Pavla Lioliasová pro časopis Brána: V osmé třídě jsme šli se spolužáky na úřad práce na nějaké setkání, které se týkalo volby povolání. Byly tam šanony se strašnou spoustou povolání a každé mělo na jedné A4 stručně vypsáno, o co jde, co je náplní práce, co je pro to potřeba.
Pár papírů jsem si takhle vzala a doma se racionálně rozhodla, že ta novinařina by mohla být dobrá volba. Rozhodně jsem nebyla dítě, které už od malička vydávalo školní noviny nebo si doma hrálo na televizní vysílání. (úsměv) Ale třeba slohové práce mě ve škole docela bavily. Tohle rozhodnutí pak ulehčilo třeba to, že jsem si konečně nemusela různě vymýšlet, když jsme měli ve škole dělat různé projekty třeba na téma vysněné profese.
Pracuješ pro CNN Prima News. Jak ses dostala až sem?
Oslovila mě moje bývalá kolegyně, se kterou jsem dřív spolupracovala a která celý projekt vede. V tu dobu jsem pracovala v Českém rozhlase, což byl vždycky můj sen. Poprvé jsem se tam dostala na vysoké škole, kde jsem externě připravovala příspěvky pro Český rozhlas Ostrava a o prázdninách jezdila na stáže do centrální domácí redakce. Když jsem dodělala školu, přišla nabídka právě z Prahy, jestli bych nechtěla do domácí na plný úvazek. V kanceláři C342 jsem pak strávila přes čtyři roky a byla to ta nejlepší škola, co jsem si mohla přát. Do práce jsem chodila fakt ráda, což si uvědomuju, že je velké štěstí a výsada. Když přišla nabídka z Primy, řekla jsem si ale, že je možná čas zkusit i něco nového. Na starosti tam mám hlavně oblast školství a vědy. Když je ale potřeba, pokrývám to, co se zkrátka děje.
V čem je to jiné než Tvoje předchozí pozice?
Základ práce je pořád stejný – zjišťovat informaci, mít je přesné a ověřené. Proměnil se trochu způsob zpracování. „Přepnout“ a začít myslet v obrázcích, bylo ze začátku složité. Bojovala jsem hlavně s tím, že nejsem stoprocentním „pánem situace“. V rozhlase jsem byla zvyklá, že jsem si vše sama natočila, sestříhala, odevzdala. Tady mám najednou kameramana, který potřebuje přesně říct, co chci natočit, pak spolupracuji se střihačem, kterému zase musím vysvětlit mou představu. Ale i to má své kouzlo. Vždycky jsem uchvácená z toho, jaké triky se dají využít a jak se samotná reportáž dá posunout ještě o kus dál tím, že má člověk šikovné kolegy.
Čím ta práce pro Tebe je?
Vždycky jsem si moc přála, aby mě práce bavila. To se naštěstí děje a já jsem za to ráda. Je to koníček, který mě živí.
Co Tě k tomu povolání táhne?
Je skvělé mít „prst na tepu doby“. Být u toho, když se něco děje. A ten adrenalin, když má člověk „na uchu“ vysílání a ví, že za pár vteřin bude v éteru, to je někdy hrozná droga a závislost (v tom pozitivním slova smyslu). A taky mě strašně baví, kam všude se díky práci dostanu. To si pak vždycky říkám, jaké mám štěstí, protože není moc možností, jak se dostat třeba na prázdné jeviště Národního divadla nebo mluvit s předními českými vědci.
V jakých chvílích si říkáš: „Ano, pro tohle to dělám.“?
Je skvělé, když se člověku podaří odhalit nějakou nespravedlnost, něco, co nefunguje, kde má stát „mezery“ a reportáží pomoct tomu, aby se situace napravila, zlepšila. To pak mám vždycky dobrý pocit, že to, co dělám, má smysl.
Dostala ses někdy do konfliktu práce a Tvého svědomí?
Zatím naštěstí nějak výrazně ne. Když jsem s něčím nesouhlasila, dalo se vždy domluvit s nadřízeným tak, abychom oba našli cestu, jak problém vyřešit.
Ví se o Tobě v práci, že jsi věřící?
V nové práci jsem zatím jen pár týdnů, takže tam to ví jen pár kolegů, se kterými už byla možnost o víře a Bohu mluvit. V rozhlase to kolegové věděli a setkala jsem se hlavně s tolerancí.
Kvalifikace je asi věc společná všem dobrým redaktorům. Co dalšího je nutné, aby člověk dělal tu práci dobře?
Naopak myslím, že studium žurnalistiky už dnes není základem pro to, aby člověk byl dobrý novinář. Kdybych si já dneska volila vysokou školu, jdu spíš studovat něco, kde získám určitou odbornost – třeba ekonomiku nebo právo. Je podle mě skvělé, když takovou oblast dělá někdo, kdo dané problematice opravdu hluboko rozumí a nenechá si některými odpověďmi „věšet bulíky na nos“. Obecně si ale myslím, že je důležitá zvědavost, touha po informacích a určitá drzost, aby se člověk nenechal jednoduše „odpálkovat“.
V čem je práce křesťanské reportérky jiná než té ateistické?
Žádný velký rozdíl tam nevidím. Snažím se vždycky tu práci dělat tak, abych měla pocit, že dělám to nejlepší, co můžu.
Jaká byla Tvoje nejzajímavější profesionální akce?
Spíš než akci bych zmínila rozhovor. Často se mi potvrzuje, že lidé, kteří v životě opravdu něco dokázali, jsou zároveň těmi nejpokornějšími. Velmi si vážím toho, že jsem mohla dělat rozhovor třeba se zakladatelem české dětské onkologie, profesorem Josefem Kouteckým. A stejně tak si vážím příležitosti dělat rozhovor s Erikem De Clercqem. Belgický lékař a biolog se podílel společně s profesorem Antonínem Holým na vynálezu léku na léčbu HIV/AIDS.
Měla jsi chuť někdy na místě nebýt?
Náhodou jsem se dostala loni v lednu na pražské Václavské náměstí jen pár minut poté, co se tam pokusil upálit muž. Rozhlas sídlí za rohem, takže jsem opravdu přišla jen pár minut poté, co odjela sanitka. Bylo těžké přistupovat k tomu z profesionálního hlediska a do vysílání vstupovat s tím, jak to na místě vypadá a zároveň nemyslet na to, co člověka k takovému činu vedlo a jestli se lékařům podaří ho zachránit.
Tvojí specialitou jsou reportáže.
U čeho z Ježíšova života bys jako reportérka chtěla být?
Když to vezmu čistě z řemeslného hlediska, je spoustu chvil, které by byly zajímavé zvukově i obrázkově. Napadá mě třeba Ježíšův příjezd do Jeruzaléma před Velikonocemi, nasycení pěti tisíců nebo zatčení a Pilátův soud. Myslím, že přesně to jsou chvíle, kdy by bylo těžké zachovat hranici určitého odstupu a udělat to profesionálně, nebýt v tom „zainteresovaný“, obzvlášť když teď s odstupem vím, jak to celé dopadlo.
Těch okamžiků je velká spousta a vybrat pouze jeden snad ani nejde. (úsměv)
Autor: Eva Čejchanová
Zdroj: Časopis Brána, 19. 8. 2020