Ocitli jsme se na prahu nové éry, ve které být křesťanem nepřináší žádné společenské výhody, ale naopak reálnou společenskou daň. Vztah kultury ke křesťanství se na mnoha místech postupně vyostřuje a víra v Boha, pravdu, hřích a život po smrti se vytrácejí ze srdcí a myslí stále většího množství lidí. V současnosti kultura chrlí lidi, pro které je křesťanství nejen odpudivé, ale doslova nepochopitelné.
Církevní vůdci by měli hledat nové způsoby, jak oslovit lidi, kterým ani nenapadne zajít do kostela, natož věřit v ty nejzákladnější křesťanské pravdy. Je na nás, abychom našli způsob, jak lidi začlenit do církevního společenství a formovat je jako křesťany uprostřed kultury, která se od nich výrazně liší. Dalo by se říci, že jde o misijní kontakt se západní kulturou, který je na jedné straně nasměrována ven a na druhé dovnitř.
Aby bylo jasno, misijní kontakt neznamená vyhýbat se kultuře a schovat se do malých komunit většinou izolovaných od zbytku společnosti. Neznamená to soustředit se na získávání politické moci, abychom neochotné populaci proti jejich vůli vnutili křesťanské normy a přesvědčení. Neznamená to ani snažit se o relevanci natolik, až se církev zcela přizpůsobí kultuře a splyne s ní.
Ne, misijní kontakt ve skutečnosti spojuje (na rozdíl od vyhýbavé strategie) a zároveň konfrontuje (na rozdíl od asimilační strategie), a tím pádem lidi skutečně obrací (na rozdíl od všech zmíněných strategií, včetně získání politické moci). Církev, která se vyznačuje misijním kontaktem, si zároveň zachovává osobitost (o co se snaží vyhýbavý přístup), často podporuje a vždy slouží svým bližním (o co se snaží asimilační přístup) a volá lidi k pokání a změně (o co se snaží politicky asertivní přístup). A jelikož je západní kultura více “postkresťanská” než “nekřesťanská”, nepodobá se to žádnému misijnímu kontaktu, s jakým měla církev dosud zkušenost.
Církev, která se vyznačuje misijním kontaktem, si zároveň zachovává osobitost.
Misijní kontakt se západní kulturou se vyznačuje pěti základními prvky:
1. Křesťanská Vysoká teorie
Předtím, než vysvětlíme evangelium kultuře, musíme vysvětlit kulturu evangeliem.
Apologetika v minulosti spočívala v argumentech a důkazech ve prospěch pravdy křesťanství. Obdobné formy apologetiky, jako například obhajování historičnosti vzkříšení, sahají až do dob Nové smlouvy (1. Korinťanům 15). Raní křesťanští apologéti od Justína Mučedníka až po Augustina však toho dělali mnohem víc. Nesnažili se jen ukázat, že křesťanský život a přesvědčení splňují standardy pohanské kultury. Naopak, rozvinuli radikální kritiku pohanské kultury, která odhalila, jak tato kultura vzhledem ke svým vlastním standardům selhává. Augustin v knize “Boží stát” rozvinul cosi, co bychom dnes nazvali Vysokou teorií. Pomocí evangelia kriticky zhodnotil převládající kulturu.
Rozvinuli radikální kritiku pohanské kultury, která odhalila, jak tato kultura vzhledem ke svým vlastním standardům selhává.
Biblická či křesťanská Vysoká teorie by se dnes až tak nesnažila splnit standardy racionality naší sekulární kultury, ale spíše by odmítala a zpochybňovala tvrzení kultury o vlastní neutralitě, objektivitě a univerzálnosti. Křesťanská Vysoká teorie by konfrontovala pozdní modernistický sekulární pohled na svět. Na základě jeho vlastního rámce přesvědčeni by odhalila jeho závažné nedostatky; ukázala by, že jeho fundamentální narativ není slučitelný s lidskou přirozeností a vnitřní intuicí, a hlásala by evangelium jako protipól. Poukázala by obzvláště na to, že ve snaze zcela osvobodit individuální “já”, nás modernistický sekulární rámec dovedl až do současného stavu, ve kterém:
• jsou všechny hodnoty relativní;
• všechny vztahy jsou transakcemi;
• všechny identity jsou vysoce křehké; a
• žádné (údajné) zdroje lidského naplnění nejsou uspokojivé.
Ještě stále nejsme svobodní: ani objektivní, neboť místní komunity a rodiny upadají, a ani subjektivní, protože se topíme ve vnitřní samotě a zotročujících závislostech.
Z velké části to bude úkolem křesťanů na akademické půdě a ti se možná budou moci opřít o pomoc nekřesťanských vědců a myslitelů, kteří nejsou zaslepeni vůči fatálním chybám pozdní moderny. Mnozí se už zaměřili na otázku bezuzdného individualismu, otázku modernistického “já”, či otázku relativismu, – které se v současné kultuře značně vystupňovaly.
2. Skutečně post-křesťanská evangelizační dynamika
Západní církve mají množství evangelizačních metod a programů, ale ty jsou stále založeny na předpokladu, že množství nekřesťanů se ztotožňuje se základním chápáním Boha, pravdy, hříchu a posmrtného života – a církev vyhledají sami, případně jen čekají na pozvání. Abychom však oslovili dnešní kulturu, musíme najít současnou verzi evangelizační dynamiky rané církve, která rostla přes obrácení v podobně nepříznivé a nechápavé kultury.
Tuto dynamiku charakterizují alespoň tři prvky.
A. Záměrnost
Michael Green odhaduje, že 80 a více procent evangelizace v rané církvi neměli na svědomí duchovní či evangelisté, ale obyčejní křesťané, kteří se jednoduše identifikovali a podělili se o svůj příběh se svým oikos – sítí příbuzných a blízkých spolupracovníků. Lidé věnovali pozornost evangeliu, protože jim o něm vyprávěl někdo, koho velmi dobře poznali, s kým pracovali a jehož možná i milovali.
B. Alternativní odpovědi
Pokud chceme nekřesťanům pomoci pochopit, že mají problém, který vyžaduje spásu, musíme dokázat zpochybnit jejich odpovědi (ještě před tím, než jim zodpovíme otázky). Pod jejich “odpověďmi” myslíme základny odpovědi na velké životní otázky. Nikdo nedokáže žít bez významu, uspokojení, svobody, identity; způsobů, jak přijmout a darovat odpuštění; způsobů, jak si vyřešit morální otázky, a naděje do budoucna. Naše kultura o ně usiluje způsobem, který nikdy nebude fungovat, a pokud jsme si získali jejich pozornost (většinou prostřednictvím záměrnosti), můžeme je ve vhodné chvíli nasměrovat na naplnění, které nabízí křesťanství a které nemá obdoby:
• smysl života, o který je nepřipraví ani utrpení (ba naopak, ještě ho prohloubí)
• spokojenost, která není založena na okolnostech
• svoboda, která z komunity a milostných vztahů nedělá mělké transakce
• identita, která není křehká, není založena na výkonu nebo vyloučení
• způsob, jak se vypořádat s vinou a odpouštět bez jakékoliv zbytkové hořkosti či studu
• princip, na jehož základě se domáhat spravedlnosti, ale který z vás neudělá utiskovatele
• způsob, jak čelit nejen budoucnosti, ale i samotné smrti s vyrovnaností a klidem
Nikdo nedokáže žít bez významu, uspokojení, svobody, identity; způsobů, jak přijmout a darovat odpuštění; způsobů, jak si vyřešit morální otázky, a naděje do budoucna.
Jinými slovy, měli bychom pomoci nekřesťanům spatřit, že jejich neodstranitelná potřeba a touha po těchto věcech je ve skutečnosti ozvěnou jejich potřeby Boha.
C. Dobrá zpráva
Zároveň musíme vysvětlit evangelium způsobem, který je srozumitelný a přesvědčivý v očích lidí formovaných pozdním modernismem.
Evangelium je, že “spása je [jen] u Hospodina” (Jonáš 2:10, Bible). Když prezentujeme evangelium, vždy třeba zmínit následující dva body:
• Špatná zpráva: snažíš se zachránit sám sebe, ale není to možné.
• Dobrá zpráva: zachráněn můžeš být jen prostřednictvím Krista, ne vlastní snahou.
V tradiční kultuře, pro kterou je smyslem života “být dobrý”, má špatná a dobrá zpráva jinou podobu, než v kultuře pozdní moderny, pro kterou je smyslem života “být svobodný.”
3. Sociální projekt přesahující kategorie
Larry Hurtado v knize Destroyer of the Gods (Ničitel bohů) usiluje vysvětlit, proč se stále větší množství lidí obrátilo na křesťanství v římském světě i přesto, že bylo nejpronásledovanějším náboženstvím a vyžadovalo si značnou společenskou daň. Hurtado píše o jedinečném křesťanském sociálním projektu – unikátní komunitě lidí, která se vymykala kategoriím tehdy a vymyká se jim i dnes. Charakterizuje ji minimálně pět elementů, které bychom mohli rozebrat a vysvětlit i obšírněji, ale zároveň je potřebujeme vidět pohromadě, protože tvoří jistý celek. Sociální projekt rané církve byl:
• mnohorasový a mnohonárodnostní
• silně odhodlaný starat se o chudé a marginalizované
• neodvetný, vyznačující se závazkem k odpouštění
• důrazně a prakticky proti potratům a infanticidě
• revoluční v oblasti sexuální etiky
Raná křesťanská komunita byla pohoršující a zároveň přitažlivá. Věřící si svůj sociální projekt nevykonstruovali strategicky tak, aby oslovili římskou kulturu. Každý z pěti elementů byl přítomen jen proto, že se křesťané usilovali podvolit autoritě Písma. Všechny byly nařízeno. Stejně se – pohoršující a zároveň přitažlivě – vymykají kategoriím i dnes. První dva elementy (etnická diverzita a péče o chudé) znějí “liberálně” a poslední dva (potraty a sexuální etika) zase “konzervativně”.
Raná křesťanská komunita byla pohoršující a zároveň přitažlivá. Věřící si svůj sociální projekt nevykonstruovali strategicky tak, aby oslovili římskou kulturu.
Třetí, prostřední element však samozřejmě žádnou konkrétní stranu neevokuje. Církevní sbory jsou dnes pod nesmírným tlakem, aby hodily přes palubu buď první nebo druhé dvě; hlavně, aby si je jistě nenechaly všechny. Zbavit se však kteréhokoli z nich by z křesťanství udělalo loutku konkrétního politického programu a podkopalo všechen misijní kontakt.
4. Kontra katecheze v digitální době
Výrazem “katecheze” nevyhnutelně nemyslím, abychom zavedli skutečné metody katecheze, které spočívaly v otázkách a odpovědích. Jsem zastáncem této metody, ale o to mi teď nejde. Termínem se snažím popsat způsob, jakým církevní sbory vyučovaly a formovaly křesťany tak, aby byly formováni Biblí a křesťanským učením, ne světem. Faktem je, že jsme v podstatě úplně opustili katechezi v takové formě, v jaké se odehrávala v minulosti.
Zapomněli jsme na tři věci související s budováním a formováním lidí.
A. Katecheze byla vždy kontra-katechezí.
Během reformace nastala exploze katecheze – nové katechismy se vynořovaly jako houby po dešti. Nešlo jen o snahu zasvětit členy do svého učení – ale také snahu “očkovat” je proti jediné skutečné alternativě protestantismu: katolicismu. Nešlo jen o zkonstruování světonázoru, ale i dekonstrukci a očkování proti dominantním alternativám.
B. Katecheze byla součástí morální ekologie.
Vůbec není překvapením, že tolik mladých lidí, kteří vyrůstali v církvi a byli ní roky formování, říká: “Nerozumím, co je špatného na tom, když se spolu dva lidé vyspí, pokud se opravdu milují.” Vyplašení rodiče se je pokusí nasměrovat do Bible, no nemá to žádný účinek, protože skryté narativy, které takovýto pohled na sex dělají věrohodným – narativní identita, svoboda a morálnost – nikdy nebyly pojmenované a odhaleny jako nevěrohodné.
C. Katecheze musí zahrnovat věrnou křesťanskou přítomnost ve veřejné sféře.
Žijeme v kultuře, které dominuje nekřesťanské smýšlení a témata (související s rozumem / vědou, individualismem, relativismem, materialismem). Znamená to, že církev by měla trénovat a vyučovat křesťany tak, aby dokázali integrovat svou víru do své práce ve veřejné sféře. Pokud na to budou připraveni a vyzbrojeni, evangelium se v kultuře stane “solí a světlem” mnohem přirozeněji, než v případě, že bychom na to šli politicky – tedy pokud by se křesťané snažili získat klíč k donucovacím prostředkům, případně pokud by zaujali utáhnutější postoj, při kterém je křesťanství vnímáno jako cosi soukromé, což se nedá aplikovat na každou oblast života člověka.
5. Milost, která je “k věci”
Musíme si dát pozor, abychom nikdy nespustili z očí rozdíl mezi evangelijní milostí a náboženským moralizováním. Proč se protestantská církev neustále nechává zlákat farizejstvím, nadvládou a vyloučením? Proč se jí nedaří zopakovat sociální projekt rané církve? Nuže, přestává chápat, co je samotným jádrem její víry.
Když propadneme starému smýšlení, které nám našeptává, že jsme spaseni vlastní morální snahou, zatáhne nás do pýchy a zároveň strachu. Pýchy, protože si začneme myslet, že Bůh i okolní svět nám dluží uznání; strach proto, že si nikdy nemůžeme být jisti, zda jsme žili dostatečně dobré životy. Jakmile tedy přijdeme o existenciální (či doktrinální) porozumění té pravdy, že jsme spaseni jedině vírou, jedině prostřednictvím milosti a jedině díky Kristu, jednak přicházíme o radost a upadáme do strachu, a zároveň ztrácíme i vlídnost a upadáme do pýchy. Svět je samozřejmě (až příliš) připraven hledat chyby na církvi a tím odůvodňovat svou odmítavost vůči poselství evangelia. A přece je třeba říci, že jedná zcela oprávněně. Pokud se církev neustále natahuje po nadvládě a kontrole a přehlíží lásku a službu, ukazuje, že opravdu nevěří evangeliu, které káže. Pokud nevěří evangeliu církev, proč by mu měl věřit svět?
Svět je samozřejmě (až příliš) připraven hledat chyby na církvi a tím odůvodňovat svou odmítavost vůči poselství evangelia. A přece je třeba říci, že jedná zcela oprávněně.
Jsou to nelehké výzvy, ale evangelium přináší naději. Bez něj naděje není. Povzbudit nás mohou alespoň tyto skutečnosti:
A. Vzestup globálního křesťanství
Jedním z hlavních posunů 20. a 21. století je explozivní růst nezápadního křesťanství, většinou evangelikálního a charismatického charakteru. V současnosti přinejmenším 70 procent všech křesťanů žije mimo západní země a mnoho věřících v západních zemích není anglosaského původu, ale pochází z nezápadních zemí. V Ghaně je více presbyteriánů, než v USA a Spojeném království dohromady. V Nigérii je více anglikánů, než v USA a Spojeném království dohromady.
Skutečnost je taková, že ty najsekulárnejší populace v Severní Americe a Evropě upadají. Křesťanství mezitím bleskurychle roste prostřednictvím evangelizace a porodnosti. Prostřednictvím imigrace a misijní práce bude církev i nadále vzkvétat a růst i na mnoha místech na Západě. Výsledkem toho se očekává, že počet “sekulárních” lidí nebo lidí “bez náboženské preference” klesne.
B. Síla vyvoleného náboženství
Některá náboženství se mohou ve velké míře dědit. Jsou náboženství, které člověk dodržuje pro své rodinné prostředí či národnost.
• “Samozřejmě, že jsem evangelík. Vždyť jsem Nor.”
• “Jsem Ital, takže jsem katolík.”
• “Jsem hinduista, protože jsem Ind.”
V modernismu se však klade důraz na výběr a rozhodnutí jednotlivce. Mladí nechtějí kráčet po cestě, kterou si sami nezvolili. Proto tradiční zděděné náboženství – katolické a protestantské středního proudu – zaznamenává takový prudký pokles. Evangelikální víra se však do naší kulturní situace hodí mnohem lépe, protože trvá na tom, aby každý člověk dospěl k osobnímu rozhodnutí víry a zažil obrácení. Tak či onak, ačkoli je evangelikální víra adaptována na kulturu osobního rozhodnutí, zároveň ji přiměřeně zpochybňuje. Když se svobodně rozhodneme následovat Krista, vzdáváme se života podle vlastních tužeb a místo toho se podřizujeme jeho milující autoritě.
C. Kulturně-formativní síla měst
Právě jsme rozebírali skutečnost, že momentální růst křesťanství se z velké části odehrává mezi mladými lidmi nebělošského a nezápadního původu, kteří touží po vyvoleném a ne zděděném náboženství. Právě proto se z velkých západních měst mohou stát ohniska nových, rostoucích sborů. Vyznačují se totiž mladou a zároveň mnohonárodnostní populací.
Města jsou jako líhně, kde se formuje kultura dnešní společnosti. Prostřednictvím aglomerace – shromažďování talentu v blízkosti města – vznikají inovace a tvůrčí podniky a šíří se do zbytku kultury. Pokud budou církevní sbory v městech vzkvétat a růst a pokud se stále většímu počtu městských křesťanů bude dařit integrovat svou víru do své práce v oblasti podnikání, umění, médií či na akademické půdě – křesťané budou i nadále ve společnosti solí a světlem.
D. Vše jednou bylo bezprecedentní
Do roku 1900 nikdy nedošlo k rychle rostoucímu probuzení v nezápadních, předkřesťanských zemích. Po něm už ano (viz Korejské a Východoafrické probuzení). K rychle rostoucímu probuzení zatím nikdy nedošlo ani v post-křesťanské a sekulární společnosti. No, každá významná nová věc je bezprecedentní až do chvíle, dokud k ní nedojde. Dokud v hnutí monasticismu nenastalo probuzení, nikdy se neodehrálo nic podobného. Dokud nepřišla reformace, nikdy se neodehrálo nic podobného. Dokud nedošlo k Velkému probuzení, nikdy se neodehrálo nic podobného.
Ježíš řekl: “Postavím [si] svou církev a pekelné brány ji nepřemohou” (Matouš 16:18, Bible). Neexistuje důvod myslet si, že tomuto slibu někdy vyprší platnost.
Autor: Timothy Keller
Zdroj: Společenstvoevanjelia.sk