Téma smrti a strachu ze smrti se v nějaké formě dotklo každého z nás. Otázka izolace, úzkostlivosti a stresu ze smrti se stává jádrem mnoha diskusí. Proto je na místě zeptat se: „Co o tom říká Bible?“ Podívejme se do dopisů apoštola Pavla na jeho pohled na smrt a rady, jak se s ní vypořádat.
Tak, jak se „zastavil“ čas 11. 9. 2001 v USA, tak se 26. 11. 2008 zastavil v Indii. Byli jsme svědky série teroristických útoků deseti členů islámské organizace Lashkar-e-Taiba z Pákistánu na Bombaj. Dvanáct koordinovaných střeleckých a pumových útoků, které trvaly čtyři dny. Celkem zemřelo 175 lidí, z toho devět útočníků, a více než 300 lidí bylo zraněno.
Pan Prabhakar, majitel domu, ve kterém jsme bydleli, nás pozval k sobě do bytu a s upřímnou obavou o naše životy nám domlouval, abychom přeložili náš let na Slovensko o pár dní později. Ve zprávách se zmiňovalo, že útoky z Bombaje se mají v době našeho odletu soustředit na letiště v Delhi. Nebylo jasné, jak dlouho bude tento stav trvat, ale odklad jsme si nemohli dovolit, protože naše víza měla zakrátko expirovat. S modlitbou a důvěrou v Boží ochranu jsme se vydali na letiště. Atmosféra se zde dala „krájet“. Cestující se podezřívavě rozhlíželi kolem sebe a každý se strachem čekal, kdy se spustí ohlašovaný teror.
Dodnes nevím, co to bylo – zda auto před letištěm, kterému nespalovalo dobře plyny nebo pád lešení v rekonstruované části letiště. To, co však následovalo po „nedefinovaném třesku“, mi vyrazilo dech. Masa lidí začala v panice běhat po letišti. Na vlastní oči jsem viděl „zázraky“ – mnozí lidé vyskočili z invalidních vozíků a najednou jim bylo do běhu. V klidu, který převyšuje lidský rozum, se mě moje těhotná žena Bohunka zeptala: „Proč bychom utíkali? Vždyť ani nevíme, kterým směrem běžet.“ Policisté nás nahnali do nedostavěné části budovy a přibližně hodinu kontrolovali letiště. Bez klimatizace, hlava na hlavě, nedalo se tam dýchat. O deset hodin jsme bezpečně dorazili na Slovensko a vedle živých vzpomínek v nás pulzovala vděčnost za Boží ochranu a věrnost.
Takový bezprostřední strach o život byl před pár lety většinou znám lidem ve vzdálených částech světa. Dnes se však kvůli pandemii a jiným okolnostem dostal do celého světa. Děti se bojí o své rodiče, rodiče o své děti, společnost se polarizuje… Počet nakažených, hospitalizovaných a mrtvých se pro nás stal měřítkem toho, jak budou vypadat následující týdny. Téma smrti a strachu ze smrti se v nějaké formě dotklo každého z nás. Otázka izolace, úzkostlivosti a stresu ze smrti se stává jádrem mnoha diskusí. Proto je na místě zeptat se: „Co o tom říká Bible?“ Podívejme se do dopisů apoštola Pavla na jeho pohled na smrt a rady, jak se s ní vypořádat.
Téma smrti v Pavlových listech
"Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu." (Římanům 14,8) Tento verš je klíčový na škále svobody a utrpení. Jsou lidé, kteří říkají: „Ježíš měl pravdu, když řekl: Přišel jsem, abys měl život a život v hojnosti." A tak si užívají tuto svobodu, někdy až do stavu „přejídání se“. Jiní říkají: „Neříkal Ježíš , že když za ním někdo přijde, má sám sebe zapřít, vzít kříž a následovat ho?“ Jsou připraveni za evangelium položit svůj život.
Nevím, kde se právě teď v této široké škále nacházíte vy. Pavel nás zde však s dávkou jistoty vyzývá upřít svůj zrak na důležitější otázku: Komu patříme? Identita křesťanských věřících nespočívá v dietetických otázkách a náboženských svátcích, ale ve spojení s Pánem Ježíšem Kristem, který zemřel za hříšníky a byl vzkříšen z mrtvých. To znamená, že věřící, kteří jsou spojeni s Ježíšem Kristem v jeho smrti a zmrtvýchvstání, se snaží ve všem žít s ohledem na Boha, protože v Kristu byli osvobozeni od podstaty lidského hříchu a od určování si vlastních priorit a budování vlastních hodnot (Římanům 14 ,8–9).
Pavel nás na několika místech navádí, abychom se na otázku smrti dívali z Boží perspektivy. Podívejme se na některé z jeho tezí.
Smrt pro křesťany není trestem
Pavel nám jasně říká, že „neexistuje odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ (Římanům 8,1) Veškerý trest za naše hříchy byl zaplacen. I když křesťané umírají, neměli bychom smrt křesťanů chápat jako trest od Boha nebo v žádném případě jako důsledek trestu, který nám patří za naše hříchy. Je pravda, že trestem za hřích je smrt, ale za to už Kristus zaplatil. Máme-li tedy pochopit, proč křesťané umírají, musí existovat i jiný důvod než trest za naše hříchy.
Smrt představuje poslední aspekt padlého světa, který bude odstraněn
Bůh ve své velké moudrosti rozhodl, že na nás neuplatní výsady Kristova vykupitelského díla najednou, ale postupně. Také se nerozhodl odstranit všechno zlo ze světa okamžitě, ale až po konečném soudu a stvoření nového nebe a nové země. Stručně řečeno, stále žijeme v padlém světě a naše zkušenost se spásou není konečná.
Posledním aspektem padlého světa, který bude odstraněn, bude smrt. Pavel říká: „A pak nastane konec, když předá království Bohu Otci, když zruší vládu všech knížat, mocností a sil. Neboť on musí kralovat, dokud mu nepoloží pod nohy všechny nepřátele. Jako poslední nepřítel bude zničena smrt.“ (1K 15,24–26) „Když se Kristus vrátí, pak se stane to, co je psáno: ‚Smrt pohltilo vítězství! Smrt, kde je tvé vítězství? Smrt, kde je tvůj osten? Ó smrti, kde je tvůj osten?“ (1K 15,54–55)
Do té doby však smrt zůstane realitou i v životech křesťanů. Přestože smrt k nám nepřichází jako trest za naše hříchy, přichází k nám v důsledku života v padlém světě, kde nejsou všechny důsledky hříchu odstraněny. „Poslední nepřítel“ ještě nebyl zničen. Bůh se rozhodl, že nám umožní zažít smrt dříve, než získáme všechny výsady spásy, které vydobyl na kříži.
Bůh si používá zkušenost se smrtí jako prostředek k dokončení procesu svátosti
Víme, že nemusíme trpět trest za hřích, protože to všechno vzal na sebe Kristus (Římanům 8,1). Proto bychom o bolesti a utrpení nikdy neměli přemýšlet v souvislosti s Božím trestem. Někdy je utrpení prostě důsledkem života v hříšném, padlém světě, a někdy je to proto, že nás Bůh vychovává (pro naše dobro). Ve všech případech nás v knize Římanům 8,28 ujišťuje, že „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému – totiž těm, které povolal podle svého záměru.“
Pozitivní účel Boží disciplíny je jasný v listu Židům 12, kde čteme: „Neboť koho Pán miluje, toho přísně vychovává a trestá každého, koho přijímá za syna (…) Pravda, žádná přísná výchova v té chvíli se nezdá radostná, ale trpká; později však přináší ovoce míru a spravedlnosti těm, které vycvičila.“ (Žd 12,6.11) Ne všechna disciplína je k tomu, aby napravila hříchy, kterých jsme se dopustili; Bůh může disciplínu použít pro naše posílení, abychom na náročné cestě poslušnosti získali větší schopnost důvěřovat Bohu a odolávat hříchu.
Jasně to vidíme na Ježíšově životě, který sice byl bez hříchu, ale „naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl“. Byl zdokonalen „utrpením“ (Žd 2,10). Proto bychom měli všechny obtíže a utrpení, která k nám v životě přicházejí, chápat jako něco, co nám Bůh přináší, aby nám dělal dobře, posiloval naši důvěru v něho a naši poslušnost, a v konečném důsledku, aby zvyšoval naši schopnost oslavovat ho.
Z tohoto důvodu bychom měli stárnutí, slabost a někdy i nemoci vedoucí ke smrti chápat jako další druh disciplíny, kterou nám Bůh umožňuje projít, aby se prostřednictvím tohoto procesu naše posvěcení mohlo dále rozvíjet a nakonec dokončit, až budeme s Pánem. Výzvu, kterou Ježíš dává v knize Zjevení církvi ve Smyrně, by mohl skutečně dostat každý věřící: „Buď věrný až do smrti a já ti dám korunu života.“ (Zj 2,10)
Pavel říká, že jeho životním cílem je, aby se stal podobný Ježíši. „Chci ho znát, znát moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení! Chci se s ním ztotožnit i v jeho smrti.“ (Filipským 3,10) Pavel přemýšlel o způsobu, jakým Ježíš zemřel, a stanovil si za cíl, že bude příkladem týchž charakteristik ve svém životě, když přijde čas, aby zemřel. Rozhodl se, že za všech okolností bude podobně jako Kristus nadále poslušný Bohu, bude mu důvěřovat, odpouštět, starat se o potřeby lidí kolem sebe, a tak v každém ohledu přinášet slávu Bohu i po své smrti.
Pochopení, že smrt není v žádném případě trestem za hřích, ale prostě něčím, čím nás Bůh provede, abychom se stali více podobní Kristu, by mělo být pro nás velkým povzbuzením. Mělo by nám to vzít strach ze smrti, který zotročuje nevěřící (Žd 2,15).
Naše smrt ukončí proces sjednocování se s Kristem
Bůh nám umožňuje zažít smrt, místo aby nás hned po našem obrácení vzal do nebe, protože prostřednictvím smrti napodobujeme Krista prožíváme s ním díky tomu užší spojení. Pavel řekl, že jsme spoludědici s Kristem „za předpokladu, že s ním budeme trpět, abychom s ním mohli být i oslaveni.“ (Ř 8,17) A Petr říká svým čtenářům, aby nebyli překvapeni ohnivými zkouškami, které na ně přicházejí, ale povzbuzuje je: „Radujte se, když máte účast na Kristových utrpeních, abyste se s plesáním radovali, i když se zjeví jeho sláva.“ (1Pt 4,13)
Jak jsme uvedli výše, takové spojení s Kristem v utrpení zahrnuje i spojení s ním ve smrti (Fp 3,10). Ježíš je „původce a završovatel naší víry“ (Žd 12,2) a my následujeme jeho běh, když běžíme o život. Petr píše: „Kristus trpěl za vás a zanechal vám příklad, abyste kráčeli v jeho šlépějích.“ (1Pt 2,21)
Naše poslušnost Bohu je důležitější než náš život
Pokud Bůh používá zkušenost smrti k prohloubení naší důvěry v něj a k posílení naší poslušnosti vůči němu, pak je důležité, abychom si uvědomili, že cíl tohoto světa zachovat si vlastní fyzický život za každou cenu není pro křesťana nejvyšším cílem. Mnohem důležitější je poslušnost Bohu a věrnost za všech okolností. Proto mohl Pavel říci: „Jsem připraven pro jméno Pána Ježíše dát se nejen svázat, ale v Jeruzalémě i zemřít.“ (Sk 21,13; 25,11) Starším v Efezu řekl: „Pokud jde o můj život, nepřikládám tomu žádnou cenu. Záleží mi jen na tom, abych dokončil své poslání a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: vydat svědectví o evangeliu Boží milosti.“(Sk 20,24)
Právě přesvědčení, že poslušnost Bohu je mnohem důležitější než zachování života, dodalo Pavlovi odvahu vrátit se zpět do Lystry poté, co ho právě kamenovali a nechali zemřít (Sk 14,20–22). Vydržel mnoho utrpení a nebezpečí (2K 11,23–28), často riskoval svůj život, aby se zcela podřídil Kristu. Proto mohl na konci svého života směle říci: „Nastal už čas mého odchodu. Dobrý boj jsem dobojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval.“ (2Tm 4,6–7)
Stejné přesvědčení dalo odvahu a motivaci mučedníkům v celé historii církve. „Nemilovali svůj život až k smrti.“ (Zj 12,11) Dokonce i v dobách, kdy nečelíme pronásledování a je malá pravděpodobnost mučednické smrti, je dobré připomínat si tuto pravdu. Pokud jsme ochotni vzdát se svých životů za věrnost Bohu, zjistíme, že je mnohem jednodušší vzdát se i všeho ostatního pro Krista.
Vzorec na vypořádání se se strachem ze smrti
Úzkostné poruchy jsou nejčastějšími emocionálními boji současnosti, které postihují přibližně 20 až 30 milionů lidí. Proč tak dramatický nárůst výskytu úzkostných poruch? I proto, že mnoho lidí příliš zúžilo své sociální kontakty, má nadměrné dluhy a žije příliš rychlým tempem. Lidé jsou uzpůsobeni, aby cestovali tempem velblouda, ale chovají se jako nadzvukové stíhačky. Jsou v neustálém pohybu, s nadměrnou dávkou adrenalinu. Nakonec za toto dlouhodobé přetěžování zaplatí starostmi a úzkostí.
Mnoho křesťanů si myslí, že Bůh odsuzuje veškerou úzkost, a tím pádem odsuzuje i ty, kteří trpí jejími různými formami. Písmo jistě odsuzuje konkrétní formu úzkosti. Ježíš řekl: „Ať se neleká vaše srdce!“ (J 14,1) Mluvil o formě úzkosti, která nás provází odjakživa – o starosti.
Ježíšův známý výrok „Nemějte starost o svůj život“ naráží na úzkostlivost kvůli starostem. V Kázání na hoře upozorňuje na ničivost úzkosti z budoucnosti (Mt 6,25–34). Jeho učení je překvapivě jasné – takové starosti jsou zbytečné a nedokážou vyřešit daný problém. Žádná znepokojující myšlenka ohledně zítřka nemůže lidem pomoci lépe žít nebo se vyhnout zlu. Starost tedy není emoce, ale vzor myšlení, který se ujme tehdy, když se lidé pokoušejí žít nezávisle na Bohu.
Pokud se strachu, obavám a úzkosti lidé upřímně nevěnují a nepřekonají je, mohou začít organizovat svůj život kolem lidí a situací, kterým se musí vyhýbat. Mnohem zdravější je praktikovat jiný vzorec:
- Nejprve se obraťte na Boha. (1Pt 5,7)
- Zaměřte se na řešení, ne na problém. (Mt 14,23)
- Přestaňte plýtvat energií na starosti. (Mt 6,25–34)
- Obraťte své myšlenky na Boha, abyste měli pokoj. (Iz 26,3)
- Modlete se. (Fp 4,4–9)
- Zaměřte se na skutečný zdroj naděje. (Ž 91,2)
Úzkost a starost udělají maximum pro paralyzování věřících. Lidé se obávají budoucnosti; mají strach z událostí, které se nestaly, ale mohou se stát. Úzkost způsobuje fyzické problémy. Vyvolává v lidech strach a ten ještě větší strach.
Co tedy mohou věřící udělat se svojí úzkostí? Pavel odpovídá: „„ve všem modlitbou, prosbou a se vzdáváním díků přednášejte své žádosti Bohu.“ (Fp 4,6) Když odevzdáme svou úzkost Bohu, nahradí ji svým klidem, který „převyšuje každou chápavost“. Boží klid je mimo chápání, protože nedává smysl – zdá se, že okolnosti vyžadují úzkost, ale místo toho cítíme Boží klid. Když pociťujeme nárůst úzkosti, měli bychom se v modlitbě obrátit na Boha. On nám dá klid, který slíbil.
Článek byl napsán k tématu Strach ze smrti, jemuž bylo věnováno listopadové číslo časopisu Apoštolské církve Život v Kristu.
Autor: Jozef Brenkus ml.
Zdroj: Život v Kristu
Hm. A kolik lidí během historie bylo pro tohoto Boha nebo jiného obětováno v různých válkách? Nebo kolik lidí se pro tohoto Boha sebeobětovalo? Co to je za Boha, který přináší pouze smrt – druhých nebo sebe (pokud nemám odvahu zabít druhého). A proč chce, abychom mu sloužili – co máme tak zajímavého, co nemá tento Bůh a po čem tak touží. Rozděl a panuj. Prostá realita faktů.