Prožitky z dětství ovlivňují naše chování po celý život, a to zásadním způsobem. Proto je také dětství a původní rodina tak oblíbeným tématem psychologů a psychoterapeutů.
Když se nám totiž podaří nahlédnout do vztahů, způsobu komunikace, prožívání emocí v původní rodině, daleko lépe pochopíme, proč se dotyčný člověk chová tak, jak se chová, proč komunikuje zrovna tímto způsobem, proč třeba nedokáže dávat najevo své emoce a je i vůči svým blízkým chladný a podobně.
Schémata, která si ze svých rodin odnášíme, jsou v nás vepsána velmi hluboko. Nedá se mluvit jen o zvycích či zlozvycích, které se dají odnaučit. Jsou to vzorce, které se opakovaly tak často a tak dlouho, že se staly součástí naší osobnosti, našeho prožívání a našeho chování. Proto je také sami v dospělosti máme tendenci opakovat stále dokola, a tím je v sobě znovu posilujeme. Jsou tak hluboko, že se podle nich chováme úplně automaticky, a to i tehdy, kdy bychom se rádi chovali jinak a kdy si uvědomujeme, že svým chováním svému okolí ubližujeme.
Své modely prožívání a chování získáváme ve svých rodinách učením. Většina z nás je při výchově přesvědčená o tom, že je důležité, co dětem říkáme, co jim vštěpujeme, jak jejich chování ovlivňujeme odměnami či tresty. Ano, to je samozřejmě také důležité, ale až v druhé řadě. Lidé se podobně jako i jiné živočišné druhy učí ty nejdůležitější životní dovednosti především nápodobou. Učení se nápodobou je prvotní a nejzásadnější způsob učení, dokonce i mluvit svým rodným jazykem se naučíme tak, že napodobujeme zvuky, které od rodičů slyšíme. Tedy ne tolik tím, co nám rodiče říkají, ale tím, co vidíme a zažíváme.
Pokud zažijeme ve své rodině nějaký nezdravý model chování, který nám třeba ubližuje, máme problém najít sami ten správný a zdravý. Například člověk, který prošel přísnou a tvrdou výchovou, bude mít tendenci buď opakovat ten samý model a bude vůči svým dětem přísný a tvrdý, anebo se vůči tomuto modelu vymezí a spadne do opačného extrému – bude volit hodně liberální model výchovy.
Ještě bych zmínil jedno důležité schéma, které si neseme životem. Nazývám ho schéma chování k blízkým lidem. Můžeme se totiž u sebe i u druhých lidí setkat s tím, že se jinak chováme k lidem, kteří nám nejsou tak blízcí (kolegové, kamarádi, přátelé), a jinak k svým nejbližším (partnerům, dětem). Člověk, kterého okolí zná jako vřelého, hovorného a zábavného, může být ve své rodině úplně jiný, třeba citově chladný, nebo dokonce násilnický. Proč to tak je, pochopíme tehdy, pokud se podíváme do jeho původní rodiny, a zpravidla tam podobné schéma objevíme.
Modely prožívání a chování nejsou jenom zvyky, jsou v nás hluboko uložené. To neznamená, že je nelze ovlivnit nebo nějak změnit. Nejde to ale samo a je potřeba dlouhodobé a vědomé práce v konkrétních situacích, kdy nám naše chování překáží. A někdy je i dobře sáhnout k odbornému doprovázení v rámci psychoterapie. To není ostuda, ale naopak odvaha k tomu něco na sobě změnit.
Autor: Jakub Hučín
Zdroj: Časopis BRÁNA
