Pavel Hošek vydal knihu Chasidské příběhy. Mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou, která je se svými 215 stranami mile štíhlá a tematicky rozdělena do dvou částí. Člověk při četbě knihy zažívá právě to, co by měl chasidský příběh vyvolávat: úžas, který zahání smutek.
Psal se leden 2008, byl jsem první rok na teologické fakultě, semestr právě končil… A tehdy jsem zažil jeden z nejsilnějších momentů svého studia vůbec. Ten den bylo na fakultě oznámeno úmrtí prof. Jana Hellera a bylo tuze smutno. Pavel Hošek plakal, plakali jsme my studenti. To se stalo právě na začátku posledního setkání semináře o chasidských příbězích.
Pro toto setkání měli kolegové připraven namísto výkladu komorní koncert klezmeru, kde se mimo jiné zpívala chasidská „Az der rebe… Když rebe něco koná, najednou to konají i všichni chasidé…,“ zpívá a zpívalo se tam tehdy i o tanci, smíchu a pláči. Najednou se tam někde objevila i lahev čehosi tvrdšího. To Pavel Hošek na tomhle semináři „tančil“, smál se i plakal; to my jsme na tomhle semináři tančili, smáli se i plakali. Zprvu to byly příběhy chasidů – cizí, nikoli naše; najednou a nakonec to nebyly příběhy cizí, ale právě naše. To Pavel Hošek byl jakoby cadik, a my byli jakoby chasidé a jakoby nebylo jakoby…
Tahle nepředatelná, snad naznačitelná, existenciální zkušenost ve mně (nejen ve mně, jak jsme se nedávno shodli s několika tehdejšími „chasidy“) zůstala a zůstává ze skvělého Hoškova semináře o chasidských příbězích, který je „podhoubím“ pro knihu, kterou se pokusím popsat. Absolvoval jsem dva semináře o chasidských příbězích: první na začátku svého studia a druhý po letech na jeho konci.
Žádný jiný předmět – seminář na evangelické fakultě nedoprovázelo tolik studentského nadšení a zájmu, tolik úsměvů a chutě do společné práce, nikde jinde nebylo tolik odboček, které nebyly odbočkami; tu povídání o kabale, tu výklad o významu čísel, tu přednášející rabín, pak živý rabín chasidský v rozhovoru (Shumi Berkowitz), nakonec oslava židovských svátků u chasidského rabína doma…
Zkrátka dotek tématu, který se jinde zažije jen málo, pakli vůbec; který se zažije, když téma obroste a přeroste seminář o něm. Skromný Pavel Hošek tohle všechno komentuje právě chasidskou průpovídkou: „Kdyby chasidé tancovali kolem dřeva, tak se s tím dřevem stane zázrak!“. Seminář zanechal v nás studentech takovou stopu, že když společně mluvíváme o Pavlu Hoškovi, mnozí o něm familiárně, chasidsky mluvíme jako o rebem Hoškovi.
Nelze se tedy divit, že jsem byl zvědav a těšil jsem se, jaká že plodnice z tohoto podhoubí vyroste: Kniha je se svými 215 stranami mile štíhlá; na přední straně obálky láká Chagallovým obrazem modlícího se Rabína z Vitebsku (což je malovaný chasidský příběh sám o sobě, uvážíme-li nechuť judaismu k zobrazování osob), na straně zadní je pak natisknut E. Wieselem tradovaný chasidský příběh, který je pro celou knihu příběhem inspirativním a konstitutivním. Kniha je rozdělena do dvou částí; vzhledem k popularizačnímu zaměření knihy chválím připojení dvou více odborných poznámek na konec knihy a fajn je i slovníček pojmů.
První část uvádí do tématu a „v kostce“ představuje chasidismus, jeho genezi a hlavně jeho příběhy (které textem sem tam organicky prorůstají). Zásadní Hoškova teze je, že chasidismus dokonale naplnil sám sebe tím, že se mystika jeho bytostně židovských příběhů nakonec stala sdíleným pokladem světové literatury; příběhy opustily svou karpatskou domovinu a přešly do dálavy… Chasidské příběhy ovšem nezesvětštěly, nýbrž „pochasidštily“ svět, vždyť jiskérky Božího světla je třeba hledat v celém (tedy i nežidovském) světě.
Druhá část přináší (netoliko) sedmero portrétů „velkých postav“, díky kterým a skrze něž se událo ono „pochasidštění světa“, skrze které se ona přeměna mystiky příběhů ve světovou literaturu stala. Hoškův výběr je sice reprezentativní, a přece je bytostně osobitý (i pořadí mnoho naznačuje): Nachman z Braclavi – Jiří Langer – Martin Buber – Abraham Joshua Heschel – Elie Wiesel – Chaim Potok – Isaac Bashevis Singer. Jména opakuji po Hoškovi, protože to nejsou pouhá jména, když jsou připomínána! Hošek je při popisu těchto osobností osobitě osobní!
Jde to ale jinak, když všech uvedených se chasidismus osobně a bytostně týkal: tu chasidská komunita přímo, tu (pra)rodiče chasidé, tu chasidská synagoga, tu vzdor vůči chasidské tradici… Tak tohle (ne)byli cadikové (nakolik je cadik prostředník, nakolik je a nemůže být doma v chasidismu), „cadikové pro naši dobu“ a „cadikové pro góje“!? Na mě nejvíce zapůsobily statě věnované Heschelovi a Wieselovi!
Člověk při četbě knihy zažívá právě to, co by měl podle Heschela chasidský příběh vyvolávat: Úžas – který zahání smutek, připojil by snad Wiesel. Budeme-li na knihu hledět prizmatem komplexity celého Hoškova díla, kniha skutečně zapadá mezi ostatní autorovy knihy, které se věnují jeho celoživotní zálibě v kouzlu vyprávění příběhů, které „způsobují to, o čem vyprávějí“; spisek je tak dobrým pokračováním knižních pozvání k četbě skvělých vypravěčů (a opět je zde i chasidský důvod je jmenovat): Foglar – Seton – Tolkien – Lewis, ovšem tentokrát se kniha vymyká právě tím, že nemá jednoho aktéra, respektive má jednoho aktéra kolektivně sdíleného. Autor si je této své zvláštní mistrovské kvality dobře vědom.
Svého druhu chasidská je nejniternější a nejosobnější rovina knihy, k níž se autor přiznává v úvodním věnování a předmluvě, a sice připomínka Hoškova dědečka Jiřího (opět je důležité jmenovat!): Tiché předání židovské hvězdy snad ani nemůže nebýt vysvobozením jedné ze zatoulaných jiskérek Božího světla. Tady se recenzent před autorem až třese úžasem.
Jsme zváni k četbě. Nuže, čtěme, čtěme tuto knihu i knihy, na jejichž základech je vystavěna. Díky, rebe!
Pavel Hošek: Chasidské příběhy. Mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou. Brno, CDK 2022, 215 s.
Autor: Tomáš Matouš Živný
No ale toto tady je přece křesťanská revue a ti které zde ukazujete námi opovrhují a pána Jeźíše krutě nenávidí,takže proč nám je ukazujete?
My křesťané jsme šířili antisemitismus, pogromy, Hitler jen navázal… Ježíš se narodil jako žid, chodil do synagogy. a Bůh si vybral židovský národ jako svůj vyvolený. Jeho vyvolení trvá a jen díky židům jsme my, křesťané z pohanů mohli navázat na jejich dary. A jak jsme s nimi naložili? Dvě světové války, které vznikly v křesťanské Evropě, holkaust, gulagy. To jsou plody křesťanské lásky?