. Služba hledajícím, doprovázení v dialogu, bude jeden z nejdůležitějších úkolů církve do budoucna. Do jaké míry se tento úkol podaří naplnit, to rozhodne o charakteru křesťanství budoucnosti a do jisté míry i o charakteru našeho světa.
Právě pro tuto službu jsou kvalifikované takové instituce jako ČKA, které nejsou jen jakousi prodlouženou rukou hierarchie, ale jsou i občanskou platformou křesťanů a sympatizujících. Náš projekt, bude-li schválen, by si měl položit otázku, kdo jsou hledající v české společnosti, co hledají. Ale je třeba vědět, že tu nejsou jen ti seekers, ale i ti, které bychom mohli nazvat „apateisty“ – lidé apatičtí, lhostejní vůči náboženství. V mladé generací je stále více „hledačů“ a „apateistů“. Jak s nimi můžeme komunikovat, kde jsou společné body?
Seekers a apateists
Vycházejme z té hypotézy, že pro každého člověka je něco svaté. Měl jsem tu milost a čest pokřtít za 25 let okolo tisíce lidí, a když do toho započteme i ty, kteří přišli jako formálně pokřtění, ale de facto byli konvertité a hledající a pak se u nás připravovali ke svátosti biřmování, tak jde o ještě daleko větší počet. Co je vlastně přivedlo? Do jaké míry se cítí být součásti církevního dění, celosvětového a českého, a života akademické farnosti? Jak jsou spokojení s tím, co jim církev nabízí? Taková diskuse nám může poskytnout důležitou informaci pro naši práci. V projektu chceme sledovat, jaké jsou analogie v okolních zemích, v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku…
Autoritativní režimy, které se dovolávají katolictví, jako je tomu např. dnes v Polsku, mohou vzdělané i mladé lidi od křesťanství naprosto odpudit. Jim je třeba ukázat jinou tvář víry. Jsem rád, že jsem mohl pobýt na katolické univerzitě Notre Dame a mohl tam poznat celou škálu amerického katolicismu, který byl velmi důležitý pro nedávný vývoj světové katolické církve. Katolická církev v Americe zjistila, že prostředí liberální demokratické společnosti vůbec nemusí být víře nepřátelské a může být naopak prostorem pro rozvinutí mnohých hodnot katolicismu. Obrat druhého vatikánského koncilu od úzkostného uzavření do sebe ke strategii dialogu a kritického a kreativního převzetí mnoha hodnot osvícenství a moderní doby je svým způsobem plodem zkušeností amerického katolicismu.
Odpoledne křesťanství
Chtěl bych stručně zmínit téma, na kterém nyní intenzivně pracuji.
Ten projekt nese název Odpoledne křesťanství. Tato metafora pochází z díla C. G. Junga, který přirovnal individuální dynamiku lidského života ke dni. Dopoledne vztáhl k mládí: je to čas vybudovat si zejména sociální pozici. Pak přichází „polední krize“: může to být krize manželství, povolání, zdravotní, případně „syndrom vyhoření“. Po polední krizi nastává odpoledne. Buď se může člověk vrátit k tomu, že bude dále prohlubovat své „dopolední“ úkoly – kariéru, majetek, anebo může své životní odpoledne naplnit hlubším obsahem. Jung říká, je to čas pro spirituální zrání.
Toto podobenství aplikuji na dějiny křesťanství. Od počátku po práh moderny to bylo dopoledne křesťanství, doba k vybudování institucionálních a doktrinálních struktur. S nástupem moderny přišla „polední krize“ – sekularizace, „smrt Boha“, ateizace, krize církve. Ovšem každá krize, říká Jung, je šance.
Na individuální cestě víry musí zpravidla dětská víra nebo nadšení konvertity projít nějakým okamžikem krize – a pak se z té krize může zrodit víra dospělá. Nabízí se cesta pochopit víru nově a hlouběji. Myslím, že nyní jsme na takovém novém prahu v dějinách křesťanství. Začíná odpoledne a je třeba se na ně připravit teologicky i spirituálně.
Je třeba zhodnotit situaci sekularizace, chápat ji nejen jako něco špatného, ale také jako Boží lekci. Žádné jiné náboženství neprošlo racionální kritikou tak jako křesťanství. Jsme za to vděční? Vytěžili jsme z toho dost? Mnohé na kritice náboženství bylo pravdivé. Když studujeme díla Nietzscheho, Freuda, Junga, vidíme, že je v tom, co říkají na adresu křesťanství, také vždy něco pravdivého. Ukazují, co je na určité konkrétní podobě křesťanství špatné. Je důležité nenechat se vmanipulovat do obranné pozice a každou kritiku odmítnout. Ptám se: uzráli jsme natolik, abychom vstoupili do postmoderního a postsekulárního věku? A co to znamená?
Klasická liberálně sekulární civilizace narazila na určité limity v sedmdesátých letech minulého století. Hovoří se o „návratu náboženství“. Rozeznávám tři formy „návratu náboženství“. Předně návrat náboženství do oblasti politické. Druhou formou je návrat náboženství jako filosofického tématu v postmoderní filosofii a třetí je trvalý nárůst zájmu o spiritualitu. Myslím, že všechny tři formy „návratu náboženství“ nejsou něco, z čeho by se ty náboženské in- stituce mohly prvoplánově radovat, nevrací se totiž žádné „good old time religion“. Je třeba se ptát, „jaký bůh se vrací“. Jde o transformaci náboženství do nových podob. Myslím, že ve všech zmíněných třech oblastech je něco, co by bylo možné kultivovat, ale také něco, co může být nebezpečné. Srdcem nové teologie by měla být „kairolo- gie“ – zkoumání znamení doby.
Křesťanství a svět
Uvědomme si, co dnes hýbá naším světem. Je tu radikální islamismus, terorismus a v důsledku chaosu na Středním východě masová migrace. Neméně nebezpečné je i dnešní Rusko – Putinův plán na obnovu sovětského impéria v nové podobě. Nelze podceňovat ani fundamentalismus moskevského pravoslaví, jehož představitelé se dali do služeb putinovské propagandy. Ideologové ruské ortodoxní církve objíždějí svět a tvrdí, že Putin je nový svatý císař Konstantin, který obnoví křesťanstvo a zničí liberální západní svět – a některé křesťanské kruhy na Západě tomu tleskají. Tyto kruhy zároveň pod- porují nacionalismus, anti evropské smýšlení v řadě postkomunistických zemí. Rusko dnes oživuje celou síť spolupracovníků v postko- munistickém světě; v leckterých zemích je najdeme i na vrcholných místech politického života. To je velice nebezpečné.
Hlas papeže Františka je snad jediný hlas, který dnes do naší současnosti přináší naději a perspektivu. Reformní snahy papeže Františka narážejí u řady katolíků na odpor. V tradicionalistickém táboře vládla po léta až neurotická obsese sexuální tematikou. Jako by se z křesťanství stával politický instrument boje za kriminalizaci potratů, proti antikoncepci a homosexuálům – a jako by tento důraz pomalu překryl Ježíše a zvěst evangelia o lásce a odpuštění, o smíření… Papež František ukazuje, že evangelium mluví o solidaritě, milosrdenství, že víra nás má posilovat k zodpovědnosti za přírodu a za pokojné soužití civilizací. To jsou ta hlavní témata promluv a textů papeže Františka.
Křesťanstvím trvale obchází velké pokušení, které geniálně popsal Dostojevskij v legendě o Velkém inkvizitorovi: že povolání ke svobodě, které přinesl Kristus, církev zamění za nabídku jistot. Stín Velkého inkvizitora procházel dějinami církve – a poslední koncil a papež František představují radikální pokus, jak vyvést křesťanství ze stínu Velkého inkvizitora. Zase objevujeme křesťanskou svobodu. To jsou věci, o kterých přemýšlím a byl bych rád, abychom o nich přemýšleli společně, a to i v rámci směřování ČKA.
Autor: prof. Tomáš Halík
Zdroj: Universum