Dvojice „pravoslaví“ a „lidská práva“ běžně dohromady nepatří. Ptá-li se čtenář proč, má celá řada pravoslavných autorit připravenu spoustu odpovědí. Uveďme aspoň některé.
Pravoslavná kultura neprošla na rozdíl od Západu intelektuálním vývojem, jako je renesance, reformace a osvícenství, a proto nerozvinula koncept lidských práv a nesdílí stejnou tradici přirozeného práva, která se vyvinula na Západě. Jeden rys odlišnosti spočívá ve vnímání individuality a společenství – jelikož pravoslaví nechápe lidskou osobu jako autonomního jednotlivce, v étosu pravoslavné kultury chybí koncept individuálních lidských práv.
„Jazyk práv“ má svůj původ v západní kulturní, filosofické, teologické a politické tradici, a proto jej nelze použít v jiných civilizacích a náboženských systémech; tím je zpochybněna i univerzalita lidských práv. Christos Yannaras jde tak daleko, že hovoří o nelidskosti lidských práv, neboť celá jejich koncepce je založena na egocentrické perspektivě, neodmyslitelně spojené s autonomním a individualistickým chápáním lidské osoby.
Mezi východními křesťany to svědčí o silné tendenci odmítat myšlenku lidských práv jako pouhý západní vynález bez jakéhokoli kulturního nebo duchovního základu. Zdálo by se, že Samuel Huntington, autor knihy Střet civilizací (1996), má pravdu, když mluví o východním a západním křesťanství jako o dvou oddělených narativech.
O těchto a dalších argumentech lze samozřejmě polemizovat. Lze polemizovat s výtkou, že lidská práva byla formulována v sekulárních pojmech a mají ateistickou orientaci. Můžeme se ptát, jestli je osvícenství skutečně bezvýhradně ateistické, a lze doložit, že lidská práva by snad mohla mít náboženský základ. Samostatnou kapitolou by byla debata, jestli je důraz na individualitu lidské osoby v tak zásadním rozporu s pravoslavným přístupem a jestli by se v rámci pravoslaví nemělo rozlišovat mezi komunálním a komunitárním přístupem.
A jde nakonec spekulovat i o tom, jestli skutečnost, že se SSSR zdrželo hlasování, když byla Všeobecná deklarace lidských práv na Valném shromáždění OSN v roce 1948 přijata, odráží jejich nesouhlas, pasivitu, anebo možná spíš ambivalentní postoj k mezinárodním lidským právům. Kloníme se k výkladu Anastasia Yannoulatose, nyní arcibiskupa Albánské autokefální církve, který v roce 1979 před shromážděním OSN prohlásil, že na pravoslavné straně existuje ve výkladu lidských práv „určitá nejednoznačnost“. Tato nejednoznačnost je nejmarkantnější, když porovnáme postoj pravoslavných národních církví na východě a pravoslavných menšinových církví víc na západ.
Stanley Harakas tak například ukazuje, že Řecká pravoslavná církev v Americe od polovice 20. století přijímala prohlášení, která z deklarace lidských práv vycházejí, a Pravoslavná církev v Americe, jež v roce 1970 získala samostatnost od Moskevského patriarchátu, již v šedesátých letech otevřeně protestovala proti rasové diskriminaci ve Spojených státech. Zdá se, že obrana lidské svobody před nadměrným hromaděním politické, ekonomické nebo sociální moci byla jediné z hlavních témat konceptu lidských práv, s nímž pravoslavné církve vždy snadno souhlasily.
Jak tvrdí Emmanuel Clapsis, ti, kdo žijí jako menšiny, většinou inklinují k přijetí lidských práv, zvláště když na nich závisí svobodné uplatňování jejich víry, zatímco národní církve k nim bývají lhostejné nebo kritické, ba dokonce je odmítají jako odporující pravoslavné víře. Ve východní Evropě nastaly určité posuny až po pádu komunismu, když některé národní pravoslavné církve došly ke kritickému hodnocení svého chování v období diktatury (především pravoslavná církev v Rumunsku).
Tento vývoj je založen zejména na zkušenostech pravoslavných věřících a kleriků, kteří během represí bránili náboženskou svobodu a uvědomili si, jak lidskoprávní rysy prospěly při stabilizaci demokracie a politických režimů v Rusku a východní Evropě. Snad i proto se v poslední době zvedá značná kritika proti názoru, že lidská práva jsou vůči pravoslavnému učení nepřátelská, a došlo k nárůstu pozitivních přístupů k otázce lidských práv z pravoslavného hlediska, vyjádřených třeba ve spisech Johna McGuckina, Konstantina Delikostantise, Antonia Kireopoulose, Aristotle Papanikolaoua, Pantelise Kalaitzidise a jiných.
Povšimněme si, že až na výjimky se jedná o pravoslavné autority, které nepocházejí z tzv. národních církví, ale z církví menšinových. Trochu nečekaně nicméně právě z největší pravoslavné národní církve, tedy ruské, pocházejí dokumenty, jež vyvolaly debatu napříč kontinenty a konfesemi. Předehrou do diskuse byly Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve z roku 2000, které přijal Biskupský sněm Ruské pravoslavné církve a které představují základní body jejich učení v otázkách společensky významných problémů.
Na tento dokument navázala Pravoslavná deklarace lidských práv a důstojnosti člověka, kterou přijala Světová ruská lidová rada na svém desátém plenárním shromáždění v roce 2006. Jedná se o kratičký dokument (dvě strany), jenž ale vyvolal reakci ruské společnosti a upoutal pozornost zástupců vlády, vědy, kultury a médií. Od léta 2006 se uskutečnilo 15 setkání různých pracovních skupin, odborné konzultace s filosofy a právníky, a věcně se diskutovalo o aktuálních přístupech k problémům lidských práv.
Pravoslavná deklarace tak posloužila jako draft pro obsáhlejší a mnohem zásadnější dokument z roku 2008 – Základní učení Ruské pravoslavné církve o lidské důstojnosti, svobodě a právech, přijatý biskupským sněmem. Právě ten rozproudil celosvětovou debatu o lidských právech v pravoslaví. Byť nizozemský teolog Alfons Brüning již v roce 2016 tvrdil, že se tato debata dostala do slepé uličky, shodujeme se s tímto tvrzením pouze do té míry, že je dosavadní debata vyčerpána – díky tomu je však možno ji vyhodnotit a posunut o krok dál.
I když v době přijetí Pravoslavné deklarace předsedal Světové ruské lidové radě patriarcha Alexius II. (1929–2008), veškeré dokumenty ideologicky ovlivňoval a tvořil tehdejší metropolita Kirill ze Smolenska a Kaliningradu, předseda Odboru pro vnější církevní vztahy Moskevského patriarchátu, který je od roku 2008 (i v současnosti) patriarcha Ruské pravoslavné církve. On byl ta hybná síla, vedoucí k přijetí obou textů.
Jeho manifest „Lidská práva a morální odpovědnost“ otevřeně zpochybňuje systém liberálních hodnot a účinně vyzývá ruskou společnost, aby revidovala všeobecně přijímaný koncept lidských práv. Rozhodnutí vypracovat specificky pravoslavný postoj k otázce lidských práv je vyvoláno přesvědčením, že sekulární chápání lidských práv, jež přišlo do Ruska ze Západu, neodpovídá morálnímu řádu pravoslavných věřících.
Řekneme si několik poznámek k dokumentu Základní učení Ruské pravoslavné církve o lidské důstojnosti, svobodě a právech. I když je vesměs vyhodnocován jako konzervativní a proruský, přece obsahuje několik momentů, které je nutno ocenit. Často se opomíjí, že dokument je předložen jako výzva k široké diskusi a snaží se smířit étos východního křesťanství s étosem lidských práv: „K prostudování a diskusi o dokumentu jsou vyzvány také další křesťanské církve a sdružení, jiná náboženská společenství, vládní orgány a veřejné kruhy v různých zemích a mezinárodní organizace.“
Přes veškerou kritiku dokument ústřední roli lidských práv potvrzuje – ruská církev totiž při všem svém ochranářském a konzervativním přístupu přece jen přijímá samotný jazyk lidských práv a nachází některé ideologické a dokonce teologické nástroje k legitimizaci diskurzu, spojeného s liberálním a sekulárním řádem. Jak píše jeden z autorů, dokument měl poskytnout výklad institutu lidských práv z perspektivy pravoslavné teologie.
Všimněte si, že zde není ani slovíčko o zrušení či zamítnutí. Po obsahové stránce je sympatický důraz na morálku, pokání a svědomí či vyrovnání vztahu mezi právem a povinností s důrazem na odpovědnost člověka a svobodu volby. Pozoruhodný je důraz na ochranu životního prostředí a udržování přírodních zdrojů a konstatování, že se život neomezuje pouze na ekonomickou a biologickou stránku, ale patří k němu i stránka duchovní a morální; důraz na připodobňování našeho života Bohu a ústřední postavení lásky lze pak považovat za samozřejmé.
Problém nastává v okamžiku, kdy spojení lidské důstojnosti a morálky vede k rozlišování mezi lidskou důstojností a důstojným životem. Lidská důstojnost je odvozována ze stvoření člověka k obrazu Božímu, je Bohem daná a nezcizitelně ontologická, ale člověk si ji zachovává pouze tehdy, žije-li v souladu s mravními normami, neboť „tyto normy vyjadřují prvotní, a tedy pravou přirozenost člověka, nezkaženou hříchem“. Důstojný život je tedy takový, který se připodobňuje Bohu ve ctnosti, nakolik je to pro člověka možné; nedůstojný je zase život v hříchu, protože ničí a působí škody druhým i světu kolem.
V této perspektivě se zdá, že lidská důstojnost přestává být absolutní a nezcizitelná kvalita lidských bytostí, ale stává se relativní; může být „hříchem zahlazena“ a „stěží rozeznatelná“. Může být dokonce téměř zcela ztracena nedůstojným chováním nebo životním stylem. V důsledku toho si lidé také nejsou rovni ve své lidské důstojnosti, ale mohou se od sebe lišit podle svého duchovního pokroku a morálního postavení.
K tomu, co je třeba ocenit, patří i skutečnost, že dokument doplňuje i jiné hodnoty, které jsou v sekulárním kontextu opomíjeny a jsou podle dokumentu dokonce důležitější než lidská práva, jako je víra, morálka, posvátno, tradice: „Je nepřípustné a nebezpečné vykládat lidská práva jako nejvyšší a univerzální základ společenského života, jemuž by měly být podřízeny náboženské postoje a praxe.“
Problém ale je, že jsou tyto křesťanské hodnoty a ctnosti zformulovány apologeticky a zachovávají status quo, jsou dokonce postaveny proti jiným občanským právům: „Žádný odkaz na svobodu projevu a tvořivost nemůže ospravedlnit veřejné zneuctívání předmětů, symbolů nebo pojmů, jichž si věřící cení.“ Jako kdyby už autoři tušili recese skupiny Pussy Riot z roku 2012 (zpěv punkové písně proti Putinovi v moskevské katedrále Krista Spasitele).
Ještě problematičtější je odkaz na „Vlast“ jako jednu z hodnot – upozorňuji, že text neobvykle používá velké začáteční písmeno, čímž je míněna „jedinečná ruská civilizace“. Tvrdí se zde, že Rusko představuje ojedinělou civilizaci, která je zásadně odlišná od (západní) Evropy. Není to ale překvapivé, neboť patriarcha Kirill je zastánce ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho patriarchát je poznamenán posilováním politické role Ruské pravoslavné církve.
Dokument dále není pouze apologetický a proruský, ale velmi konzervativní, neboť se opakovaně vyhrazuje například proti potratům a homosexualitě: „Je nepřípustné povyšovat na normu takové nemorální a nelidské praktiky vůči člověku, jako jsou potraty, eutanazie, využívání lidských embryí v medicíně, pokusy měnící přirozenost člověka a podobně.“ Celkově lze zkonstatovat větší důraz na práva společnosti než práva jednotlivce.
Sice se ponechává právo jednotlivce na sebeurčení a na svobodnou volbu, ale toto právo je podřízeno právům společnosti. Jinými slovy – až autorita státu či církve potvrzuje adekvátnost či neadekvátnost, důstojnost či nedůstojnost volby jednotlivce. Nebýt silného apologetického charakteru, šlo by uvažovat o tom, že dokument vycházející z pravoslavného konceptu theosis je jistě schopen obohatit současný diskurz o lidských právech, protože zavádí pojetí důstojnosti jako lidského potenciálu a přidává větší vnímavost vůči komunitním aspektům lidské důstojnosti.
Závěrem doplňme, že od proudu, nastaveného ruským dokumentem se neodlišil ani Svatý a velký koncil pravoslavné církve (2016, Kréta). Podle koncilních dokumentů pochází lidská důstojnost z činu božského stvoření; lidská svoboda je chápána jako svoboda postupovat k duchovní dokonalosti v Kristu a sekulární pojetí lidských práv, které podporuje subjektivní individualismus a přehlíží křesťanskou tradici, je chybné.
Žádný z těchto návrhů, zvláště ten poslední, by nezískal podporu Rady OSN pro lidská práva. Stejně jako prohlášení Ruské pravoslavné církve o lidských právech z roku 2008 představují i dokumenty všepravoslavného koncilu alternativní model, výzvu pro subjektivní a víceméně sekulární chápání lidských práv, které dnes většina Západu považuje za samozřejmost.
Autor je pedagog a vědecký pracovník na Evangelické teologické fakultě UK.
Autor: Zdenko Širka
Foto: michal-matlon/unsplash
K tomuto tématu bych ještě doporučil geniální knihu Larry Siedentop: Inventing of the Individual, která popisuje genezi subjektivity jak v lidském, tak v právním smyslu. Je to vyloženě thriller!!!
Nicméně polemika je asi na té úrovni, že v západní evropě se řídíme, když to přirovnáme k fyzice, “teorií relativity” a v ostatních civilizacích jedou v “Aristotelské fyzice prvního hybatele”….jsou o dva řády jinde a my se pořád divíme, že si nerozumíme.
V zásadě prostě nikdo nedošel tak daleko jako kanoničtí právníci v definici ius naturalis, monastické řády – asi nejvíc nominalisté (františkáni)…
Těžko nás může někdo něco zásadního naučit…myslím, že málo chápeme, co všechno už naši předci vybudovali.