Světlo přichází prasklinou
Zapomeň na to, že by tvá oběť byla dokonalá. Ve všem je prasklina. Právě tudy přichází světlo,“ zpívá Leonard Cohen ve své slavné duchovní písni.
Ano, ve všem je prasklina. Rozhodně ve všem, čeho se dotkne lidská ruka. Můžeme klidně zapomenout na to, že by naše oběť Pánu Bohu byla dokonalá.
I největší hrdinové biblických příběhů se občas chovali opravdu divně a podezřele. I nejslavnější postavy církevních dějin měly tu a tam podivínské manýry. Některé jejich činy vyvolávaly rozpaky a zdvižená obočí. Občas není snadné odolat myšlence, že to neměli v hlavě v pořádku. I mezi nejlepšími křesťany najdeme pěkných pár podivínů. Někteří působili jako blázni pro Krista a jindy jako docela obyčejní blázni. Mnozí se chovali výstředně. Ne vždy bylo snadné věřit, že je k tomu vede Bůh. Ve všem je prasklina…
Velikost biblických hrdinů není vyprázdněna jejich podivínstvím. A zároveň nemusíme tajit či zamlouvat jejich podivínství, když upřímně obdivujeme a ctíme jejich velikost. Tak už to prostě na světě chodí. Bible je v této věci nekompromisně upřímná. Zřejmě úplně všichni slavní hrdinové minulosti měli nějakou Achillovu patu, nějakou třináctou komnatu, nějaký „osten v těle“. (2 K 12,7) Byli v něčem divní. Tak divní, že ani nejbližší přátelé a žáci nevěděli, co k tomu říct. Lidé jsou různí, jak praví odvěká lidová moudrost. K lidskému údělu na východ od Ráje patří jakási nepřekonatelná nejednoznačnost. Jsme hliněné nádoby, křehcí tvorové náchylní k sebeklamu.
A to i tehdy, když celým srdcem chceme dělat Pánu Bohu radost. I ve svaté horlivosti jsme někdy vedle jak ta jedle. Občas se chováme divně, protože věrně následujeme vedení Duchem svatým, a jindy se chováme divně, protože jsme úplně mimo. A sami někdy nevíme jistě, kdy je naše poněkud zvláštní chování požehnaným bláznovstvím kříže, a kdy je to docela obyčejná lidská blbost. Ve všem je prasklina. K lidskému údělu patří jistá nejednoznačnost. Hádanky, tajemství, otázky bez odpovědí. Asi nezbývá než se s tím naučit žít. Můžeme klidně zapomenout na to, že by naše oběť byla dokonalá…
Je dobré vědět, že to nemáme v kapse. Nejsme pány situace, nemáme ani sami sebe tak úplně pod kontrolou. Ani ve svých vlastních motivech se často nevyznáme. Aspoň víme, že potřebujeme milost. Vždyť v lidské slabosti se dokonává Boží moc, říká apoštol Pavel, když přemýšlí nad svým „ostnem v těle“. (2 K 2,9) Ti, kteří jsou dokonalí, nepotřebují Pána Boha. Ten, kdo sveřepě trvá na tom, že jeho oběť bude dokonalá, končívá jako starší bratr marnotratného syna – plný samospravedlivé hořkosti a nemilosrdného hněvu. (L 15,25–32) Neunese nezodpovězené otázky, neunese lidskou slabost, vlastní ani cizí. Neunese skutečnost, že ve všem je prasklina. Zarputile trvá na jednoznačných odpovědích a přesných definicích všeho. A světlo nemá kudy proniknout.
Nedá se nic dělat, asi se musíme učit žít s nezodpovězenými otázkami, s nejednoznačností a neproniknutelností svých vlastních i cizích motivů. Jen tak budeme schopni velkorysosti vůči vlastním i cizím pochybením, vůči vlastní i cizí pošetilosti. Naše hříchy jsou někdy našimi nejlepšími učiteli, říká moudrý františkán Richard Rohr. Svatí mužové a ženy křesťanských dějin byli vesměs nápadní právě velkorysostí a milosrdenstvím. Ano, dokonce nepřehlédnutelným smyslem pro humor. S laskavými vějířky vrásek kolem očí shlíželi na lidské hemžení. Nevyzařovala z nich negativní energie náboženské zarputilosti, jakou vidíme u přísných katechetů a nervózních učitelek nedělní školy.
Možná bychom dali přednost světu bez prasklin. Ale kdo ví, jestli by pak světlo mělo kudy proniknout. Zdá se, že klikaté praskliny kolem nás a v nás probouzejí v srdci touhu po Bohu. Vytrhují duši z lenivého spánku, uvádějí do pohybu stojaté vody duchovního života. Možná někdy potřebujeme klopýtat, abychom měli důvod každé ráno hledat Boží tvář. Nemáme to v kapse. Vždycky se něco vzpěčuje, vždycky něco nepasuje. Vždycky něco tlačí, bolí, nesedí tak, jak by mělo. Nemělo by nás to překvapovat. Nejsme v tomto světě úplně doma…
Ano, bývají to právě bolavé praskliny kolem nás a v nás, co člověka proměňuje, co ho vede na cestě ke zralosti, moudrosti a trpělivosti, co ho učí milosrdenství a soucitu. Možná se musíme setkávat s lidmi, kteří jsou nemilovatelní, abychom se naučili opravdu milovat. Milovat bez proč. Možná musíme občas sami sebe hrozně zklamat, abychom si uvědomili, že nejsme jen nevinné oběti cizích provinění. Že jsme všichni taky spolupachateli a viníky. Rohr má pravdu, naše hříchy bývají našimi nejlepšími učiteli. Vždyť těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému. (Ř 8, 28)
Svět bez prasklin by byl nádherný. Ale máme-li se skutečně měnit, máme-li žít tak, abychom „dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4, 13), bez prasklin to nejde. Ve všem je prasklina, ale právě tudy přichází světlo. Někdy sami se sebou ztrácíme trpělivost, ale Bůh je jiný. Naše lidské nedokonalosti nejsou ničím, s čím by si neporadil. My možná ztrácíme trpělivost, ale on ne. Vždyť jeho jméno je „Bůh trpělivosti“, jak se píše v listu Římanům. (Ř 15, 5) Proces proměny lidského srdce je pomalý.
Nám to chvílemi jde hrozně na nervy, Pánu Bohu ne. Baví ho to. Baví ho pracovat s chatrnými lidskými nástroji a hliněnými nádobami jako jsme my. Baví ho to víc, než dosahovat vytčených cílů bezduchými loutkami a poslušnými roboty. Neztrácí trpělivost, když neděláme pokroky. Proměňuje naše pochybení a klopýtání v příležitosti. K čemu? K novým projevům uzdravující lásky. Takový on prostě je. Jak vidí prasklinu, naplní ji světlem.
Občas se v dějinách objevují vynikající lidé nadaní neobyčejně silnou vůlí a ušlechtilostí charakteru. Lidé, jako byl Tomáš Garrigue Masaryk. Jenže právě takoví lidé mívají problém pochopit a přijmout Boží milost. Masaryk byl natolik šlechetným člověkem, že nerozuměl tajemství Kristovy oběti na kříži. Neznal pocit kajícníka, který na kolenou v pláči prosí o odpuštění. Většina z nás má naštěstí mnohem slabší vůli než Masaryk. Naštěstí tedy víme svoje o tom, že ve všem je prasklina.
Je to vlastně paradoxní. Z biblických příběhů je docela zřejmé, že lidé, kteří se urputně snaží přinést Bohu dokonalou oběť, mívají tvrdé srdce. Bývají překvapivě nemilosrdní – míjejí se tím podstatným, o co Pánu Bohu jde. Nerozumějí tomu hlavnímu. Chtějí život bez prasklin. A světlo nemá kudy proniknout.
Vždycky mě svým způsobem uklidňovalo, když jsem v Bibli četl o velkých i malých pochybeních Božích hrdinů a hrdinek, úžasných lidí jako Abraham, Sára, Jákob, Ráchel, Mojžíš, David, Petr, Jan či Pavel. Jestliže oni, kladné postavy biblických příběhů, zmatkovali, klopýtali, selhávali a chovali se aspoň občas opravdu divně, znamená to, že i pro mě je naděje. Ve všem je prasklina. A právě tudy proniká světlo.
Jestli něco vyplývá z Nového zákona opravdu jasně, pak je to ujištění, že Boží milosrdenství stačí na naše lidská pochybení. Bůh není zaskočen tím, že děláme chyby. Není vyveden z míry, když selháváme. Tak jako milující tatínek přemýšlí o svých dětech, které si v bezpečí domova hrají, tak smýšlí nebeský Otec o nás. Jsme jeho milované děti, zlobivé a neposlušné, ale milované. Děti, které někdy nechávají hračky rozházené na koberci a někdy si zapomínají před jídlem umýt ruce, ale jsou v bezpečí, protože tatínek je miluje.
Neměli bychom věnovat všechen svůj čas sklíčenému rozjímání nad tím, co jsme zkazili, co se nám nedaří, co se nám nepovedlo. Ve všem je prasklina. Ale právě tudy proniká světlo. Žádný tatínek nechce, aby jeho děti stále myslely na to, co všechno ještě neumějí, co všechno zkazily. Nepřeje si, aby se trápily tím, že se jim stále ještě nedaří malovat hezké obrázky. Miluje je. Mohou klidně a bezstarostně usínat ve svých postýlkách.
Velicí světci a světice křesťanských dějin hleděli na své vlastní nedokonalosti s laskavým humorem. Věděli, že jsou hliněné nádoby jako všichni ostatní, ale nebyli z toho utrápení a nešťastní. Věděli, že navzdory lidským selháním platí, že „Hospodin se veselí ze svého lidu“. (Sf 3,17) Baví ho trpělivě vychovávat své děti. Je jako milující lidský tatínek, jenže mnohem lepší…
Když někdy kroutím hlavou nad tím, co se mi zase hodně nepovedlo, dívám se z odstupu na svůj životní příběh a říkám si: Cože? Pavel Hošek? To jako fakt? To je vtip, že jo? Ano, často si připadám jako Boží vtip. Jako dlouhá židovská anekdota, kterou vypráví nebeský Vypravěč. Všichni andělé se válejí smíchy a vesele mávají svými bělostnými křídly. I sám Vypravěč se směje. A v jeho smíchu není vůbec žádná hořkost.
Autor: Pavel Hošek
Zdroj: Časopis Brána
