Nedávno jsem jel autem a na jedné křižovatce mě zaujal barevný poutač. Byla to reklama na nějaké studio, kde se cvičí jóga. A v tu chvíli mi v hlavě nastartoval nečekaný myšlenkový proces. Hmm, jóga, ta ve mně vyvolává negativní pocit. Proč vlastně? Protože tady někdo propaguje duchovní praktiky neslučitelné s mým přesvědčením.
A proč je vlastně jóga neslučitelná s mým přesvědčením? Nevím přesně, ale jeden pán někde povídal, že je neslučitelná. Aha, tak proto mi to vadí, proto je ta jóga špatná. No, ale když je špatná, tak proč ji někdo cvičí a propaguje? Protože takový člověk ji nepovažuje za špatnou. Naopak, našel v ní něco, co jej obohatilo a proto jí chce sdílet s dalšími lidmi. Jak je ale možné, že v naší zemi s takovou křesťanskou historií vůbec někdo došel ke zjištění, že jeho život naplní třeba jóga a ne Ježíš? Jednoduše, poznal dříve jógu, než Ježíše.
Bác! Takhle to je! Já se můžu vztekat jako křeček, že spousta lidí ignoruje jediného Spasitele a místo něj věří kdečemu a svoje životy upínají k čemukoliv. Přitom kdo může za to, že tito lidé dříve než Ježíše poznají nějaký jiný náboženský směr? Křesťané sami. Já, ty, my všichni.
Taky vás to bratři a sestry nadzvedává? To, že lidé kolem nás věří čemukoliv, jen ne Ježíši? To je dobře. Zeptám se vás ale, kde jste? Kde jste, když vaši kamarádi řeší hluboké životní otázky? Kde jste, když vaši známí hledají smysl života po rodinné tragédii? Kde jste, když vaši spolužáci experimentují s drogami? Kde jste, když k vašim sousedům pravidelně docházejí Svědkové Jehovovi?
Kde jste, když vaši kamarádi řeší hluboké životní otázky? Kde jste, když vaši známí hledají smysl života po rodinné tragédii? Kde jste, když vaši spolužáci experimentují s drogami?…
A teď budu ještě kousavější. Kde jste byli v devadesátých letech, když se zhroutil komunismus a najednou jsme mohli svobodně a veřejně vyznávat svou víru? Jak jste ty možnosti využili? Kde jste otevřeně svědčili o Ježíši? Kde jste byli? Seděli jsme na biblické hodině a modlili jsme se, ať Pán přivede do církve nové lidi. Vím, že to tak bylo, seděl jsem tam taky. A evidentně to nestačilo. Možná že právě v těch divokých devadesátých letech jsme měli makat nejvíce, být vidět, zvát, svědčit. Právě tehdy se u nás nejsilněji ujaly různé náboženské směry a proudy, které těžko můžeme označit za spasitelné. A co se vlastně stalo? V duchovně vyhladovělé společnosti tyto směry našly tisíce následovníků. Prostě nás předběhli!
Dnes je situace jiná. My lidé jednadvacátého století jsme přesyceni vším možným. Nebojím se říct, že jsme duchovně přežraní. Svoji mysl neustále krmíme kdečím, co se okolo šustne. To platí také o křesťanech. My jsme jiní, i lidé okolo nás jsou jiní než v devadesátých letech. Mají ale pořád stejné potřeby a křesťané mají pořád stejný úkol – zvěstovat Krista a milovat druhé, protože „podle lásky nás poznají“. Je tento úkol opravdu základním vyznáním církve? Je základní agendou všech našich setkání a schůzí? Rozumíme tomu pojmu doopravdy jako životně naléhavému poslání? Delší dobu pozoruji, že v nahrazování důležitých věcí podružnými jsme my křesťané přeborníci.
Tak schválně, před jakými nejtěžšími výzvami podle vás současná církev dnes stojí? Není to migrace a vliv islámu, nejsou to manželství osob stejného pohlaví, vůbec to není otázka křtu dětí, ani ordinace žen, není to ani rozkladný vliv takzvaných liberálních teologických směrů. Chápu, že pro mnohé jsou to lákavá témata. Vedle naléhavosti poslání církve, kdy jde skutečně o životy, jsou to malichernosti. V jádru poslání církve jde jen o to, ať církev zůstane Boží a ať proměněni a naplněni Jeho láskou evangelium o spasení a poznání lidské potřeby milosti předávat dál. Právě tento základ nám často uniká. Všechno ostatní je vedlejší.
Před jakými nejtěžšími výzvami současná církev stojí? Není to migrace a vliv islámu, nejsou to manželství osob stejného pohlaví, vůbec to není otázka křtu dětí, ani ordinace žen, není to ani rozkladný vliv takzvaných liberálních teologických směrů.
Esoterici, jogíni, šamani a podobní nás předběhli. V pravou chvíli přinesli produkt, po kterém byla poptávka. To, v čem našli naplnění svého života, ochotně a vytrvale nabízejí svému okolí. V této disciplíně jsme my křesťané měli být staletími zocelenými mistry. A zatím bychom se od nich mohli učit, jak sdílet a nabízet čemu věříme. Leží před námi otázka, zda vzácný poklad, který jsme v Kristu obdrželi, budeme umět lákavě zabalit a nabídnout dnešní přejedené společnosti. A zda se k tomu vůbec rozhoupeme, zatímco se handrkujeme kvůli rozdílným názorům. Zvěstovat Krista a milovat všechny lidi, je můj, tvůj, váš úkol.
A abych byl spravedlivý, vím také o vás mnohých, kdo jste hozenou rukavici zvedli. Vážím si vás všech, kdo se s láskou věnujete druhým, kdo věrně a pokorně svědčíte svým byť malým talentem, kdo ochotně věnujete svůj čas lidem, za kterými byste jít nemuseli, jenže Duch Svatý vám nedá posedět. Děkuji. Jste krásní. Kéž je vás tisíckrát více.
Autor: Tomáš Samiec
Zdroj: Přítel
