V církvi se můžeme setkat s lidmi různého věku i životní situace. Často se tak potkáme také s někým, kdo je vážně nemocný, a ne vždy umíme reagovat na jeho chování dostatečně empaticky. David Novák ve svém textu shrnuje, jak může být farní společenství nemocnému oporou a jakých „dobrých rad“ se naopak vyvarovat.
Nikomu nepřeji, aby zažil to, co budu popisovat. Jenže s největší pravděpodobností to většina z nás prožije – pokud nebudeme mít to štěstí, že zemřeme ve spánku, nebo že nás „klepne“. Píšu tento text především proto, aby ti, kdo jsou zdraví, lépe chápali ty, kdo jsou nemocní, a také hlavně proto, aby nemocné mezi sebou dokázal přijmout sbor (farnost, místní církev).
Je jistě dobře, když do sboru chodí mladí a zdraví lidé, ale je stejně tak dobře, pokud do něj chodí lidé staří a nemocní. Síla společenství se mj. pozná podle toho, jak se dokáže postarat právě o slabé, o ty, kteří jsou na pomyslném chvostu, kteří jsou nemocní.
Čeština má geniální slovo pro chorobu: ne-moc. Tedy najednou nemám moc. Moc nad svým životem, časem, budoucností, někdy vzhledem, okolnostmi atd. To, co si častokrát jako zdravý ani neuvědomuji, protože to ovládám – mám nad tím moc, se najednou rozpadá a nemám to v hrsti, což je šílený pocit. Nemám na mysli chřipku ani angínu, ale vážnější choroby.
Pokusím se na základě svých zkušeností a zkušeností jiných, kteří prošli těžšími nemocemi než já, popsat co se s vámi děje, a hlavně jak může komunita církve být pomocí.
Duchovní by měli umět s nemocnými pracovat
To, co vážně nemocný člověk prožívá, když se dozví špatnou zprávu, výborně popsala americká psycholožka Elizabeth Kübler-Rossová (popírání – hněv – smlouvání – deprese – smíření). Nejen pracovníci v sociálních profesích, ale i pastoři, zpovědníci a poradci by popsaných pět fází měli znát a hlavně s nimi umět pracovat.
Oznámení diagnózy může být pořádný šok. Problém někdy je, že ty nejdůležitější otázky vás začnou napadat až tehdy, když je doktor, jenž vám diagnózu sdělil, pryč. Máte najednou tisíce otázek, ale není se koho zeptat. Obecně platí, že lékaři-specialisté bývají hodně vytížení, a není tak snadné si s nimi sjednat schůzku na další den, aby vám vše dovysvětlili. Vězte, že jednou z chyb je hledat odpovědi na internetu. Jsou tam dobré rady, ale také mnoho nesmyslů, které vás uvrhnou do úzkostí. Co dělat? Jakkoli to nemusí být vždy možné, pokuste se jako sbor rozhodit sítě a skrze známé najít nějakého specialistu, anebo jakéhokoli lékaře, který nemocnému dá alespoň základní informace o jeho nemoci. Fakt to pomůže.
Vím, že máte jistě v rukávu pár příběhů o křesťanech, kteří se těšili na setkání s Pánem, ale zkrátka ne všichni jsou tak duchovně na výši a většina z nás prožívá strach ze smrti. Jakkoli věříme ve vzkříšení těla a v setkání s Kristem, smrt zůstává nepřítelem a strach z ní je přirozeným instinktem. Proto se varujme bagatelizovat tyto obavy, kterými někteří vážně nemocní procházejí. Zároveň jejich strach nepřičítejme malé nebo nedostatečné víře.
Změna vzhledu během nemoci se vůbec nemusí týkat jen mladých lidí. Najednou vám padají vlasy, mění se barva kůže, kroutí se končetiny, zmenšují svaly, dělají podivné boláky, je vám něco amputováno, prudce hubnete, nebo naopak tloustnete atd. Psychicky ustát tuto realitu není vůbec snadné, ať je vám dvacet, padesát, nebo sedmdesát. Estetické změny k horšímu nejsou příjemné v žádném věku, máte kvůli nim tak trochu pocit, že jste jiný člověk, navíc netušíte, zda a jak budou pokračovat. Je naprosto nutné, aby byl na blízku někdo, komu o svých trápeních můžete povědět – a hlavně před kým se o těchto věcech nestydíte mluvit. I zde vnímám klíčovou roli místní farnosti.
Vážnou nemoc někdy doprovází neustupující dlouhodobé bolesti, bezesné noci, kdy čas plyne nekonečně dlouho, a střídání vln, kdy zaberou léky a bolest povolí a poté znovu přijde. Není divu, že nemocný po probdělé noci nebo při dlouhodobých bolestech reaguje jinak, než když je v pohodě. Někdy se chová podrážděně, je negativisticky nastavený, ztrácí zájem o dění kolem sebe atd. Nedivme se a hlavně to nezduchovňujme. Na bolest se nedá zvyknout, dá se s ní jen žít. S trpícími je nutné mít trpělivost a to, co byste mohli vnímat jako „krizi víry“, je někdy prostě jen normální reakce na nastalou životní situaci.
S nemocí souvisí také to, že se dostáváte do soukolí nekonečného čekání v nemocnicích, čímž může dojít k rozpadu přirozeného životního rytmu. Najednou může vzniknout problém s hlídáním dětí, vařením, nemocenskou a s tím souvisejícím splácením hypotéky, chozením s dětmi do školky, na kroužky, vyřizováním na úřadech atd. Při některých nemocech může být problém vůbec dojít do nemocnice. Najednou si uvědomíte, že tisíce drobností, které vám jako zdravým lidem ani nepřišly na mysl, nezvládáte. V takovém případě musí zabrat nejen rodina, ale i církevní společenství a v těchto drobných i velkých věcech a oblastech života pomoci. A to od nákupu, přes hlídání dětí až po doprovod k lékaři a společné vysezení fronty. Je dobré zorganizovat modlitební řetězy, ale stejně dobré je naplánovat například řetězy nákupní (kdo ten či onen den nemocnému nakoupí). Na nemocných ale je, nechat si pomoci a umět nabízenou pomoc přijmout.
Dlouhodobá zátěž, strach, bolest, nejistota, úzkost či změna životního rytmu se někdy může překlopit do depresí nebo jiných psychických obtíží. Asi nemusím psát, že deprese je něco jiného než „blbá nálada“. Takový stav se nevyřeší jedním sezením ani jednou společnou modlitbou. Je třeba, abyste dotyčnému pomohli vyhledat odbornou pomoc, a to jak psychologa, tak psychiatra. Skutečně to není známka nedostatečné víry a skutečně někdy psychiatra a/nebo psychologa potřebují i křesťané.
Bolest člověka někdy posílí, jindy ale zlomí a může jej přivést k hlubokým pochybnostem o Boží lásce, dobrotě, péči – které mohou skončit v hluboké krizi víry. Je nezbytně nutné, aby dotyčný měl někoho, s kým svoje existenciální otázky bude moci řešit, a také aby ten, kdo pomáhá, skutečně pomáhal. Naslouchejte, nedávejte laciné odpovědi typu „To bude dobrý“ nebo „Pán tě uzdraví“, plačte s plačícími, je-li to možné, nabídněte praktickou pomoc, modlitbu, čtení Písma. Zároveň dnes existuje skvělá literatura na toto téma.
V našem někdy až aktivisticky pojatém křesťanství a ve společnosti obdivující výkon se omezení spojená s nemocí často pojí s pocitem, že jsem neužitečný a že spíše překážím. Sbor si žije svoje „vize“, společnost obdivuje úspěch a výkonnost. Jenže nemocný ničemu popsanému nevyhovuje a postupně se tomu více a více vzdaluje. Má pocit, že svět ho nepotřebuje, a cítí se sám. Lidé ve sboru se postupně přestávají zajímat, kazatel a starší mají plné ruce práce, navíc někdy platí „sejde z očí, sejde z mysli“. Je vám trapné si říkat o návštěvu, protože nechcete otravovat. Pokud toto dopustíte na svém sboru, selháváte. A stane se to velmi snadno.
Někdy se v nemocných začne ozývat pocit viny, zda to, co se jim stalo, není Boží trest. Zda něco v životě neudělali špatně, zda jejich nemoc není důsledkem nesprávné stravy, přetěžování organismu, stresu atd. Prostě začnou velmi silně řešit svoji minulost, co měli dělat jinak, co by bylo kdyby… Zde platí to, co u předešlých bodů. Je těžké, když na to jsou sami. Dále pozor, aby se nedostali do rukou různých šarlatánů, kteří jim, pochopitelně za tučnou provizi, začnou slibovat zázračné uzdravení, a to od zázračných bylinek až po vesmírné čakry. Nemocný je někdy schopen dát cokoli na svoje uzdravení, proto snadno naletí komukoli. Je třeba, abyste ho před různými šarlatány chránili. Je jich skutečně hodně.
Jak jsem psal na začátku, něco z popisovaného jsem mohl prožít na vlastní kůži, něco jsem vypozoroval a něco vyčetl. Dovolil jsem si různé oblasti jen naťuknout s nadějí, že možná více začneme vnímat slabé a nemocné mezi námi. Patří do církve a tvoří církev. Jako duchovní společenství máme těmto lidem nabídnout jak evangelium v podobě dobré zvěsti, tak evangelium v podobě dobrých skutků. Právě v této oblasti jedno bez druhého nedává smysl. Navíc, jakkoli to nikomu nepřeji, skoro každý z nás si mnohými popisovanými body jednou projde. Ale když funguje rodina a církev, je to méně hrozné. Tvořme společenství, kde to bude snesitelnější. Navíc právě v těchto situacích poznáváme, kdo je Pán Bůh, který nás provede i stínem bolesti, nemoci a který jednou setře každou slzu z očí.
Přála bych si, aby si tento článek přečetlo také hodně bratrů a sester v katolické církvi – včetně našich patýřů. Ne všichni umíme podpořit nemocného člověka tak, jak on potřebuje. Chybí nám znalosti, dovednosti, často i empatie. Proto je nutné vědět, jak fungovat v případě nemocného člena společenství nebo kohokoliv v okolí a rodině, aby to bylo ku jeho prospěchu a povzbuzení. Autorovi díky!!!
Děkuji autorovi za skvělý článek!
Pavel