Jakub Hučín se pro časopius Brána zamýšlí nad zranitelnými místy mužské duše. Odkrývá také téma domácího násilí, kdy je muž obětí, o čemž se ještě stále moc nemluví.
Domácí násilí je zpravidla ztotožňováno s násilím na ženách. Statistiky ukazují, že je to do značné míry oprávněné. Více než 80–90 % klientů specializovaných center, která se problematikou násilí zabývají, jsou právě ženy. Nevíme ale, jestli toto číslo skutečně přesně odráží poměr mezi muži a ženami.
Obecně platí, že psychologické služby častěji vyhledají ženy. Mužům pravděpodobně více brání stud a pocit, že jsou slaboši, pokud nedokáží svůj problém vyřešit sami. O to více to může platit v případě domácího násilí, kdy je muž obětí. Strach, že ho okolí označí za „podpantofláka“, pokud přizná, že ho jeho partnerka tyranizuje, vede k tomu, že se spíše uzavírá do sebe a problém neřeší.
Domácí násilí na mužích má obvykle jiný charakter, než když je obětí žena. Nevyskytuje se tak často ve formě fyzického násilí, kterému by se muž díky větší fyzické síle přeci jen snáze ubránil. Daleko častěji bývá muž obětí psychického teroru, který mívá velmi různé podoby. Nejčastěji je terčem ponižování, zesměšňování a nadměrné kritiky.
Pocit určité společenské úspěšnosti je pro muže velmi důležitý, a pokud je označený za „neschopného“ nebo za „nulu“, citelně ho to zraňuje a oslabuje. Agresor, ať je to muž či žena, míří na nejcitlivější místo své oběti, aby ji mohl co nejvíce zranit a oslabit. Tak může uplatnit svoji moc a kontrolu nad druhým, což je podstatou násilného jednání. Proto také agresoři-ženy nejčastěji míří právě na toto citlivé místo v mužské duši.
Muži nejsou méně citliví nebo méně zranitelní než ženy. Pouze nedávají své emoce tolik najevo, proto je i méně vidět, co prožívají a jak se jich různé situace dotýkají. Jeden ze společenských stereotypů například tvrdí, že mužům záleží na dětech méně než ženám. Je ale mnoho mužů, pro které jsou jejich děti nesmírně důležité a případné ženy-agresorky vědí, že izolace dětí od muže-otce ho velmi citelně zraní.
Děti a kontakt s nimi je další citlivé místo mužské duše. A je zde dobré dodat, že násilí tohoto typu nemusí probíhat pouze v rámci rodiny, ale i mezi ex-partnery, což bohužel často nastává v porozvodové situaci. A pokud žena děti od otce odděluje a brání mu v kontaktu s nimi, případně ho ponižuje přímo před nimi, jedná se o jasnou formu násilí, bohužel často podporovanou obecným postojem společnosti.
Specifickým a bohužel v současné době i nezřídka používaným způsobem útoku na vztah mezi otcem a dítětem je nařčení otce ze sexuálního zneužívání dítěte. Na problematiku sexuálního zneužívání je společnost velmi citlivá, přičemž se obtížně prokazuje nevina nařčeného, zvlášť pokud je dítě ještě malé. V takovém případě kromě získává muž-oběť ještě společensky likvidační nálepku pedofila...
V souvislosti s pojmem domácího násilí se mluví o formách takzvaného aktivního násilí (nadávky, ponižování, fyzický útok), ale i pasivního násilí (ignorace, odmítnutí pomoci). Často se mluví o aktivním sexuálním násilí, méně často už o jeho pasivní formě. Odmítání intimity je velmi delikátní, protože nemusí být úplně jasný důvod.
Samozřejmě je zcela legitimní, pokud některý z partnerů odmítne sdílet intimitu, protože se na to necítí, nemá chuť apod. Intimní setkání by mělo být už z podstaty dobrovolné. Na druhou stranu se může intimita stát velmi účinným nástrojem manipulace s druhým partnerem a to už v pořádku není, protože druhého zasahuje v jeho citlivé intimní oblasti. A i v tomto případě jsou častěji v pozici oběti muži-partneři.
Není samozřejmě možné na několika řádcích vyčerpat problematiku domácího násilí, ale v každém případě platí, že je dobré se v nejistotě obrátit na někoho, ke komu má člověk důvěru. Není správné s bolestí a zraněním zůstávat sám.
Autor: Jakub Hučín
Zdroj: Časopis Brána