Se lží se setkal každý z nás. Existuje na ní však také patologická závislost, podobná jakékoli jiné závislosti, kdy se lež stává drogou. Mýtománie neboli bájná lhavost je psychická porucha, která ovlivňuje osobnost člověka natolik, že se pro něj lež stává nezbytnou potřebou.
Obvykle lež řadíme do kategorie nečestného jednání, které má člověku přinést nějaký prospěch – vyhnout se konfliktu, který by vyvolala konfrontace s pravdou, nebo získat výhodu, kterou by člověk na základě reality nezískal. V horších případech se může jednat o snahu přimět někoho, aby se rozhodl tak, jak by se s pravdivými informacemi nikdy nerozhodl, vyvolat pocit viny a získat převahu a tak dále.
Jsou ale případy, kdy je lhaní zkrátka patologickou závislostí, což je častým symptomem histrionské poruchy osobnosti. Mýtomani si vytváří fantazie, které pak ve svém okolí prezentují jako fakta. Jedná se o složité a propracované systémy na sebe navazujících lží, které v celku tvoří falešnou realitu. Tuto pak přiživují a před ostatními udržují a dál rozvíjí. Mohou se do této poruchy ponořit natolik, že sami přestávají rozeznávat jasnou hranici, co ještě je pravda, a co už není.
Při přímé konfrontaci s pravdou volí jednu ze dvou známých reakcí na stres: obranný útok (často sami označí toho, kdo je konfrontuje s jejich lží, za lháře), útěk (bagatelizují nebo přímo popřou, co je evidentní, a s „hlavou strčenou v písku“ počkají, až bouře přejde). Tato porucha se může jevit jako neškodná, ale ve svých důsledcích může být katastrofou schopnou zničit vybudované vztahy, finanční stabilitu, a to nejen mýtomana, ale i jeho blízkého okolí.
Do závislosti na lži se člověk začíná propadat ve chvíli, kdy je realita nemilosrdná a zdrcující nebo dlouhodobě ponižující a devastující sebevědomí, a kdy člověk nemá - subjektivně viděno - z této reality východisko. Často se tak děje v dětství, kdy dítě nemá nikoho, kdo by mu v neúnosné situaci pomohl. V počátcích se tedy jedná o obranný mechanismus nebo o doplňování deficitu vnímání vlastní hodnoty. Postupně se v realitě, kterou si člověk vymýšlí, „zabydluje“ vlivem okolí, které mu zpočátku věří a tuto falešnou realitu přijímáním jeho slov jako pravdivých, potvrzuje.
Aby se člověk z mýtománie dostal a mohl žít život v pravdě, musí vnímat svůj stav jako problém, musí chtít své vybájené světy opustit a musí se postavit k tomuto problému jako k jakékoli jiné závislosti. To znamená řešit ji s odborníkem, nastavit mechanismy jejího odbourávání, zaangažovat do procesu své nejbližší. Čím déle si však mýtoman svoji závislost pěstuje, tím těžší to pro něj je. Svět vnímá jako nebezpečný, zraňující a frustrující, zatímco svoje falešné reality si vytvořil na míru své touze po výjimečném obdivu (případně výjimečném soucitu).
Foto: unsplash/Kristina Flour
Zdroj: Časopis Brána
Hezké čtení…; jak bude tuto obsesi řešit (nejen)katolická církev, která se prolhala až k největší zlegalizované zlodějině v dějinách – restitucích? 😀 Jen vzpomeňme na ta prohlášení: budeme respektovat přiznanou částku, nebudeme podávat žaloby atd. Inu, Kristova církev jak když vyšiješ… Jen si nejsem jist, zda ježíš nerotuje v hrobě, když vidí, co s jeho odkazem provedla tato největší zlodějská chátra v dějinách lidstva.