Pozornost odedávna přitahují lidé, kteří vědí, mají jasné odpovědi a odhalují tajemství. Zvláště v neblahých časech se rychle objevují proroci. Známý francouzský lékař zvaný Nostradamus žil v 16. století, ale lidé se dodnes v jeho verších snaží identifikovat přítomnost. I Komenský v časech třicetileté války naslouchal vizionářům Drabíkovi a Poniatowské. Dnes mnozí vzhlížejí ke knize Zjevení, hledají v ní odpovědi na pandemickou ránu a naslouchají eschatologickým výkladům například Sergeje Miháľa. Jak na apokalyptické cítění doby odpovídá religionista Zdeněk Vojtíšek?
Každá nečekaná událost, která se vymyká z běžného řádu, vyzývá člověka, aby našel její smysl. Život ohrožující události zasahující velké množství lidí si přímo vynucují, aby je každý člověk vložil do pletiva svého porozumění světu a aby je „obalil“ smyslem. Jen toto začlenění událostí, jakými jsou třeba ekologické katastrofy, války nebo pandemie, umožňuje člověku je přijmout, vyrovnat se s nimi, a snad je dokonce i pozitivně zpracovat. Křesťanům dává víra, tradice a svaté Písmo několik možností.
Písmo nám křesťanům poskytuje neomezené možnosti pro pochopení události jako znamení. Takovým pochopením získává křesťan jistotu, že Pán Bůh má tento svět stále pevně v rukou, řídí jej a směřuje ho k cíli. Nečekaná událost – třeba právě pandemie – pak zapadá do logického, předem naplánovaného sledu dalších kroků Boha dějinami, a ztrácí tak mnoho ze své překvapivosti a nahodilosti. Pán Bůh vystupuje zpoza kulis tohoto světa a dává – alespoň svým věrným – znamení, že je s ním možné, a dokonce nutné stále počítat.
Stejnou roli jako přesvědčení o tom, že nám bylo dáno znamení, má i víra, že život ohrožující událost je vyplněním proroctví. I v tomto případě se jedná o Boží znamení dané kdysi dávno a rozpoznané právě teď. Vyplývá z něho, že současná událost byla už zdávna plánována a připravena.
Nebezpečím těchto způsobů nalézání smyslu je pokušení umísťovat znamení a vyplněná proroctví do grafikonu jízdy ke druhému Ježíšovu příchodu a ke konci tohoto našeho světa. Například humbuk kolem posledního velkého falešného „znamení na nebi“ 23. září 2017 prokazuje, jak je toto pokušení v církvi silné.
Smysl poskytuje i pochopení hrozivé události (třeba pandemie) jako soudu. Křesťan, který je znepokojen společenským vývojem a který tento vývoj hodnotí jako negativní, snadno nachází příčinu úpadku v běžné většinové morálce, která neodpovídá jeho ani Božím standardům. Křesťanova nahromaděná frustrace pak může nalézt oporu v obraze Boha (známém i z Bible), jehož pohár trpělivosti přetekl a jehož hněv nyní dopadá jako tvrdý rozsudek.
Když je možné událost (například rychlé šíření nemoci AIDS) spojit (alespoň v myšlenkách) s nemravným chováním, může katastrofální situace poskytnout i zvrácený pocit zadostiučinění. Pokud ale například současná pandemie dopadá na mravné stejně jako na nemravné a na zbožné stejně jako na bezbožné, svědčí to takto uvažujícímu křesťanovi o totální zkaženosti, z níž není nikdo vyňat. A ostatně, soud přece začíná od domu Božího.
Jenže tímto způsobem dochází k použití (a snad i zneužití) Boha jako pouhého nástroje k ospravedlnění dlouhodobé nespokojenosti, hněvu a frustrace, tedy našich emocí, nad nimiž by slunce rozhodně nemělo zapadnout víckrát než jednou.
Podobně jako Bůh soudu, může křesťanovi poskytnout smysl Bůh řádu. Děsivé události pak mohou být pochopeny nejen jako soud nad zlořádem, ale i jako očistný návrat k takovému světu, jenž byl kdysi zamýšlen. Křesťanská podpora prolhaným autoritářům v posledních letech v Rusku nebo ve Spojených státech je ale výstrahou před ztotožňováním svatého řádu s vlastními nesvatými preferencemi a ambicemi. Z myšlenky řádu se tak může stát pokušení spoléhat na mravně pokleslé mesiáše, kteří parazitují na stesku některých lidí (i křesťanů) po starém dobrém světě.
Smysl hromadných tragických událostí může být nalezen i tím, že je v nich spatřena výzva – možnost učinit novou zkušenost, šance na změnu nebo zkouška (v tom smyslu, jak bývá zkoušena třeba pravost zlata). Při tomto pohledu, který může být také inspirován biblickým obrazem Boha jako otce či matky, nestojí Bůh proti lidstvu jako jeho soudce, ale jde solidárně spolu s jednotlivými lidmi výhní zkoušky a cestou je učí, vychovává, navrací k sobě a otvírá jim oči pro jejich bližní. Katastrofická událost, jakou je pandemie, se pak může stát podnětem pro to, aby se v našich očích obnovila hodnota života bližních a ochota jim nezištně pomáhat, aby se objevil soucit nebo aby znovu vytryskla vděčnost za společenství s druhými lidmi a třeba i za církev.
Autor: Zdeněk Vojtíšek
Zdroj: Časopis Brána
No věřící to mají všude jednodušší – cokoliv je možno hodit na Boha, když provedou nějaké špatné věci tak se pomodlí a vše je smazáno a ještě si myslí že se narodí ještě mockrát, takže tady a teď je to vlastně jen na nečisto. My ateisté tomu co oni říkají Bůh říkáme SVĚDOMÍ to se snažíme mít čisté.