Duchovní prožitek a život tu není proto, abychom jím vyhověli někomu druhému, abychom druhého uspokojili, abychom byli takoví, jak to od nás žádá tradice a církevní bonton. Vědomí Boha a posvátna je dar, který každý z nás musí zúročit tak, jak to dokáže jenom on. Tolerance, dialog, spolupráce a nadhled jsou skutečnosti, které nám pomáhají.
Připomínám si slova svého přítele, římskokatolického kněze, že oproti tradovaným představám lidí, kteří nepřijali svátost kněžství, prožil ve svém životě při liturgii jen několik málo okamžiků, které by se daly nazvat mystickými. Určitě to neznamená, že by svoji kněžskou činnost prožíval bez emocí, duchovního chvění, radosti i krizí, ale těch velkých událostí, které by ho vtáhly do hloubky Božího mysteria, bylo jako šafránu. Uvědomil jsem si na tom, jak vzácné vlastně jsou okamžiky našeho setkání s Bohem, které dramatickým způsobem proměňují naše poznání.
Někomu by se mohlo zdát, že jsem mu těmito slovy právě zbořil jeho dlouho stavěný duchovní domeček z karet. Lidé mají zvláštní, občas kuriózní představy o tom, co obnáší kněžská či biskupská služba, řeholní život či práce křesťanského teologa. Někdo je v područí románových představ, jiný si vizi toho, jak asi vypadá mystika v praxi, přinesl z hodin náboženství, někdo se dívá na svět církve optikou filmů a seriálů a někdo se zkrátka potřebuje vztahovat k někomu, kdo má v jeho vidění světa k Bohu tak nějak blíž. Myslím, že odmocnit tyhle nereálné představy je nakonec potřebné pro nás všechny, pro lidi v duchovenském povolání i pro další členy Božího lidu. Nikdo není jaksi z principu nebo formálně kouzelným skřítkem, který by uspokojoval naše někdy neobvyklé duchovní požadavky. Každý z nás má díky křtu, síle svátostí a svému vlastnímu duchovnímu životu, který od kolébky do smrti budujeme, opravujeme a přestavujeme, všechno, co je na cestě do věčnosti potřeba.
Je to možná tím, jak hrubě si dvě hrozné totality 20. století sáhly do tradice a kultury této země, že vymizelo to, s čím se vcelku běžně setkávám u svých přátel žijících jinde po světě, a to nejen křesťanů. Mám na mysli všední vědomí Boha a posvátna. Řada mých přátel se z různých důvodů neidentifikuje s církvemi, které v jejich okolí působí. Jelikož to nejsou hloupí lidé, beru vždycky vážně jejich důvody, proč se nábožensky orientovaným institucím spíš vyhýbají. Kdybych měl soudit třeba podle toho, co čtu na sociálních sítích od exponovaných duchovních a laiků, pravděpodobně bych se nikdy nestal teologem, ale snažil bych se splnit svůj dětský sen – stát se astronautem, námořníkem nebo správcem některé horské chaty v Alpách. Navzdory všemu, co lidi spíš odpuzuje k účasti na církevním a obecně náboženském životě, v nich z nějakého důvodu nevymizelo ono všední vědomí Boha a posvátnosti stvoření a lidského života.
Kolikrát bych býval dělal unáhlené závěry, že člověk, který stojí přede mnou a věnuje se úplně jiným věcem než já či většina společnosti, má o Bohu, jak o něm hovoří třeba má církev, diametrálně odlišné představy. Že zkrátka jeho pojetí Boha a posvátna buď neexistuje, nebo uvízlo v nějakých školních či od rodičů zděděných představách. Pokaždé jsem se v nejlepším slova smyslu zklamal, protože přede mnou stál člověk, který sice neobrazil ve svém okolí mnoho kostelů, ale jehož osobní obraz Boha je i pro mne jako teologa důstojný a inspirující. Nikdo, s kým jsem se takhle setkal, nevedl ty podivné řeči o všelijakých energiích, sférách a instantnímu tajemnu, které se dnes dá prodávat stejně dobře jako rohlíky.
Dokonce se mi mnohokrát zdálo, že víra lidí, které by křesťané označili za „bezvěrce“, byla ryzejší a zbavená všech možných nánosů a pověr. Ti lidé v sobě měli teologicky mimořádně atraktivní pojetí Boha, který opravdu kdysi vstoupil do dějin a v jejich křesťanské epoše proměnil mnohé kultury a civilizační celky. Město, v němž žijí, ulice, kterou chodí, kostely, které míjejí, krajina, v níž je jim dobře – to všechno je zřetelně poznamenáno křesťanským životním prožitkem, který se nedá jen tak přejít. Když bych měl říct, kdo je pro mě tedy zárukou neměnného a ryzího vědomí Boha a posvátna, musel bych upřímně povědět, že kromě některých křesťanů a lidí jiných vyznání jsou to i tihle anonymní křesťané, anonymní v Boha věřící.
Protestantský teolog a mučedník Dietrich Bonhoeffer napsal tahle slova, nad kterými často a rád přemýšlím: „Cítím, jak ve mně narůstá odpor proti všemu náboženskému. Vůbec nejsem náboženská povaha. Ale na Boha a Krista musím stále myslet; na opravdovosti, životě, svobodě a milosrdenství mi velmi záleží.“ Důsledkem této jeho životní zkušenosti je pak jeho další myšlenka, která je univerzálně křesťanská a o které bychom se měli bavit ve svých církevních společenstvích: „Sám sebe se často ptám, jak to, že mě křesťanský instinkt vede spíš k lidem nenáboženským než k náboženským. Zatímco se před věřícími ostýchám vyslovit Boží jméno, před nevěřícími je mohu občas vyslovit klidně, tak jako by to byla běžná záležitost.“
Bonhoefferovi přátelé si přáli, aby se církve po válce vzpamatovaly z prožitého traumatu, které si v něčem samy zavinily nebo k němu něčím přispěly. Zdá se mi ale, že Bonhoefferův životní pocit je nám, lidem 21. století, snad ještě bližší než lidem před osmdesáti a více lety. Ono „Na Boha a Krista musím stále myslet“ je přesné pojmenování toho, co vídám u křesťanů, kterých si vážím, i u těch, kteří by mohli být žargonem církevní morálky nazváni prostě neznabohy nebo pohany. Těch neznabohů a pohanů jsem však potkal dost – ve své církvi. Nikoliv ve vážných krizích, ale paradoxně v čase, kdy mi nic nescházelo a kdy jsem se věnoval reflexi nějakého zajímavého teologického fenoménu, jsem si tváří v tvář křesťanské realitě musel zas a znovu ověřovat, proč dělám to, co dělám, a proč jsem v Bohu a před Bohem vsadil všechny karty právě na něj. Tak jako v těch, o nichž píšu, ve mně nikdy nevyschl pramen onoho „na Boha a Krista musím stále myslet“. Často jsem přitom vzpomínal na své židovské přátele, kteří přišli v holokaustu o část nebo o celou svou rodinu, jak v nich bylo proti vší beznaději hluboce zakořeněné vědomí Boha a posvátna.
Úvodní slova o mém příteli-knězi bychom si měli často připomínat. Duchovní prožitek a život tu není proto, abychom jím vyhověli někomu druhému, abychom druhého uspokojili, abychom byli takoví, jak to od nás žádá tradice a církevní bonton. Vědomí Boha a posvátna je dar, který každý z nás musí zúročit tak, jak to dokáže jenom on. Tolerance, dialog, spolupráce a nadhled jsou skutečnosti, které pomáhají prožít to, co můj přítel-kněz prožil – a je za to velmi vděčný – párkrát za život, totiž setkání s Bohem, které proměňuje.
“Připomínám si slova svého přítele, římskokatolického kněze, že oproti tradovaným představám lidí, kteří nepřijali svátost kněžství, prožil ve svém životě při liturgii jen několik málo okamžiků, které by se daly nazvat mystickými. …”
“Někomu by se mohlo zdát, že jsem mu těmito slovy právě zbořil jeho dlouho stavěný duchovní domeček z karet. Lidé mají zvláštní, občas kuriózní představy o tom, co obnáší kněžská či biskupská služba, řeholní život či práce křesťanského teologa. Někdo je v područí románových představ, jiný si vizi toho, jak asi vypadá mystika v praxi, přinesl z hodin náboženství, někdo se dívá na svět církve optikou filmů a seriálů a někdo se zkrátka potřebuje vztahovat k někomu, kdo má v jeho vidění světa k Bohu tak nějak blíž. …”
Tak trochu slaměný panák, klasický argumentační faul. Nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by se domníval, že kněz mívá při mši svaté mraky mystických zážitků. Zato jsem se ale kdysi, v začátcích své ministrantské “kariéry”, setkal s kněžími, kteří prožívali liturgii s neskutečnou soustředěností, úctou. Až po čase jsem se dozvěděl to, co jsem jako dítě ještě neregistroval. Že to bylo krátce poté, co jim bylo dovoleno vrátit se do duchovní služby (konec 60. let). Když předtím roky působili “ve výrobě” a ještě předtím v kriminále …
existuje jen jeden Bůh ,který je trojjedinný a kdo věří v cokoli jiného,ten nevěří v Boha,tudíž jeho víra nespadá do teologické úrovně .
Bůh má nejradši ateisty, ti po něm nic nechtějí.