Dnes už bývalý správce letohradské farnosti Václav Vacek v rozhovoru po Křesťanskou Revue angažovaně hovoří o nápravě člověka, církve i světa. „Proč si k náročnému životu v porušeném světě přidáváme zbytečná břemena a mluvíme druhým do života? Máme přece sloužit, zastávat se slabších a bránit zlu,“ říká. Sám je velmi citlivý k jakékoli nespravedlnosti.
Co pro Vás zpětně znamená dětství v rodině politického vězně?
Měli jsme výhodu, že nám rodiče říkali pravdu. Například nám pověděli, kteří lidé jsou v komunistické „trojce“ nebo „pětce“, která určovala, kdo je kulak, kdo půjde do vězení a které dítě smí studovat. Ti komunisté přitom vypadali normálně. Už jako farář jsem si uvědomil, že to pro mě byla určitá škola. Později jsem si v Ježíšově vyučování všiml varování, že někteří lidé jsou nebezpeční jako zmije nebo svině a ze všech nejhorší je vlk v rouchu beránčím. Šli Ježíšovi po krku, někteří ho lživě pomlouvali, zradili a někteří dokonce nespravedlivě odsoudili na smrt. Máme se snažit takové lidi včas rozpoznat a pokud to jde, vyhnout se jim. To se mi později hodilo v disentu a při šíření samizdatů – schopnost vyhnout se nespolehlivým a nebezpečným.
Vyučil jste se nástrojařem a později jste studoval při zaměstnání. Byly vám tyto zkušenosti pomocí při výkonu kněžské služby?
Řemeslo umožňuje rychle objevit chybu: naměřím-li něco špatně, hned ji vidím. Poučit se z chyb vlastních i cizích je základ pokroku. Pracoval jsem v dílně s pětaosmdesáti chlapy. Poznal jsem něco z jejich života. Misionář se potřebuje „naučit řeč“ těch, ke kterým je poslán. Vlastní zkušenost je velice cenná a nezastupitelná.
Co je podle Vás největší radost kněžské služby? Ono sdílení či naslouchání?
Radost mám z toho, jsem-li někomu užitečný. Veverka v knize Haló, Jácíčku říká: „Každý potřebuje, aby ho někdo potřeboval.“ Patřím do druhé generace po první světové válce a do první generace po druhé světové válce. V první padli dva prastrýcové, jeden děda si zničil zuby, aby nemusel narukovat, druhý zběhnul a rok se skrýval. Rodiče byli během druhé světové války v odboji. Narodil jsem se patnáct měsíců po tátově návratu z koncentráku. Zkušenosti tří až čtyř dřívějších generací nosíme v sobě. Jsem přecitlivělý na nespravedlnost a ponižování druhých. Ale pomáhá mi to v naslouchání. Ptám se na myšlení, postoje a příběhy obětí, pachatelů i zachránců.
Bůh nás vede k naslouchání a pomoci obětem, ale také pachatelům. Prožíváme totiž vždy obě role. Je nám ubližováno, a také ubližujeme. Velice mně vadí, že v církvi málo nasloucháme obětem, zlehčujeme jejich ponížení a nadržujeme pachatelům. Zajímá mě, co se stalo kněžím, kteří často v pastoraci hodně vykonali a pak se sesmekli do zvrácenosti sexuálních predátorů. Kde je chyba? V nás, v církevním systému, v naší instituci?
Může se kněz mýlit v naslouchání, šlápnout vedle?
Nikdo nejsme neomylní, během života se vše teprve učíme. Každý máme své slabosti, na které si máme dávat pozor. Ten, kdo zastává vysokou funkci, může vykonat mnoho dobrého, ale zároveň je více ohrožen dychtěním po moci, slávě nebo bohatství. Bůh nám k pěstování charakteru nabízí pomoc, učí nás rozpoznávat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti. Dal nám životadárné pokyny a řekl: „Nic k nim nepřidávej ani z nich neubírej.“ Jenže my, církevníci, jsme předůležití a někdy jednáme svévolně.
Uvedu příklad. Ježíšovi učedníci byli ženatí, ale po tisíci letech církev duchovním nařídila celibát, protože sexualitu prohlásila za nečistou. Proč si k náročnému životu v porušeném světě přidáváme zbytečná břemena a mluvíme druhým do života? Máme přece sloužit životu, zastávat se slabších a bránit zlu. Proč neposloucháme Ježíšovo varování před nakládáním neunesitelných břemen druhým? Ti, co mají vést druhé, je přidáváním nebiblických zákazů svádějí z cesty, na kterou nás Bůh zve. To je velice opovážlivé.
Dá se slovo hřích nějak současně přetlumočit – v jeho hlubším, podstatném významu?
Je rozdíl mezi selháním ze slabosti a vědomým rozhodnutím pro zlo. Hřích překládám jako svinstvo, kterým vědomě škodím. Ne každá chyba je pácháním zla, ale současně zanedbané poznání je také selhání, podobně jako opominutí dobra, které bylo v našich možnostech. Náš Tvůrce nám říká: „Až poznáš mé přátelství a mou péči, zamiluješ si mě celou svou bytostí a budeš se také snažit jednat ušlechtile. Stvořil jsem tě k svému obrazu.“ Na začátku Bible je v překrásné básni řečeno člověku: „Pro tebe jsem vytvořil svět – dobře s těmito dary hospodař a střež je.“ Byla nám dána veliká touha po vytváření dobrého. K tomu jsme dosstali ale také svobodu. V ní je velké riziko. Nesčíslněkrát jsme svou svobodu krutě zneužili, ale Bůh nám ji stejně neodňal.
Kde se v člověku bere zlo, když byl dobře stvořen?
Bible na tuto otázku odpovídá hned po krásné zprávě o důstojnosti člověka čtyřmi příběhy. Nejsou to zprávy o selhání našich předků, které nám zkazily život, ale jsou to typy hříchů, které stále opakujeme. První příběh vypráví o selhávání lidí v ráji, druhé o bratrovraždě, třetí o potopě (někdy rozpoutáme tak strašné zlo, že se vylije z břehů) a poslední o stavbě „města bez Božích plánů“. I ve 20. století jsme zažili diktátory, pro které mnoho desítek milionů lidí nebylo ničím.
Zkuste to ilustrovat na jednom z nich.
Ty čtyři příběhy jsou nesmírně bohaté a hluboké, omlouvám se předem za velikou stručnost. Bůh nám daroval život, bohatství země a „strom života“, tedy moudrost k budování krásných vztahů. Jedovatý strom (pojmenování „strom poznání dobrého a zlého“ je zavádějící) je potom obrazem svévolného rozhodování. „Had“ pomlouvá Boha a kazí druhé. Po selhání lidem nevadí jejich nahota (jak tvrdí naše překlady Bible), ale to, že nahlédnou, jak podle se zachovali. Proč se Eva nechává svést podlým pomlouvačem? Proč se Adam nezastane dárce všeho dobrého? Proč po selhání nepřiznají svou chybu, ale svalují ji na druhé, dokonce na Boha? Propadli se z ráje jako nezvedený syn, kterého táta při obědě vykázal za dveře.
Co je příčinou mnoha našich selhání? Nejíme-li ze stromu života, jinými slovy zanedbáváme-li budování dobrých vztahů s druhými a s Bohem, nedodržujeme-li pravidla k životu, pak se lehce necháme svést ke svévolnému rozhodování, co je pro mě „dobré“. Hospodin je velkorysý a věrný; mnohokráte nás ujišťuje: „Selžeš-li, nabízím ti pomoc.“ I rodiče vědí, že jejich děti někdy nebudou poslouchat, udělají jim ostudu nebo způsobí škodu. To vše rodiče unesou, natož Bůh.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Kdysi jsem srazil jednu paní autem. I když jsem za to nemohl - opravdu mi skočila před auto - přesto to pro mě bylo strašné. Nedovedu si představit, kdybych to býval zavinil. Sloužil jsem ve farnosti, ve které mladý hajný kdysi neúmyslně zastřelil svého nejlepšího kamaráda. Byl na svou vinu sám a nedostal se z její tíže. My máme výhodu, že známe milosrdná slova Hospodina: „Já se tvého případu ujímám.“ To není laciné. Bůh nevrátí život oběti, odpovědnost a následky zůstávají, ale pachatel si nemusí zoufat. „Odpouštím ti tvoji vinu, služ potřebným a těš se ze všeho dobrého, mám tě rád. Oběti vynahradím to, o co byla připravena.“ To, co není v našich silách, je Bůh schopen a ochoten zvrátit. S touto nadějí můžeme žít.
To, že se člověk dostane na stranu zla, není jednorázové rozhodnutí, ale pomalý, nenápadný proces.
Máte pravdu, jezinky říkají Smolíčkovi pacholíčkovi: „Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“ Hitler byl demokraticky zvolen a postupoval na základě zákonů, které měnil salámovou metodou. Jezdím s lidmi do Osvětimi a pokaždé se ptám: „Myslíte si, že by se mohlo něco takového opakovat?“ Pokaždé řeknou: „To si nedovedeme představit.“ A já povím: „Ani předtím si to nikdo nedovedl představit, a přesto se to stalo. Musíme udělat všechno pro to, aby se to už neopakovalo.“ Dobře vím, jak bych se měl v určité náročné situaci zachovat, ale jak bych se opravdu zachoval, nevím. Za jednu z nejlepších modliteb pokládám slova proroka Eliáše: „Bože, nejsem lepší než naši otcové.“ (1 Královská 19,4). Proto si potřebujeme krok za krokem trénovat svou odvahu a obětavost.
Vybavíte si někoho, kdo se rozhodl činit pokání ze svých činů spáchaných za minulého režimu?
Řada těch, kteří se v mládí oddali komunismu, přiznali, že se mýlili, a snažili se to prací pro druhé odčinit. Máme také řadu biblických příkladů. Neznám jiný lid, který by byl ke svým selháním tak sebekritický jako Židé. Například židovské děti se učí, že David je svatý král Izraele, ale také se učí, jakých strašných zločinů se dopustil. A nakonec i to, že se napravil, a proto mohl zůstat králem. Byl jsem velice překvapen, kdo se po Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi stal dalším patriarchou. Jákobovi se nevyvedli synové, jen Josef byl nazván spravedlivým. Ostatní bratři ho chtěli zabít, nakonec ho prodali do otroctví. Dopustili se hrdelních zločinů, ale nakonec se napravili. Čekal bych, že patriarchou bude Josef. Stal se jím Juda, protože se nejvíce napravil.
Podobně to bylo s apoštoly. Jan Ježíšovi rozuměl nejvíce, čekal bych, že bude mezi dvanácti apoštoly první. Ale Ježíš vybral Petra, ten přitom velice selhal. Ale také se první obrátil a napravil. Pavel z Tarzu měl ruce od krve při pronásledování křesťanů, ale obrátil se a stal se vyslancem Ježíše. Těmito příběhy jsme vyživováni. Kdybychom měli za vůdce někoho ideálního, hanbili bychom se před ním. Jenže jelikož jsme průšviháři, potřebujeme někoho, kdo je schopen si přiznat svá selhání a usilovat o nápravu. To vyžaduje velikou pravdivost a velikou statečnost. Takové jednání nás povzbuzuje k vlastnímu růstu. Sejdu-li z cesty, mám se vrátit zpět.
Setkal jste se s někým, kdo se takhle „hezky otočil“ i v současném církevním prostředí?
To je velmi smutné. Po první světové válce měla církev špatnou pověst, protože šla s mocnými, kteří tu strašnou válku vedli. Až za druhé války se naše postavení spravilo, faráři se chovali obětavě a odvážně. V padesátých letech komunisté věznili biskupy a třetinu kněží, druhou třetinu duchovních poslali do továren. To kléru prospělo a lidé viděli, že na kněze je spolehnutí. Po roce 1989 jsme měli dobrou pověst. Přestože se kolaboranti s komunistickým režimem v našich řadách našli, církev se jen mlhavě omluvila a za minulostí udělala tlustou čáru. Jenže bez pojmenování zla a přiznání vin se rány na charakteru jedince a společnosti neuzdraví. My, kteří hlásáme ochotu Boha odpustit viny těm, kteří selhali, jsme si vypěstovali jakousi imunitu vůči přiznávání chyb vlastních, vůči obrácení a nápravě. Tato neochota pojmenovat vlastní selhání pokračuje ve finančních, sexuálních a pedofilních skandálech.
Jak se to odráží na přístupu mladé generace k církvi?
Generace mladých lidí odcházejí z našich bohoslužeb, protože nesouhlasí s pokroucenou představou o Bohu. Mládež kriticky zkoumá jednání rodičů, učitelů, politiků a církevních představených. Má v sobě smysl pro solidaritu s lidmi v nouzi. Znají příběh milosrdného Samaritána, který pomohl zraněnému nepříteli, zatímco kněz a kostelník ho minuli. Pak slyší pana kardinála: „Utečence přijímat nemůžeme, co když pak po nás budou něco chtít?“ Ano, pomoc druhému je určité riziko, ale máme se jej odvážit. Hledal jsem, jak přemáhat strach. Velice mně pomohl Mahátma Gándhí, který nebyl vůbec připraven a vybaven ke konfliktu, a přesto bez krvavé revoluce osvobodil Indii.
Moje církev i nadále tutlá některá selhání duchovenstva a umlčuje oběti. Nechce přiznat, že naše instituce umožnila krytí pachatelů. Každý, kdo naslouchá obětem a je trochu vzdělaný, ví, jak je pro její uzdravení důležité slyšet od autority: „Tento člověk byl strašně ponížen a zneužit.“ Přizná-li pachatel svou vinu, přispívá k uzdravení oběti. K domácímu násilí ještě nedávno řada farářů mlčela. Manželkám radili, aby kvůli dětem všechno vydržely. Ke zlu ale nesmíme mlčet.
Kudy vede cesta k nápravě? Ježíš v souvislosti s uzdravováním mluví o „modlitbě a půstu“.
Když katolík, neznalý biblického vyjadřování, tohle slyší, řekne si: „Aha, máme se víc modlit“, což je v přímém rozporu s Ježíšovým pokynem, že naše modlitby mají být krátké. Modlitba znamená v první řadě naslouchání Bohu. Naslouchám Písmu, ptám se, co určitými slovy Bůh míní, všímám si Ježíšova jednání a myšlení – a snažím se si to vše osvojovat. Modlitba je setkávání, konzultace. Známe asi osm nebo devět druhů půstu jakožto odříkání, všechny jsou snad užitečné. Ale Ježíš vyučuje ještě jinému půstu: „Ujmi se ponižovaných, okradených, zotročených.“ Vidíš-li, že něco nefunguje, hledej příčinu. Ježíš nás učí, jak řešit ty nejdůležitější chyby – narušené vztahy: Při sporu s druhým nech všeho (posti se od všeho) a co nejdříve si to mezi čtyřma očima vyříkejte, abyste se mohli smířit.
Náprava porušeného světa začíná u jednotlivce, ale nekončí tam. Před válkou si mnoho lidí pěstovalo dobré vztahy v rodině, obci a v politice, ale přišel Hitler a mnoho krásného rozkopal. Nebyli jsme dobří lidé, mysleli jsme každý jen na svou zem. V Praze na Jeruzalémské synagoze je nápis: „Všichni jsme dětmi jednoho Otce.“ Ale Židům jsme toto synovství po staletí odpírali. Do roku 1925 jsme my, Evropané, v pogromech zahubili osm milionů Židů. Hitler pak přidal dalších šest. 20. století bylo krvavé, bude 21. století lepší? Pětinu z něj už máme za sebou. Udržíme si svobodu, dobré vztahy s druhými, v rodinách a i s ostatními zeměmi, zachováme obyvatelnost paní planety?
Snad mají smysl slova: „Bože, přijímáme odpovědnost za sebe a kus odpovědnosti za svět okolo nás. Chceme budovat tvé království. Sami si chceme přiznávat i nelichotivou pravdu o sobě. Chceme říkat pravdu i politikům a stavět se proti zlu. Prosíme tě k tomu o pomoc.“
Redakčně upraveno
Ptal se: Jiří Schneider
Zdroj: Křesťanská Revue