Lžu sám sobě, když si v myšlenkách i nahlas před druhými neříkám pravdu a zároveň nejde o pouhý omyl. Když si před staletími člověk myslel, že jeho kašel způsobuje zlý duch, nebyl za svůj omyl zodpovědný. Neměl k dispozici odborné knihy a mikroskop odhalující existenci virů.
Pro nás zřejmá pravda se nacházela daleko za hranicemi jeho vědomí. Proto ho neobviňujeme ze lži a sebeklamu. Použitím fráze lhát sám sobě naopak předpokládáme, že dotyčný za lež nese morální zodpovědnost. Má možnost znát pravdu, je mu na dosah, ale z nějakého důvodu se po ní nepídí a v myšlenkách si ji nepřipouští. Pokud například po letech manželství nejsem schopen uspokojivě odpovědět na otázku, jak mě vnímá můj partner, tak jsem v průběhu času nevyužil jedinečné příležitosti dozvědět se o sobě střípky pravdy z perspektivy druhého. Za svou neznalost jsem zodpovědný a lživá představa, na kterou jsem odkázán, mi komplikuje život.
Lžeme sami sobě? Rozhodně ano. Znám to sám u sebe, je to zkušenost mnoha lidí, varuje nás před tím Bible a je to velké téma v psychologii. Dokonce můžeme jít ještě o krok dál s tvrzením, že sami sobě lžeme nejčastěji. Vždyť v myšlenkách sami před sebou a k sobě mluvíme téměř bez přestání. A některé z těchto opakujících se hlasů jsou lživé, zavádějící a ohlušující.
Jak taková lež může vypadat? V Bibli najdeme několik veršů, které přímo varují před sebeklamem. Jde o situaci, kdy člověka porovnání s druhými vede k namyšlenosti (Gal 6,3–4), nebo si zakládá na své moudrosti (1 K 3,18), jiný si myslí, že může milovat Boha a zároveň nenávidět bližního (1 J 4,20) anebo svůj duchovní stav hodnotí podle znalostí a ne chování (Jk 1,22). Takový člověk není v kontaktu s realitou. Jeho představa sebe sama je odlišná od toho, jak ho vidí Bůh a někdy i druzí lidé. Má se za lepšího, než jaký je, a tak klame sám sebe.
Příkladů lze uvést celou řadu. Člověk v prvních fázích závislosti na alkoholu problém popírá. Obhajuje si pití, snižuje závažnost situace a když ho zatlačíme argumenty do kouta, tak zaútočí. Žena tuší, že se její přítel chová nevhodně k její dceři. Náznaky obtěžování se rozhodne nevidět, nedomýšlet si, o co jde, a situaci neřeší. Zpětně však možná přizná, že to věděla celou dobu. Neohleduplný řidič si svou rychlou jízdu obhájí okolnostmi a dovednostmi: „Jsem schopný a spěchám.“ Když pak dotyčného někdo stejně rychle a nebezpečně předjede, místo toho, aby ocenil jeho schopnosti a pochopil spěch, tak mu sprostě vynadá. Používá dvojí metr. Vlastní chování obhájí okolnostmi a chování druhého odsoudí jako vadu charakteru.
To byly příklady lží, kdy sami sebe vidíme v lepším světle. Ale taková lež může vypadat i jinak. Mnohým z nás opakovaně zaznívají z paměti výroky typu: „Jsi neschopná.“ „Na co si to hraješ.“ atd. Přestože rozumově víme, že je výrok lživý, tak nás může emocionálně zasáhnout.
Co nás ke lži vede? Naše já se přirozeně brání úzkosti, nejistotě, výčitkám a bolesti. Rozhodneme se něco nevidět, neslyšet a na něco se nesoustředit. Obětujeme tak část reality abychom se ochránili. A je dobře, že takovéto pojistky v našem těle fungují. Protože v určitou chvíli může být skutečnost téměř nesnesitelná. Dokonce i nepříjemné lži mě chrání před nejistotou pramenící z toho, že bych měl o sobě přemýšlet jinak.
Co je špatného na tom, že se bráníme nepříjemným emocím? Proč bych se měl zbytečně ubíjet výčitkami, když si mohu jednoduše opakovat, že můj nezdar způsobili rodiče, že mám pití pod kontrolou a že mé znalosti Bible převáží mou nelásku k lidem? Z krátkodobé perspektivy se možná nic nestane a moje přítomnost bude krapet příjemnější. Ale život bývá dost dlouhý na to, aby se projevily dlouhodobé důsledky. Se lží nakonec narazím. I sebeklam mě nakonec stojí více energie, než kdybych chvíli čelil pravdě. Vytváří konflikty ve vztazích, protože se míjíme v pohledu na svět. A jestliže platí Ježíšův výrok o osvobozující pravdě, potom lež znamená otroctví.
Navíc je potřeba vzít v úvahu to, že způsob, jakým vyprávíme příběh své minulosti, určuje to, jak rozumíme přítomnosti a utváříme budoucnost. Dokud vyprávím příběh, ve kterém jsem v roli bezmocné oběti žijící v důsledcích chování druhých, tak za svůj život v přítomnosti nepřijmu zodpovědnost a do budoucna mi tato role zůstane. Teprve když přepíšu minulost pravdivějším příběhem, ve kterém nejsem jen obětí, zjistím, že jsem v přítomnosti silnější a do budoucna svobodnější. Lhát sám sobě není z dlouhodobého hlediska zbožná ani zdravá strategie.
Co takhle zkusit říct trochu pravdy? Nabízím vám tři způsoby, jak o sobě přemýšlet pravdivěji. První výzvu zvládneme udělat každý sám, ke druhé přizveme své blízké a do třetí zapojíme trochu teologie.
1. Vytvořte si karikaturu sebe sama
Můžete ji pojmout výtvarně nebo literárně. Karikatura je umělecký žánr, který přežene už tak výrazné části znázorňované osoby. Můj veliký nos a buclaté tváře, stejně jako výrazné povahové rysy jsou karikaturou znásobeny. Karikatura sama o sobě není pravdivější znázorněním skutečnosti. Ale v procesu jejího tvoření jdu proti přirozené tendenci lhát sám sobě. Vybavím si své typické vlastnosti, dobré i špatné, odolám nutkání jim uhladit hrany, tím, že bych je popíral, obhajoval, minimalizoval nebo racionalizoval. Místo toho na obraze nebo v příběhu právě tyto kontury vytáhnu. Vytvořím tak umělecké dílo se špetkou humoru, který mi umožní přijmout sebe sama s nadhledem, smíchem a milostí.
2. Vyberte si bezpečného člověka a zavažte se, že před ním budete zkoušet říkat pravdu
Občas lidem na začátku osobního rozhovoru říkám, že jim nabízím prostor k mluvení pravdy. Pravdu o sobě totiž poznáváme postupně v bezpečném a autentickém vztahu s druhým. Učíme se tak přemýšlet a mluvit novým způsobem.
3. Stoupněte si vedle Ježíše a podívejte se spolu do zrcadla
Opakovaná zkušenost setkání s Ježíšem nás osvobozuje k tomu, abychom se učili vidět sami sebe v pravdě. Představte si, že stojíte před zrcadlem, které pravdivě odráží váš vnější i vnitřní vzhled. Podobně jako slavný obraz Doriana Greje. Pohled do takového zrcadla je těžký, někdy jen letmo přejedete zrakem a ihned pohled s bušícím srdcem sklopíte.
Pak se po vašem boku objeví Ježíš a pozve vás, ať se podíváte do zrcadla s ním. Pomalu zvedáte oči k zrcadlu pravdy a vydržíte pohled déle. Před sebou nevidíte jen sebe ale i jeho. Zjišťujete, že jste slavnější a máte větší potenciál a moc, než jste si troufali přiznat, protože odrážíte Ježíšovu slávu. Navíc vám dochází, že jste mnohem bídnější, hříšnější a nezralejší, než byste čekali a zároveň se Ježíš se vším temným ve vás ztotožňuje a bere to na sebe.
Po jeho boku můžeš pozvednout zrak od lži a čelit pravdě o sobě a o něm. Jsme zodpovědní za to poznávat pravdu. Není to lehké, ale vytvoření karikatury, hledání pravdy v rozhovoru s druhým a společný pohled do zrcadla s Ježíšem, nás posouvá blíže k pravdě, místo aby se prohlubovala past sebeklamu a lži. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. (1 K 13,12)
Autor: Dalimil Staněk
Zdroj: Časopis Brána
Foto: Marten Newhall/unsplash