To, že víra v mnoha lidech usychá, je způsobeno tím, že se jím nedostává proměňující duchovní zkušenosti, spirituality, této hloubky, mízy a vášně víry. Víra dává světlo, umožňuje vidět a pochopit něco víc, než co dokážou vystihnout slova a definice. Mystik není člověk, který s planoucíma očima vypráví o svých mimořádných schopnostech a viděních; to bývá spíš projev hysterie či šarlatánství. Mystik je člověk zamilovaný, ten, jehož víru oživila a proměnila zkušenost lásky.
Ježíš se na nás stále obrací s otázkou, kterou dal svým prvním učedníkům: Za koho mne máte? Kým jsem pro vás?
V katechismech a učebnicích teologie najdeme řadu označení: Ježíš je jednorozený Boží syn, vtělené Boží slovo, druhá osoba Boží Trojice. Přiznejme si ale, že podobné výrazy mnoha lidem, neuvyklým na „jazykovou hru“ klasické teologie – včetně mnoha upřímně věřících lidí naší doby – mnoho neříkají.
Možná je třeba vyjít ze světa definic do světa příběhů, pokusit se porozumět zkušenosti, kterou tyto příběhy vyjadřují – a které se teprve později teologie pokusila vtělit do metafyzických výrazů.
Evangelium druhé neděle postní líčí zkušenost, kterou různé duchovní tradice nazývají osvícení, probuzení, procitnutí ze spánku, nahlédnutí, pochopení. Ježíš si vzal k výstupu na horu, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor v Galilei, s sebou své tři nejbližší učedníky. Nahoře únavou z cesty usnuli. A pak, na rozhraní snu a procitnutí, se jim jejich učitel objeví v novém světle. Jsou oslněni světlem, jímž je zalit, prostoupen a proměněn. Tradice říká této scéně Proměnění Páně.
Ale nejen Ježíš je proměněn, proměňuje se i vidění a chápání apoštolů. Dostává se jim vhledu, intuice, která má ještě daleko do slovních vyjádření. Tuší, vnímají, začínají chápat, že ten, se kterým chodili po cestách Galileje, není jen jeden z potulných kazatelů, dobrých mistrů, učitelů morálky. Tak ho vnímali a dosud vidí mnozí lidé, kteří nemají víru, nebo kteří mají víru, nenasycenou vlastní zkušeností.
Proměna zkušeností
Ti tři apoštolové v Ježíše už sice uvěřili, dokonce opustili své domovy, své rodiny a vydali se na cestu s ním a za ním, na cestu následování. Věřili, že je zaslíbený mesiáš. A přece bylo ještě potřebné, aby jejich víra byla proměněna osobní zkušeností. Tak silnou duchovní zkušeností, kterou nebylo možné vložit jen do slov – ani do slovního vyznání Ježíšova mesiášství –, bylo třeba velmi mocného obrazu, proměňujícího zážitku.
Tou zkušeností byl onen prožitek světla, přemíry světla, světelného oblaku. Víra dává světlo, umožňuje vidět a pochopit něco víc, než co dokážou vystihnout slova a definice. Trojice apoštolů to možná nedokáže slovy popsat – také proto, jak čteme, o tom mlčeli. Různé způsoby popisu, teologické definice, přijdou až později, mnohé až po staletích – a pokud je čte v katechismech či slyší v kázáních někdo, aniž by kdy do jeho vnitřního světa přeskočila sebemenší jiskra ze „světla z hory Tábor“, mnoho mu nepomohou.
Světlo z hory Tábor je termín, kterým zejména pravoslavná, východní tradice označuje mystickou zkušenost. Vzpomeňme na slavný výrok Karla Rahnera, že křesťan budoucnosti bude buď mystikem, nebo nebude křesťanem vůbec.
„Ježíš je Bohočlověk, má božskou i lidskou přirozenost, je jedné podstaty s Bohem Otcem, je druhá osoba Božské Trojice…“ to všechno je vlastně komentář k této zkušenosti světla, procitnutí (a k podobným zkušenostem živé víry). Opakuji: k čemu by nám všechny tyto definice byly, kdyby nám skrze ně už vůbec neprosvítal paprsek z hory Tábor?
Možná nám tyto definice byly předkládány při naší náboženské výchově a výuce a kázáních tak, že spíše zakrývaly a zastiňovaly onu zkušenost Božího světla v člověku Ježíši Nazaretském, než aby v nás zažehly jiskru živého porozumění.
Vykročení do světla
Proto se snažíme v naší farnosti těm, které uvádíme do křesťanství, nabízet nejen učebnicové definice, nýbrž jim nabízet kurzy kontemplativní modlitby. To není žádná ezoterika, nýbrž skutečná živá modlitba. Nejprve je třeba se zkusit rozpomenout, zda jsme se někdy (alespoň na okamžik, alespoň letmo) dotkli skutečnosti posvátného. Zažili jsme při četbě Písma, při modlitbě, při liturgii, při přijímání svátostí něco, co učedníci v Emauzích zpětně vyjádřili slovy: Což nám nehořelo srdce, když k nám mluvil?
A pokud jsme něco takového nezažili v náboženském životě, možná můžeme hledat analogii či jakousi předchuť této zkušenosti transcendence, vykročení do světla, i v zážitcích, které nám zjevují ono svaté ve zdánlivé všednosti. Často lidé hledají a nacházejí Boží stopu v kráse přírody – i uchvácení krásou Stvoření je cestou k lásce ke Stvořiteli. Někdy jsme viděli tvář druhého člověka jinak, když jsme se na něj podívali s láskou. I zcela lidská zkušenost zamilování o tom mnohé napovídá: jednou přeskočila jiskra a tvář druhého jsme viděli v jiném světle.
Svatý Austin říká: „To je málo, věřit jen ze svobodného rozhodnutí vůle. Musí tě přitahovat také voluptas.“ Augustin zde – jistě nejen kvůli slovní hříčce voluntas-voluptas – překvapivě zvolil slovo, které bychom mohli přeložit jako libido (rozkoš, vášeň, vroucnost, žádostivost, touha). A dodává: „Mají snad svou rozkoš (voluptas) jen tělesné smysly a duch je o rozkoš ochuzen? /…/ Přiveď mi někoho, kdo je zamilovaný, ten bude vědět, co říkám. Přiveď mi někoho, kdo je plný touhy, kdo hladoví, kdo putuje pouští a dychtí po prameni ve věčné vlasti, přiveď mi někoho takového, ten bude vědět, co říkám. Mluvím-li však k člověku chladnému, ten neví, o čem je řeč.“
Ano, setkáme se s lidmi, jejichž víra je chladná a setkáni s nimi studí. Někdy se takoví lidé snaží probudit svou chladnou víru nebezpečným, zničujícím ohněm fanatismu. Zdají se být zapálení a podpaluji kdeco, ale ve vevnitř jsou velmi chladní, až mraziví. A nemluvím teď jen o islamistických fanaticích, potkal jsem takové lidi i ve vlastní církvi.
To, že víra v mnoha lidech usychá, je způsobeno také tím, že se jím nedostává proměňující duchovní zkušenosti, spirituality, této hloubky, mízy a vášně víry. Všichni teologové, katecheti a kazatelé, kteří byli alespoň trochu mystiky (vzpomeňme na zmíněná slova Karla Rahnera) přece vědí, že nestačí, aby měl člověk jen „náboženské přesvědčení“.
V minulosti jsme v církvi kladli velký důraz na ortodoxii (správné učení), na ortopraxi (správné jednání, morálku), ale značně zanedbali ortopathii (správné cítění, vnímání, intuici, zakoušení, vychutnávání, tiché prodlévaní, spočinutí v hloubce, v pokoji, péči o duši a srdce, umění duchovního rozlišování). Synodální obnova církve musí zahrnovat prohloubení duchovního života, rozvoj spirituality a mystiky.
Mystik není člověk, který s planoucíma očima vypráví o svých mimořádných schopnostech a viděních; to bývá spíš projev hysterie či šarlatánství. Mystik je člověk zamilovaný, ten, jehož víru oživila a proměnila zkušenost lásky.
Zkusme v tento čas postu přemýšlet o tom, zda jsme neminuli nebo nepodcenili takovou zkušenost, kterou nám Bůh už někdy v minulosti přichystal – a prosme, aby nám otevřel vnitřní sluch, až k nám opět promluví.
Ježíš se ptá: kým jsme pro vás? Snad můžeme říci: učitelem proměnění, cestou proměnění.
