„Přístup k přicházejícím Ukrajincům vyvolává otázku, nakolik adekvátně bylo přistupováno k těm, kteří přicházeli dříve,“ shodují se právničky Ilona Machandrová a Ludmila Špoková. Popisují také činnost organizace Christian Refugee Service, v rámci které zprostředkovávají podporu v oblasti cizineckého práva.
Založili jste neziskovou organizaci poskytující právní asistence uprchlíkům. Jaká byla vaše primární motivace?
Ilona Machandrová: Cílem naší pomoci uprchlíkům, která se vyvíjí od roku 2014, je reakce na jejich aktuální potřeby, konkrétně podpora v oblasti právních a sociálních služeb. Chtěli jsme naši práci více systematizovat a nedělat ji jen tak na koleni, proto jsme založili neziskovou organizaci Christian Refugee Service. Ruku v ruce s praktickou pomocí totiž nabízíme také možnost sdílení evangelia. Většina organizací, které na této rovině působí, je sekulární, a my jsme viděli potřebu pomáhat i v rovině duchovní. Na tuto stránku se nesmí zapomínat, protože většina těch lidí nějaký duchovní život má. Mimo to ale často kvitují, že narozdíl od jiných církevních organizací přicházíme i s praktickou pomocí a ochotou s nimi trávit čas. Zajímáme se o ně jako o osoby, zajímají nás jejich osobní příběhy, které si vždy se zájmem vyslechneme, což někdy může být mnohem důležitější než donesené jídlo.
Jaké služby jako organizace zajišťujete?
Ludmila Špoková: Pomoc se různí podle toho, zda se realizuje v České republice, nebo v zahraničí. V prvním případě zastupujeme lidi ve správních či soudních řízeních. Také se snažíme pomáhat s běžnými věcmi, ať už je to třeba hledání bydlení, zaměstnání a další problémy, které v procesu integrace vyvstávají. Jsme si vědomi, že ve vztahu k právu se nabízí spousta otázek, které řeší také Češi. Jenže to pro ně není tak náročné, protože i díky znalosti jazyka našemu právu a kulturním specifikům více rozumí, což pro cizince není vůbec samozřejmé. Snažíme se rovněž aktivizovat další dobrovolníky z řad církví, či organizací, kteří by těmto lidem usnadnili snahu se integrovat.
Co se týče naší činnosti v zahraničí, tak tam se jedná o misijně-humanitární výjezdy. Snažíme se předávat praktickou lásku, například v podobě distribuce potravin, léků, oblečení, zajišťování bydlení a současně, v případě zájmu, s těmi lidmi hovoříme o Bohu, nabízíme Bible v jejich jazyce a modlitby. Reagujeme na místě v závislosti na aktuální situaci a potřebách. Také na balkánské trase podporujeme další organizace a lokální církve, aktuálně se jedná o projekt pro ženy v Řecku. Díky této dvousložkové práci se pak snažíme propojovat navzájem jednotlivce a organizace, aby se tomu procesu integrace maximálně dařilo. Další součástí naší práce je osvěta. Usilujeme o edukaci v oblasti migrace jako takové. Kvůli předsudkům a dezinformacích totiž často dochází k nepochopení a negativním emocím, což činí integrační proces o mnoho těžším.
Jaká je aktuálně situace ohledně lidí prchajících z Blízkého východu a Afriky?
Ilona Machandrová: Aktuálně jsou na hranicích Evropské unie desítky tisíc lidí v různých balkánských státech, kteří tam žijí již roky a svým způsobem se na ně zapomnělo. Už to není mediálně atraktivní téma a mnoho lidí si myslí, že tito uprchlíci zmizeli. Jelikož se na ně zapomíná, je o to snadnější překračovat jejich práva. Samozřejmě v souvislosti s krizí na Ukrajině se jejich situace výrazně zhoršuje, protože se na jejich potřeby momentálně mnohé humanitární organizace nezaměřují. Nedávno jsme se vrátili z Řecka, kde jsme byli svědky toho, že pomoc jim určená se přesměrovává ukrajinským uprchlíkům. Oni na jednu stranu rozumí tomu, proč Ukrajinci utíkají a soucítí s nimi, ale současně nechápou, proč pro ně jsou hranice uzavřeny a pomoc hůře dostupná.
Věnovali jste se také mediálně sledovanému případu čínských běženců. České právo v tomto případě selhalo, jak jste se s tím jako tým vypořádávali?
Ilona Machandrová: České právo je v případě posuzování žádostí o azyl velmi přísné a nekompromisní. Máme za to, že u čínských uprchlíků selhala vynutitelnost práva, tedy řádné použití práva správními orgány. Vliv na to měla také výrazná politizace celé kauzy. Za tímto účelem bylo právo ohýbáno a někdy také porušováno tak, abychom se rozhodnutími a případným udělením azylu čínským křesťanům nedotkli citlivých politických otázek, kterými je porušování lidských práv v Číně. Tito klienti měli oprávněnou obavu z čínské vlády, takže jsme se často nemohli uchylovat k veřejnému aktivismu v takové míře, v jaké bychom třeba chtěli.
Naše práce tak spočívala spíše v kontrole českých státních orgánů, k čemuž jsme používali různé prostředky, primárně soudní cestu, ale také skrze veřejného ochránce práv. Bohužel celý proces trval neúměrně dlouho, což už samo o sobě znamenalo porušení lidských práv. Již samotný fakt, že čínští křesťané čekali na rozhodnutí o mezinárodní ochraně 5 let, jim působilo značnou psychickou újmu.
Právě monitorováním porušování lidských práv se zabýváte, jak si to představit v praxi?
Ludmila Špoková: Většinou to vyplývá z rozhovorů s lidmi, kdy zjišťujeme, co vše jim schází a s čím mají problém. Například v Česku přicházíme na to, jak je velmi náročné získat pro děti uprchlíků zdravotní pojištění. Boj s porušováním lidských práv spočívá v zastupování jedince, přestože daný problém se může týkat tisíců dalších. Když se nám podaří vyhrát jeden soudní spor, získáme na konci rozhodnutí vyšší soudní instance, které je aplikovatelné i pro další případy. To směřuje buď k tomu, že se něco systematicky změní, což je v Česku velmi náročné, protože náš právní systém je zatvrzelý a protiuprchlický, nebo ten efekt není sice až tak viditelný, ale postupně se dá aplikovat i na jiné případy. Je to o drobných krůčcích.
Jak se vaší organizace dotkla ukrajinská krize?
Ilona Machandrová: Dotkla se nás poměrně výrazně. V poslední době, když jsme viděli akutní potřebu v zajištění bydlení, tak jsme se na ni snažili reagovat a připravovat různé možnosti ubytování. Bylo to také způsobeno tím, že se na nás lidé, kteří ví o náplni naší práce, začali obracet s nabídkou ubytovacích kapacit. Zatím se naše pomoc realizuje převážně v rovině sociální, například v podobě hledání práce nebo začleňování dětí do škol. Potřeba integrace teprve přijde.
Ludmila Špoková: Rodiny, o které jsme se postarali, mají zázemí většinou v církvích a sborech, takže nejsou ponecháni bezprizorně jen s tím materiálním zázemím, ale nějaká konkrétní osoba nebo rodina je doprovází.
Nejedná se tak v kontextu uprchlického práva o dvojí metr, kdy se právně přistupuje k Ukrajincům jinak, než k uprchlíkům z jiných válkou postižených zemí?
Ludmila Špoková: Ukrajinští uprchlíci získávají dočasnou ochranu cizinců. Jedná se o právní institut Evropské Unie, který vznikl v roce 2001. Je to speciální směrnice, která doteď ještě nebyla použita, a to ani v souvislosti s válkou v Sýrii. Motivací ke vzniku toho nástroje byla válka na Balkáně a navazující uprchlictví. To je pro nás docela frustrující, protože kdyby se začal využívat už dřív, spoustě lidem na útěku by se mohlo pomoct jednodušší a efektivnější cestou. Místo toho museli žádat o azyl nebo krátkodobou doplňkovou ochranu, které jsou velmi těžko dosažitelné. Syřané přitom byli v naprosto totožné situaci jako Ukrajinci. Je tedy těžké vidět, že to, o co celé roky usilujeme, jde momentálně velmi rychle a snadno. Samozřejmě jsem za to vděčná, ale současně mě to mrzí za ty ostatní, kterým takto pomoženo nebylo.
Ilona Machandrová: Přístup k přicházejícím Ukrajincům nastoluje otázku, zda bylo reagováno adekvátně i vůči těm, kteří přicházeli dříve z jiných zemí. Jestli opravdu bylo nutné to celé roky řešit takovým způsobem. Je také otázka, co to v lidech, kteří stále čekají na hranicích Evropy, vyvolává. Není vůbec jednoduché jim na podobné dotazy odpovídat.
Nesetkáváte se tváří tvář českému právnímu systému s určitou deziluzí? Přeci jen v naší společnosti má stále své místo antiuprchlický populismus.
Ilona Machandrová: Populismus se odráží v tom, jak k těm lidem, co se týče práva a jeho vymáhání přistupujeme. Velkou roli hraje to, že ti lidé často neví, jaké práva mají a jak je hájit. Bezplatné právní pomoci se jim bohužel dostává až pozdě. Na hranicích Evropy a členských států unie dochází k porušování lidských práv na nejzákladnější lidské rovině, hlavně když jsou tito lidé násilně vytlačováni zpátky. Prakticky celá Evropská unie nad tím přivírá oči. Status uprchlíka měl být původně něčím, co mělo člověka chránit. Dnes je to nálepka, která člověka degraduje, což je obrovský problém.
Ludmila Špoková: S čím se potýkáme nejen my, ale třeba organizace, které zastupují uprchlíky kdekoliv na cestě, je, že se stále řídíme právními předpisy, které vznikly v reakci na uprchlictví po druhé světové válce. Situace se přeci jen mění a evropská politika není nastavená v tomto směru adekvátním způsobem. Mimo jiné i kvůli zemím visegrádské čtyřky, které nejsou ochotny podpořit změnu na úrovni Evropské unie. Děje se to ale i z důvodu vlivu různých protidemokratických sil a politických stran, které jsou v Evropě rozestavěné. Odpor ke změně je tak silný, že zabraňuje tomu, aby bylo možné efektivně a lidsky řešit problémy lidí na útěku. Právo potřebuje reformu, potřebuje také, aby se k němu přistupovalo s lidskou tváří, aby mohlo být efektivní a demokratické.
Foto: Václav Radoš